„Plavání je krásné. Přitom jsem se k němu dostal náhodou, po válce jsem byl skaut, jenže pak nás v roce 1951 rozprášili. To můj život nasměrovalo jinam,“ vzpomíná čerstvý osmdesátník Ladislav Bank.
Kdyby tedy komunisté nezrušili skauting…
...tak bych neplaval a byl bych skaut, protože to byla bezvadná doba. Oddíl fantasticky vedl ředitel sladovny Oliva, jeho syn je známý sochař. V Olomouci bylo jedenáct oddílů, na prvním táboře ve Velké Polomi u Jablunkova jsem byl v šesti letech jako vlče, a to ještě byli v lesích banderovci (ukrajinská povstalecká armáda proslulá krutostí – pozn. red.). Brzy i na nás dolehla povinnost brigády, museli jsme denně natrhat ešus borůvek, což mi hrozně vadilo, protože to byla práce na celé dopoledne, a když jsme běželi zpátky do tábora, kolikrát se mi to rozsypalo. Ale třeba plnění tří orlích per, to bylo fantastické.
Jak jste se dostal k plavání?
Po zrušení našla naše klukovská parta útočiště na Sokoláku. Bylo to koupaliště postavené v roce 1930 původně se stometrovým bazénem, který pak rozdělili na závodní padesátku, a druhý měl 48,5 metru. Plavat jsem trochu uměl, a když jsme tam přišli, bylo zrovna armádní mistrovství i s vloženým závodem na 50 metrů prsa. Jedna dráha byla volná, tak mi řekl trenér, u kterého jsem se hlásil, ať si také zaplavu. Startovali tam tehdejší mistři Talpa, Jung a Svozil, takže oni už byli osušení a já ještě doplavával, ale už jsem zůstal. Z nás osmi skautů jsme zůstali dva a plaveme dodnes.
Vítězslav Svozil, jediný československý držitel světového rekordu, vzpomínal v rozhovoru pro MF DNES také na velký kruhový bazén, kde jste jako kluci řádili.
Svozil, Talpa i další mi dali všechno, bral jsem je jako rodiče a žil jsem pořád na Sokoláku, bazén byl můj domov. Tomu kruhovému jsme říkali lavór, byl obrovský a v něm vory, bečky a skluzavky, takže spousta radovánek. Měl klopené stěny, a když se vypustil, dalo se po nich jezdit na motorce. Ve všech bazénech na Sokoláku ale byla studená voda, než někoho napadlo přivést tam teplou odpadní z Mila.
Prý ne zrovna nejčistší...
Byla zbarvená dohněda, ale měla asi 48 stupňů, v Milo závodech ji používali ke chlazení obřích kotlů při výrobě. Tak jsme my plavci vykopali šachtu, dvakrát přes silnici, abychom si prodloužili sezonu. Díky tomu jsme mohli začínat už 15. dubna a končili jsme 30. října, to už jsme plavali v listí, ale voda byla pořád teplá. Když už jsem pracoval v Prostějově, jezdil mi vlak 4.50, tak jsem o půl čtvrté ráno přišel na Sokolák a před odjezdem jsem si ty dva kilometry odtrénoval. Jenže přes zimu se plavat moc nedalo, jediný krytý bazén byl ve Vančových lázních v Sokolské ulici, kam se o sobotách chodila koupat třetina Olomouce, která neměla v bytech koupelnu. Bazén měl jedenáct metrů, takže když jste si ho dali devětkrát, měli jste stovku. Bohužel v roce 1955 lázně zlikvidovali a pak už nebylo kde plavat. Začal se plánovat velký padesátimetrový bazén, ale trvalo deset let, než otevřel.
Jako závodník jste na to musel doplatit.
Úplně se vším. Dostal jsem se sice na vojnu do Dukly, ale protože mi emigrovali příbuzní do Německa, nemohl jsem být v Praze, i když jsem byl v ročníku znakař číslo jedna. Převeleli mě do Plzně, kde byli také plavci, ale ti s problémy a horším kádrovým profilem. Neměli jsme takové tréninkové podmínky jako v Praze, i když jeden rok jsme je výsledkově předčili. Zase jsme ale měli větší volnost, na závody jsme se ve vlaku běžně převlíkali do civilu.
