Gabriela Koukalová se po měsících trápení s bolavými lýtky rozhodla definitivně pohřbít olympijský sen. Martina Sáblíková bojuje s problematickými zády a raději v lednu vynechala evropský šampionát, aby se dala do kupy na hry v Koreji. I další obhájkyně olympijského zlata, Eva Samková, má zdravotní potíže.
Tenisové Australian Open začalo bez Andyho Murrayho, jemuž kvůli zničené kyčli hrozí ve třiceti konec kariéry. Novak Djokovič a Rafael Nadal se stihli až na poslední chvíli „uzdravit“.
Až se chce zvolat: Sportem k trvalé invaliditě. Je to náhoda? Nebo vrcholový sport tělo ničí? Či je za tím něco jiného? „Bolest těla často způsobuje smutek. Vnitřní nespokojenost, špatné myšlenky,“ říká lékař Tomáš Rychnovský.
Vede tedy sport k invaliditě?
Obecně tyto zdravotní potíže vycházejí buď z kostěného základu, nebo svalové funkce. Vzájemné poměry a tvary kostí jsou ovlivňovány tahem svalů. Svalová kontrola, která se v dětství a v dospělosti vytváří, nemusí fungovat automaticky správně pro zdraví páteře a kloubů. Musí se trénovat, a ne každý umí zapojit svaly správně k ochraně těla. Lékař by měl do člověka nahlédnout, aby mohl říct, že zmíněný Murray má při některých úderech nevýhodně postavené klouby a kosti, a tak je daleko víc přetěžuje než Federer. Proto je ve třiceti vyřízený. Třeba pokládá nohu špatně vůči postavení kotníku a kyčli, což je extrémní zatížení pro koleno.
Jenže není risk u profi sportovců měnit návyky?
Je. Změníte mu naprosto výkonnost, takže si musí říct, jestli mu to za to stojí. Většinou to dopadne tak, že to nechají, dokud to jde, protože stereotyp se rychle změnit nedá. Chce to měsíce, aby člověk novinky zapracoval.
Trojnásobný grandslamový vítěz Andy Murray se rozhodl vyřešit problémy s kyčlí operací. Věří, že se stihne vrátit v červenci ve Wimbledonu.
Což u Murrayho, který se rval o post světové jedničky, nejde.
Není to reálné. Ale teď jsme se dotkli myšlenky, která se aktuálně hodně vztahuje k mnoha sportovkyním. Zeptat se sama sebe: V čem vidím v životě smysl? Chci být zdevastovaná jednička? Což já osobně nepovažuji za pupek světa... Nebo si řeknu, že si udržím nějakou výkonnost, sport mě třeba uživí, ale hlavně budu mít radost z toho, co dělám? A nebude to o trápení. Vždyť těch tlaků od sponzorů, vedení svazu i osobního života může být tolik, že se nedivím, že je na tom Koukalová s lýtky špatně. Myslím, že právě u ní standardní západní přístup medicíny nebude stačit. Jsem přesvědčený, že problém je v pocitech, které jí tlaky do lýtka přenášejí. Není to věc cévní nebo že by se sval špatně zapojoval. Chcete příklad z praxe?
Ano.
Včera za mnou přišla paní, která je osm týdnů po operaci zad. Zatím cítí ztuhlost, navíc ji začalo bolet rameno. Přitom kostěný a vazivový aparát má strukturálně v pořádku, ale svaly kolem nefungují. Tušil jsem, že důvod bolesti nebude jen v těle. Ptal jsem si jí, co teď v životě řeší za téma, které jí bere spokojenost a radost. A ona, že je naprosto šílená z práce a taky ze vztahu s dítětem. Rozplakala se, protože to byly věci, které ji drtí. Říkám: Tělo dáme do kupy, ale vy si musíte vyřešit tu myšlenku, která vám přenáší bolest do těla. Dnes ráno psala, že je rameno v pohodě. Stačilo jen nakousnout a rozebrat téma. Je strašně fajn, když člověk v medicíně dokáže vyhodnotit, jestli bolesti vycházejí jen z těla.
„Pokud vám někdo bere svobodu a cítíte se svázán, tělo to řekne.“ |
To ale trenéři i lékaři z okolí Koukalové naznačují, že to není jen fyzická záležitost.
A my můžeme spekulovat, co je teď její téma. Může to být vztah, její vnitřní nastavení vůči jakémukoliv tématu. A je velmi důležité si v tu chvíli říct: Co se ve mně děje? Co na mě má jaký vliv? Nechám se ovlivňovat, když mi můj šéf, trenér nebo někdo jiný říká, abych něco měnila? Když mi tím bere moji svobodu, radost... Musím se sama sebe ptát. Přístup lidí kolem ní nebo její vlastní nastavení může mít destruktivní vliv.
