V roce 2017 se stal jednou z klíčových postav u zrodu extraligového celku volejbalistek liberecké Dukly a pomohl ke vzkříšení tohoto tradičního ženského sportu ve městě pod Ještědem. Gálík výrazně spolupracoval při sestavování úplně nového kádru, v premiérové sezoně začal jako asistent trenéra Josefa Smolky mladšího a postupně se posunul do pozice hlavního kouče.
Nyní po dlouhých osmi letech své bohaté medailové angažmá v armádním klubu u týmu žen zakončil a od příští sezony bude působit u mládeže v extraligovém Kladně.
„Myslel jsem si, že v libereckém klubu budu působit ještě déle, ale nakonec jsem se rozhodl po osmi letech skončit a zkusit jinou trenérskou kariéru,“ uvedl 53letý volejbalový kouč Libor Gálík.
Trenérský třes v libereckém volejbalu: muže Dukly povede Koloušek, ženy Hroch |
Kdy jste poprvé zaslechl něco o novém ženském projektu, který se v Dukle Liberec před extraligovou sezonou 2017/18 chystal?
Někdy na konci toho předešlého ročníku, kdy jsem trénoval Přerov a šlo to ještě mimo mě. Pak mě ale oslovil Pepa Smolka, který sháněl dalšího trenéra, a rychle jsme se domluvili, protože ženský volejbalový projekt v Dukle Liberce byl pro mě tehdy velkou výzvou.
Jak to potom probíhalo dál?
Museli jsme vlastně sestavit úplně nový tým, který by byl v extralize konkurenceschopný. A to bylo docela těžké, protože takové začínající nové projekty občas budily u hráček i jejich manažerů určitou nedůvěru, co z toho vlastně bude. Ale povedlo se nám hned pro první sezonu 2017/18 získat osobnosti jako byly Holubcová, Staňková nebo Slovenky Mikšíková a Krišková. K tomu začala spolupráce s Technickou univerzitou Liberec, odkud jsme vzali některé mladé holky, a nakonec se povedlo sestavit docela dobrý tým do premiérové sezony.
Byl vstup do extraligy žen podmíněn i vybudováním mládežnické základny v Dukle?
Ano, a myslím, že tento mládežnický projekt se tady v Liberci opravdu povedl, protože jsme každým rokem brali z mládeže řadu talentovaných hráček, které se postupně vypracovávaly v opory týmu, některé jsou v něm dodnes a navíc se dostaly i do reprezentace. A tento proces se zařazováním odchovankyň by měl v Dukle pokračovat i dál.
Jaké jste vlastně měli v pilotním roce 2017 v Dukle s týmem žen před premiérovou sezonou a do budoucích let ambice?
Určitě jsme se chtěli v co nejbližší době zařadit do české špičky, nemělo by přece cenu budovat nový tým s tím, aby bojoval jen o záchranu...
Jak tedy hodnotíte těch osm let, z toho sedm v pozici hlavního trenéra, kdy jste vedl volejbalistky Dukly. V extralize zlato, stříbro, čtyři bronzy a navíc dvě vítězství v poháru.
Několikrát jsme vyhráli základní část extraligy, takže ty ambice byly pak nejvyšší. Jsou dva úhly pohledu, úspěchů mohlo být klidně i víc, ale mě na druhou stranu moc těší, že jsme kromě pátého místa ve startovací první sezoně měli v každé sezoně minimálně aspoň jednu medaili. Myslím, že za těch osm let nebylo podle počtu medailí v lize i v poháru úspěšnějšího týmu, než jsme byli my, a z toho mám celkově docela dobrý pocit. A pokud jde o ten historický titul pro Liberec v sezoně 2020/21, tak se sice play off kvůli covidu nedohrálo, ale my jsme vyhráli základní část, v níž jsme prohráli jen dvakrát a získali nejvíc bodů, takže to zlato jsme si zasloužili. Pravidla byla před tou sezonou jasně daná pro všechny.
Pojďme k určité trenérské raritě, tým žen Dukly jste vedl spolu se svou manželkou Ditou, bývalou hráčkou, která byla vaší asistentkou. Můžete toto životní i volejbalové soužití nějak popsat?
Podobně jsme to měli už předtím v Přerově, takže jsme se toho vůbec nebáli ani v mnohem ambicioznější Dukle. Spolu jsme už třiatřicet let, poznal jsem ji, když jsem byl v Liberci v Dukle na základní vojenské službě jako extraligový volejbalista v sezoně 1991/92. A od začátku jsme tedy spolu pořád ve volejbalu, takže jsme si zvykli a najeli na společný rytmus, který standardně funguje v práci i doma.
Jak náročné je kočírovat ženský kolektiv?
Myslím si, že trénovat ženy je výborné. Holky na tréninku makají, ale samozřejmě v tom zákulisí je to trošku složitější a v samotných zápasech už nejsou, jak bych to řekl, tak hravé jako chlapi. Prostě ženy je lepší trénovat než vést při utkáních, u mužů je to naopak. Ale mě ta práce s týmem volejbalistek Dukly bavila a naplňovala.
Volejbalistky Dukly Liberec
Kam povedou po konci v Dukle vaše další volejbalové kroky?
Domluvil jsem se na spolupráci v Kladně, kde se budu věnovat mládeži, a navíc budu působit při výuce volejbalu na kladenském sportovním gymnáziu.
Berete to jako jakýsi mezistupeň ve vaší kariéře a máte v plánu se někdy v budoucnu zase vrátit do extraligového prostředí?
V Dukle mě to trénování extraligového týmu žen strašně bavilo a určitě se chci zase někdy vrátit k trénování dospělých v nejvyšší soutěži. Prostě vymýšlet taktiku, dělat rozbory hry soupeřů, což je u mládeže trošku jiné. Ale teď se těším na úplně novou výzvu a práci v Kladně a uvidíme, co bude dál.
Vraťme se ještě k osmi letům u žen Dukly, máte nějaký nejsilnější zážitek, třeba titul, výhry v poháru, zápasy v Lize mistrů, na který budete vzpomínat?
Nejsilnější asi ne, já beru všechno dohromady, protože se chci pořád ještě učit. Každý úspěch i neúspěch mi něco daly, ta celková práce okolo týmu pro mě byla tím nejdůležitějším. A kdybych měl tedy aspoň něco zmínit, tak hrát v Lize mistrů proti Dynamu Moskva, Novaře a Istanbulu, to bylo krásné.