Přesto jste se jako člen reprezentace do Olomouce vrátil, ačkoliv stále bazén neměla. Proč?
Měl jsem nabídku jít do Bratislavy, ale přemluvili mě, ať se vrátím, a já jsem vždycky byl patriot. Taky mi bylo jasné, že mistrem světa už nebudu, po vojně se mi ale povedlo být dvakrát třetí na mistrovství klubů bez krytého bazénu. A kdo byl do 4. místa na mistrovství republiky, zařadili ho automaticky do nároďáku a zároveň měl refundaci mzdy na tři hodiny denně, což bylo bezvadný. Opsal jsem si rozvrh výuky plavání tělocvikářů a jezdil s nimi do Prostějova, Přerova nebo Šternberku. Občas jsem pomáhal asistentovi něco ukázat a pak mi ze dne na den nabídli, abych nastoupil na fakultu. Jenže v práci mě nechtěli pustit, pomohl mi až kamarád, který se chystal emigrovat.
Jak to dokázal?
Byl jsem spojový mechanik, kterých byl nedostatek, stejně jako šoférů, kterého dělal ve stejném podniku zase ten kamarád a dal už výpověď, protože měl zaplacený zájezd na Kubu s přestupem v Montrealu. Tehdy se to tak dělalo, když jste chtěli utéct, zkrátka jste v Montrealu vystoupili a nepokračovali dál. Vyprávěl jsem mu, že mám šanci dělat, co jsem vždycky chtěl, ale nechtějí mě pustit. Tak šel kamarád se mnou za ředitelem, že znovu nastoupí a že mě může pustit. Ředitel mi tedy podepsal rozvázání pracovního poměru, kamarád mezitím odletěl směr Kuba a vystoupil v Montrealu. Za týden mi doma drnčel telefon, ale nakonec se s tím nějak smířili.
Mezitím v Olomouci v roce 1965 otevřel krytý 50metrový bazén, jako vůbec první v republice. Začal boom závodního plavání?
Byl až druhý, první otevřel asi o týden dříve v Žilině, pak Olomouc a nedlouho nato Podolí. Tehdy fungovaly přebory oddílů bez zimních lázní, tedy klubů, které neměly k tréninku bazén delší než 12,5 metru. Mívalo výbornou úroveň, vítězové bývali pravidelně ve finále mistrovství republiky v klasickém bazénu a Olomouc v nich patřila k nejlepším. Otevření krytého bazénu ale znamenalo velký rozvoj, na tu dobu byl vynikající, říkalo se, že byl okopírovaný z Německa.
V roce 1930 otevřelo u centra Olomouce sokolské koupaliště se stometrovým bazénem, který připomíná pohlednice z 2. poloviny 30. let. Později z něj rozdělením vznikla závodní padesátka, kterou plavci ohřívali odpadní vodou z továrny Milo a díky tomu mohli trénovat až do října. Celý areál zanikl v polovině 80. let.
Pro vás ale vznikl příliš pozdě. Na co z kariéry nejvíc vzpomínáte?
Šestkrát jsem vyhrál přebory oddílů bez zimních lázní, na mistrovství republiky jsem i bez bazénu byl vždycky ve finále, jen často čtvrtej, což trochu naštve. Když jsem nastoupil na univerzitu, ještě jsem dva roky závodil, ale pak už jsem začal trénovat a učit.
Na univerzitě jste se našel?
Jen s plaváním jsem nevystačil, ale byli tam dobří kolegové, lyžaři i dobří vodáci, tak mě všechno naučili. A také tam byl kamarád Otakar Štěrba, který mě vzal s sebou na expedice na Sibiř. Tomu děkuju za moc.