Jsou ale sportovci, kterým nevadí být „loutkou“ a plní bez remcání tréninkové plány. Pak jsou jiní - asi jako Koukalová - kteří jsou mnohem empatičtější, že?
Velmi hezky vnímám Koukalovou či snowboardistku Ledeckou, že jsou to dámy, které si nechaly svou ženskou radost. Že nespějí do mužského světa, který je definovaný výkonem. S tím v ordinaci pracujeme den co den. Přichází za námi lidé z korporací, kteří naprosto přišli o svobodu, autenticitu. Nemohou se rozhodovat a ani to často nejde. Dostanou befel třeba z Německa, mají úkoly, tým a někdy nejde, aby se v tom cítili fajn. Pak je z toho bolí hlava, šíje. Můžeme se bavit o tom, jestli si lze v korporaci udržet svobodu, ale jinou věcí je, že si ji lidi ani neumí uhájit a nechají si hodně naložit.
Lidově: Drží hubu a krok.
Přesně! Musíte makat a spokojenost vašeho já jde... Ve čtyřiceti jsou bez vztahů a rodin, které by jim měly dávat stabilitu. Ptají se: Co mám dělat? Snažíme se je dohnat k tomu, aby jasně řekli, co jim vadí. Vedeme je k sebeochraně. Založili jsme kvůli tomu i pomocný portál. Platí to i u sportovců - pokud vám někdo bere svobodu a cítíte se svázán, tělo to řekne. A ženská přirozenost je na to obecně vždy citlivější než mužská, tím pádem se to bude projevovat na náladě, ve zdraví.
V posledním olympijském závodě kariéry získala česká běžkyně Kateřina Neumannová vytouženou zlatou medaili. Její cílové objetí s dcerou se vepsalo do paměti Čechů.
Může pomoci dítě? Jako u lyžařky Neumannové, která olympiádu vyhrála jako máma, když zjistila, že pupek světa není sport.
Myslím, že Gabriela Koukalová to ví. Role maminky je super a vztah s dítětem může být naprosto neuvěřitelný. Řeší to i nesportovci. Akorát sportovec má na sobě vícenásobně naloženo, takže se zdravotní neduhy projeví dříve, častěji. V našem světě je stále opomíjená životní spokojenost. Ta nesouvisí s platem a vzděláním, ale tím, jaké jste schopen mít kvalitní vztahy. Jestli žena může manželovi říct, z čeho je smutná, co by chtěla. Jestli „zrají“ spolu. Pokud ne, pak ten vztah nemá stabilizující a posilující úroveň a z toho máme řadu pacientů, které bolí záda, ramena. Spousta migrén vychází z toho, že lidé neumí poznat důvod tlaku, který ji způsobuje. Západní medicína to vysvětluje jen hormony, což je často nesmysl. My to řešíme tím, že rozklíčujeme, co jim ten tlak do života přináší, a i bez léků přicházejí výsledky. U Koukalové si myslím, že to hodně souvisí s ženskou duší, která něco cítí. A pokud nemá nikoho, kdo ji nasměruje do větší osobní spokojenosti... Ale to není moje kompetence.
„Každý den žasnu, jak špatná myšlenka dokáže mít na tělo zdevastující vliv.“ |
Může sportovce ničit tlak?
Dnes se říká, že potřebujete stres, abyste byl výkonný. Adoruje se výkon, že čím víc toho uděláte, tím víc jste lepší, hodnotnější člověk. To je hovadina, zničující výplod dnešní společnosti. Když pak sportovci končí - a máme jich pár v péči - najednou cítí, že přicházejí o svou hodnotu. Ptají se: Na co tu budeme, když už nebudeme vozit medaile? To je něco proti lidské podstatě. Dali jsme sport a výkon nad lidskost. Zapomnělo se, že když něco děláte rád, nepotřebujete stres.
Herec je ale také rád, že mu po představení tleskají.
Rozumím tomu, ale když je člověk spokojený, je mu jedno, jestli má těch úspěchů deset nebo čtyři. Když se ale nesplní moje představy a já na nich jsem závislý, může nespokojenost v hlavě dohnat tělo k nemoci. Včera byla u mě i jiná paní - má tři roky po operaci, na páteři nález, který má kdekdo, a je bez bolestí. Ale jí bolest šla do lýtka do úplné křeče. Vyprávěla, že má tři děti a touží po volném čase. Když už ho ale má, chce ho maximálně využít. A tak ve sportu, který dělá, dře. Jenže to nejde - je vyčerpaná z kojení, nevyspání, ale tím, že chce žít naplno, tělo pláče. Chci ji přivést k tomu, že žije i tím, že nedělá nic. Že dělá třeba lehký cvik a maximem nemusí být hodina na spinningu.