První profesor ekologie v Československu a velký dobrodruh, který po řekách objel zeměkouli. Jak jste se s Otakarem Štěrbou (1933–2017) dali dohromady?
Byl takový samotářský biolog a měl nafukovací kulatou vaničku, vždycky si uřezal bidlo a sjížděl na ní rozvodněné potoky. To nás taky bavilo a s kluky na katedře jsme začali lepit kajaky a jezdit na nich. Štěrbovi jsme taky jeden postavili a začali jsme po potocích šmejdit spolu, jakmile začal tát sníh. Nikdo si nedovede představit, jak se z Bělkovického potoka nebo Sitky může v březnu stát řeka na utopení. Soupeřili jsme spolu a za každé tři ujeté kilometry na takové řece si dělali čárky. Do dnešního dne jich mám 178 a k tomu spoustu příhod.
Skamarádili jste se na potocích, a tak jste se mu hodil na expedici?
Štěrba se dal dohromady s reportérem Jaromírem Štětinou z tehdejší Mladé fronty a v roce 1981 vymysleli, že chtějí jako první Češi sjet řeku Lenu od pramene až k ústí do moře. Štětina zařídil spojení s listem Komsomolská pravda, ale na Lenu je přeci jen nepustili, byly tam gulagy a měli strach, že se o tom začne psát. Tak je pustili na Ob. Tehdy za mnou přišel Otakar, který byl i můj kolega na fakultě, a nabídl mi účast na horním toku řeky Biji až k soutoku s Katuní, čímž vzniká Ob, veletok podobný Dunaji. Odtud začínala druhá část na dvou plachetnicích do moře. Štěrba jel obě, já jen tu první, vodáckou. Byli jsme jedna deblovka a dva kajaky, s námi ještě bývalý šéf horské služby na Altaji Vladimir Něustrojev a tři místní tělocvikáři. Pak jsme jim tam nechávali veškeré věci, protože neznali laminátové lodě, jezdili na takových nafukovacích bačkorách. Tak se na to těšili. Pokračování na protější straně Pokračování z předchozí strany
Učarovala vám Altaj?
Je krásná a drsná. Začínali jsme u pramene, kde jsme nasedali nejprve do nafukovacích kajaků a jeli ve stružce vytékající z ledovce. Potom začne potůček, pak krásné peřeje, kde jsme strávili filmováním dva týdny a jezdili jsme je v kajacích kvůli záběrům pořád dokola. Štěrbovi se tam moc líbilo a pak se tam za pět let vrátil natočit celovečerní film. Bylo to krásné, ale také nás všude doprovázel fízl. Sice tvrdil, že je dopisovatel Komsomolské pravdy, ale neustále o nás musel podávat zprávy. Když jsme jeli kus cesty na člunech s motorem, sháněli jsme v osadách po cestě benzin, kde se dalo. Jenže tenhle člověk se nestaral o benzin, ale pokaždé jen o telefon a nám bylo jasné, že nevolá domů manželce. Také se to pak ukázalo, když po expedici přijel do Prahy a vybíral záběry, které se nesměly použít.
Které například zakázal?
Třeba z těžby dřeva, kdy natahali klády k vodě, a než aby z nich dělali vory, počkali na velkou vodu, která ho splaví a jednoduchým způsobem je pak dole chytali. My jsme měli štěstí, že zrovna ta velká voda přišla a natočili jsme, jak se klády valí rozvodněnou řekou, jenže to se použít nesmělo. Podobných zážitků jsme měli spousty.
Povídejte.
Přebývali jsme na Teleckém jezeře, docházel nám chleba, ale neustále jsme čekali a já nevěděl proč. Šestý den mi Něustrojev povídá, že pro něj zaběhneme do blízké vesnice Balykča. Byl sice o deset let starší, ale sotva jsem mu stačil, jakou měl kondici. Přiběhli jsme k pekárně a všichni se kolem motali a civěli na nás. Večer mi Vladimír vysvětlil, že tam skončil suchý zákon, který trvá měsíc po dobu sklizně. Po ní přistanou dvě helikoptéry s vodkou, týden se jen pije a nic není v provozu. A on nechtěl, abychom to viděli.
Čertovy proudy na horním toku Vltavy platí při vysokém stavu vody za jeden z nejtěžších vodáckých úseků světa. Olomoucký přírodovědec Otakar Štěrba společně s reportérem Jaromírem Štětinou vymysleli plavidlo Matylda, předchůdce raftu, a v roce 1973 na něm takto ve složení Štěrba, Štětina, Ruboš, Bank, Čečetka, Cabrnoch poprvé Čertovy proudy sjeli.
Udělala na vás příroda dojem?
Řeky jsou krásné, nejen Bija, ale třeba Čebdar, těžký potok, Pyža, Baškaus nebo Čulyšman, krásné skály, tajga, nikde nikdo, úplná fantazie. Místní tělocvikáři pořád nosili z lesa nějaké plody a medvědí česnek, jak byli zvyklí. Když jsem jim udělal polívku z pytlíku, vůbec nechápali, byl to pro ně div světa, a to byli vysokoškoláci. Pak mě Něustrojev stranou prosil, ať jim už nic neukazuju, že jim tam neustále vykládají, jak nám v Československu se vším pomáhají.
Jací byli Altajci žijící v odlehlých horách?
Na to mám taky historku. Štěrba byl vášnivý rybář a vezl s sebou francouzské třpytky na tajmeny a místní pstruhy, kterým říkají charuz. Za celé odpoledne chytil asi dva, když najednou na koni děda, jednoho kluka před sebou a druhého za sebou. Byl to krásný pohled, vidím to jako dnes, svítilo sluníčko a tři na jednom koni bez sedla. Kluci drželi klacky s provázkem a ohnutým hřebíkem. Vletěli do trávy, nachytali zelené koníky, napichovali je na hřebíky a děda co minutu tahal charuze z vody. Až jsem se Štěrbovi dosyta zasmál, tak jsem dědovi za ten košík ryb dal tři krevní tučnice. To byla nejhorší konzerva co existovala, jen kroupy s krví, měli jsme jich dvě bedny. Příští den přijel děda znovu, ale ne kvůli konzervám, líbilo se mu horolezecké lano. Pořád chodil kolem, takže když se pak Štěrba nedíval, ufikl jsem mu patnáct metrů a byl šťastný jak blecha.
Expedice dopadla úspěšně, byl to první souvislý sjezd Obu od pramene do moře (3 680 km). I díky tomu pro vás nebyla poslední?
Za dva roky vymysleli expedici z jezera do jezera, tedy z mongolského jezera Chövsgöl neznámou řekou Egín Gol a Selengou do Bajkalu. Jenže Rusové nás nechtěli pustit k Bajkalu a museli jsme skončit na mongolských hranicích. Také jsme tenkrát o řece Egín Gol neměli žádné informace a na místě se ukázalo, že vůbec není těžká. Vytékala z jezera jako potůček, takže jsme i bidlovali, pak se občas ztratila do meandrů a museli jsme hledat průjezd, ale byli jsme zklamaní, že to není žádná divoká řeka. Na Selenze pak chytil Otakar asi největší rybu v životě, dvacetikilového tajmena, a když jsme ho rozřízli, měl v sobě šest malých vyder. Jedli jsme ho dva týdny.
Do Mongolska jste se dostali vlakem, jaká byla Transsibiřská magistrála?
Z Prahy do Ulánbátaru jsme jeli tehdy devět dnů. Ve vlaku jsme byli kapitalisti i proto, že kamarád vedl hospodu na Libavé, a když se sovětští důstojníci dožadovali otevření, klesal kurz rublu z 1:10 až na 1:1. Tam jsem nakupoval rubly na expedici. Když jsme pak takto vybavení nastoupili do jídelňáku, stali se z nás s padesáti rubly králové. Kamarád Hruboš chtěl také vidět obrovský pomník na hranici Evropy a Asie, tak jsme stáli asi hodinu a půl u okna, než se na to vykašlal. A sotva odešel spát, tak jsme kolem něj projeli, takže mi to vyčítal celý život.