Ale jsou vždy bolesti těla jen věcí duše? Přece tělo jako materiál se také opotřebuje.
Ano. Nevedu si statistiku, ale když budu střídmý, je to půl na půl. Jestli je problém jen v těle, nebo je tam i vztah hlavy. Je ale dobré se vždy ptát, v čem tkví spokojenost člověka, a pak mu dát individuální režim. Když ke každému budeme přistupovat stejně, často se léčba mine účinkem. Léky zabírají jen někdy a mají bohužel i sekundární následky. Akutní medicína musí zachránit život. Ale standardní medicína přichází často do kontaktu s nemocemi, ve kterých se vyplatí nebýt technický, ale i lidský. Nepřehlížet životní příběh. Když do něj dokážeme nahlédnout, tak neuvěřitelně léčí.
Až tak?
Každý den žasnu, jak špatná myšlenka dokáže mít na tělo zdevastující vliv. Když se lidi často problematického tématu dotknou, začnou ho řešit, tak se třeba kloub bez obstřiků a výživy zázračně zlepšuje.
Lékař a fyzioterapeut Dr. Tomáš Rychnovský, Ph.D., (38) v rozhovoru obsáhle mluví o příčinách zdravotních problémů (nejen) sportovců.
Vraťme se ale k vrcholovým sportovcům. Ti mají často ansámbl specialistů na trénink, výživu, regeneraci, psychologii, přesto se očividně trápí. Proč?
Když jste člověk, který je spokojený, funguje to. Ale když máte špatný vztah s partnerem, chybí vám sebedůvěra, tak už to do hloubky nefunguje. Jak to říká Jágr: Nejdůležitější je láska ke sportu. Ta vám velmi dobře řekne, že byste už neměl jet na olympiádu. Dává vám zdravý cit, co máte dělat. To ale spousta lidí ztrácí tím, že jsou pod tlakem. Že jsou vychováni tak - ale tak jsme vychováni všichni - abychom sebe vnímali co nejméně a následovali dav. To strašně vezme vaše já, což se u někoho projevuje bolestí. Přitom každé dítě se narodí tak, že své já dokonale vnímá. Jenže my mu ho postupně bereme vzděláním, pokřiky, zakazováním. Nenecháme toho špunta žít, protože na to nemáme čas, nemáme zázemí, náš nadhled je ten tam. Žena je sama na jedno dvě děti, tak se musí omezit na zákazy, příkazy, aby je někam nasměrovala. A projeví se to v dospělosti.
Jak?
Strašně řešíme, že nám ženy říkají, že je muž nevnímá, není oporou. Ale důvod toho, že muž ztratil pojem, co žena chce, je v dětství. Většinou v rodinách chybí mužský vzor. Žena je na výchovu téměř sama, muž je v práci. Může nevědomky dát chlapečkovi tolik „ran“, že on radši ženu nebude logicky vnímat, protože by se zbláznil. Slyšel tolik povelů a zákazů, že vypne. Pak nám jeho manželka řekne: Já už jsem skoro rozvedená. On: Sem tam se pohádáme, ale jinak pohoda. Vnímání je úplně jiné. Strašně nás determinuje výchova, což má vliv na sebevnímání, vztah k sobě. Když je ten vztah dobrý, tak si své dobro ohlídám. Když ale víc tíhnu k autoritám, cítím, že musím každému vyhovět, jsem najednou rozkolísaný a okolí mě táhne někam, kam nechci.
Není pak problém, že potenciálně úspěšný sportovec má velmi brzy nalajnovaný život?
Proto je dobře, když vychováváme děti ve sportu ke svobodě. Mohou si ho vybrat a i příprava musí být všeobecná. Duše každého z nás potřebuje cítit, že v prvních deseti letech se nasytila láskou, svobodou, a ne drilem. Pak se z něj stane v patnácti rozdílový hráč, což je věc, na kterou si trenéři strašně stěžují. Že nikdo nemá koule na sebe vzít zodpovědnost. Je to z toho důvodu, že jim na začátku sebereme sílu v jejich svobodě, sebedůvěře a svážeme je drilem, který se dělá mnoho let. Pak vyjede kouč do ciziny a po návratu řekne: My jsme úplně jinde. Chceme to urychlit, ale zbrzdíme to. Často taky chtějí trenéři výsledky, přitom by měli být mentory, kteří řeknou: Makáme na tom, abyste za deset let byli někde. Děti nesmí mít strach z chyby.