Na Bajkal jste se pak ještě vrátil s vlastní výpravou v roce 1986.
Jako trenér jsem jezdil do Volského, družebního města Olomouce u Volgogradu. Na jednom večírku, kde se pila vodka z hořčičáku a zapíjela šampusem, jsem se seznámil s trenérem z Irkutska, který nám slíbil obstarat pozvání a za dva měsíce mi také přišlo. Jenže Štěrba i ostatní kluci odjeli na Jenisej, tak jsem vybral dva nejšikovnější tělocvikáře, bývalého vicemistra světa ve vodním slalomu Pulce a trenéra Cabrnocha. Do Irkutska jsme se dostali, ale slíbený kontakt nás nečekal, ztratil se ve víru perestrojky. Naštěstí Cabrnoch byl od Jablonce a vozil s sebou vždy pytel bižuterie, tak nám za dva sáčky vystavili jízdenky k Bajkalu. Ve vlaku jsme se seznámili s vodáky z Moskvy, kteří měli povolení jet k pramenu Leny a hned nám nabídli, ať jedeme s nimi.
Takže jste nakonec spatřili i pramen Lenu?
Bylo tam spousta náhod, od ruských vodáků jsme se trhli, protože byli pomalí, pak jsme stopovali loď na Bajkalu, kde nás podarovali podrobnou mapou, vyložili na správném místě a ukázali cestičku kudy přesně jít, takže jsme za den byli u pramenu. Od něj jsme sjeli 480 kilometrů do první osady, kde nás zatkli, protože je to přísně chráněná oblast. Vyfoukli nám loď a zavezli nás na hliníkových pramicích do chýše, kde jsme společně udělali večírek a druhý den jsme se autobusem vrátili do Irkutska. Abychom se vlezli, nechal řidič vystoupit šest lidí a museli čekat na autobus další den. Až mi jich bylo líto.
Pár let nato byla sametová revoluce a vy jste pomáhal v Olomouci založit Fakultu tělesné kultury, jako třetí v Československu.
Plány na její vznik byly už dříve, ale nikdy to strana, vláda a kraj nechtěli povolit, říkali, že stačí jedna v Praze a jedna v Bratislavě. Tehdy byl náměstek ministra školství bývalý plavec a můj kamarád Bělohlávek, rozjeli jsme se za ním do Prahy s profesorem Vaverkou. Řekl nám, ať fakultu rychle zřídíme, že ji chce i Brno. První porevoluční rektor Josef Jařab tomu dal zelenou a Brno si muselo ještě několik let počkat.
V té době jste také převzal univerzitní sportovní klub a vedl ho dalších třicet let. V jaké podobě by měl u nás nyní vysokoškolský sport fungovat?
Myslím, že Národní sportovní agentura s Hniličkou má vidinu dobrého univerzitního sportu a v prvé řadě v hokeji. Jenže to se brzo nepodaří, protože z toho neudělá ligu jako v Americe, není totiž kde se připravovat. Takže v Olomouci je univerzitní hokejové družstvo, ale jezdí trénovat do Uničova. To by museli postavit u každé vysoké školy zimák, pak by to problém nebyl a s tím by se svezly typické univerzitní sporty jako basket, které teď šly stranou.
Čím se v osmdesáti letech bavíte?
Mám chalupu na Mutkově. Plavce už netrénuju, ale kluci trenéři mě tu na bazénu trpí jako poradce. A také jsem slíbil Víťovi Svozilovi, že v osmdesáti začnu s veteránskými plaveckými závody.
Takže na ten svůj osudový krytý bazén budete chodit dál?
To nejde jinak. Vzpomínám, jak to s ním bylo po revoluci nahnuté, bazény patřily ČSTV a to nemělo peníze na provoz, tak je převádělo na města. Předseda ČSTV Vladimír Srb, shodou okolností také znakař, byl můj velký kamarád. Zavolal jsem mu, že město bazén koupí za korunu, ať přijede. Tak přijel, město bazén koupilo a tehdejší primátor Hořínek mi tu korunu dodnes dluží. Neměl drobné, tak jsem ji dal Srbovi místo něj.
„Laďo, cos to udělal“Ohlédl jsem se zpět proti zpěněné vodě kaskády a najednou jsem uviděl mezi balvany proplétat se červený kajak. Myslel jsem, že mě šálí zrak. Bohužel jsem si uvědomil, že to nebude šalba, ale naopak Bank v těžkém pominutí mysli. Jsou už takoví lidé. Sem tam si musejí dokázat, že jsou frajeři. Šlo mu to celkem dobře. Nevěděl to, co já – když nakrásně dopluje bez úhony až ke mně, potom má na vybranou: buďto po hlavě spadnout přes pětimetrový stupeň do tůně při pravém břehu, kde s určitými obtížemi nakonec eskymáckým obratem zvedne svůj kajak a v mírném šoku dopádluje ke břehu; nebo, v což jsem nedoufal, se dostane k levému břehu a potom vjede do zátarasu z naplavených stromů, přímo pod mýma nohama, kde člověk nemá naději. Konsternovaně jsem pozoroval, kam popluje. Pádloval doprava, to bylo dobré. Potom ho uchvátil šikmý válec a posunul ho o dvacet metrů k levému břehu. Viděl jsem ještě, jak se převrhl, ale věděl jsem, že se zase zvedne, jenže to už bude definitivně v zajetí proudů ženoucích vodu mezi naplavené kmeny. O pět metrů pode mnou ležel batoh, z něhož vyčuhovalo české horolezecké lano. Mělo modrou barvu s bílou kontrolní nití, to si přesně pamatuji dodneška. Skočil jsem těch pět metrů dolů, nezlomil si přitom nohu, vyrval lano z batohu a podivnými skoky, které bych v normálním stavu nikdy nebyl schopen absolvovat, jsem se dostal nad zátaras. Hodil jsem lano v okamžiku, kdy se Laďa znovu převrhl a znovu zvedl, přičemž se jeho kajak zastavil na jediném balvanu, který byl deset centimetrů pod hladinou a současně dva metry před zátarasem kmenů, kterým proteče voda, nikoli však člověk. Smyčka lana mu zázrakem dopadla kolem ramen. Já stál na břehu a třásl se strachem, on stál se svým kajakem na podvodním balvanu a třásl se taky, to jak na kameni balancoval. Laďo,“ křičel jsem na něho, „nehýbej se.“ „Dyť se nehýbu!“ „Až řeknu teď, tak vylez z kajaku, já tě vyškubnu z vody!“ To už měl lano pevně uvázané kolem pasu. „Blbneš? A co kajak! Vlez pro mě!“ Měl pravdu. Kajaku je škoda. Kdyby nám vjel do zátarasu, nezůstalo by z něj nic a Laďa by musel jít po břehu pěšky s parašuty. „Dobrý. Vlezu pro tebe.“ Vlezl jsem. Byla tam zrovna taková klidná tůň, přes kterou jsem se mohl snad dobrodit ke špičce jeho kajaku a začal jsem to zkoušet. Voda sahala nejprve po pás a potom zaplavila prsa, na nichž jsem hřál balíček cigaret. „Laďo, cos to udělal,“ zaúpěl jsem. Cigarety byly beznadějně pod vodou. Chytil jsem špičku jeho kajaku a potom zatáhl, co jsem mohl. Musel jsem se přitom potopit. Když jsme oba vylezli ven, dostali jsme třesavku – typický poúrazový šok, který znají vodáci stejně jako horolezci, letci a jiní sportovci. Později, hlavně na Obu, když už byl Laďa dávno doma, nám ještě několikrát šlo o kůži, ale už nikdy tak hmatatelně jako na konci prvního pyžského vodopádu. ‚ Otakar Štěrba, úryvek z knihy Od pramenů k oceánu o expedici Ob 1981 |
