Bylo 9. května, šest týdnů po mistrovství světa v Montrealu, když Uno na svůj instagramový profil napsal: „Rozhodl jsem se, že ukončím svou závodní kariéru.“ Jeho fanoušci, kterých za patnáct let závodění posbíral po celém světě nepočítaně, jen těžko vstřebávali šok.
Mezi nejlepší desítkou na letošním světovém šampionátu byl sice druhý nejstarší, nic ale nenasvědčovalo tomu, že by se před montrealským publikem loučil. Vždyť po krátkém programu vedl a útočil na třetí světové zlato v řadě, jenže série nezdarů při skocích ve volné jízdě a téměř dokonalé jízdy jeho konkurentů ho odsunuly na čtvrtou příčku.
Možná jen on a jeho trenér Stéphane Lambiel tehdy tušili, že se po závodě uklání divákům naposled.
Na tiskové konferenci, kterou po svém instagramovém oznámení svolal, přiznal, že myšlenky na konec kariéry měl už dříve. Nejsilněji po olympiádě v Pekingu 2022, když se s ledem loučili Juzuru Hanjú a Nathan Chen, jeho dva největší soupeři a zároveň nejbližší krasobruslařští přátelé.
„Bylo mi tehdy opravdu smutno, cítil jsem se opuštěný,“ přiznal novinářům.
Nakonec zůstal na další dvě sezony. Mezitím se stal dvojnásobným mistrem světa a ovládl finále Grand Prix. Byl bojovníkem, který se ani za těch nejtěžších okolností nevzdával. V povaze to měl už od nejútlejšího dětství.
Když se 17. prosince 1997 v japonské Nagoje narodil, vážil jen 900 gramů. Byl tak drobný, že se otci Hirokovi vešel do dlaní a místo dečky ho mohli přikrývat kapesníkem. I natolik předčasně narozeného synka ale rodiče vypiplali a snažili se ho nadchnout pro sport, aby se jeho křehké tělo pohybem utužilo.
Dlouho trvalo, než se rozmluvil, do toho trpěl astmatem a často pobýval v nemocnici. Zkoušel chodit na balet, hrál tenis a fotbal. Protože byl ale vždy menší než spoluhráči, bál se fyzických soubojů, a tak se raději schovával za bránu.
Až krasobruslení ho doopravdy nadchlo. A to i přesto, že na prvním tréninku vydržel jen deset minut. Svůj podíl na tom měla tehdejší hvězda japonského krasobruslení Mao Asadová, která trénovala na stejném kluzišti, a nejenže malého Šomu dokázala podpořit přátelským úsměvem, navíc mu „půjčila“ i své trenérky Mačiku Jamadovou a Mihoko Higučiovou.
Záhy se o něm začalo mluvit jako o geniálním dítěti, jeho progres se ale zastavil na trojitém axelu. Věnoval mu na každém tréninku přes hodinu, jenže úspěch nikde, stále padal. „Všichni okolo mě ho skákali, bylo to pro mě těžké,“ vyprávěl. I Higučiová se bála, jestli Uno nepodlehne frustraci.
Nakonec zaseknuté psychice pomohla malá lest: místo trojitého axela začal Uno trénovat čtverný toeloop. Tělo si rychle zvyklo na pocit čtyř otáček ve vzduchu a záhy se konečně podařil i axel.
„Naučil jsem se díky tomu, že bezmyšlenkovitá snaha je k ničemu,“ vracel se k situaci později.
Jakmile se dostal na mezinárodní soutěže, hned se zařadil mezi nejnadanější juniory. Na olympijských hrách mládeže v roce 2012 získal stříbro, o rok později byl sedmý na juniorském mistrovství světa. Zlomovou pro něj byla sezona 2014/2015, tehdy ovládl finále juniorské Grand Prix, stal se mistrem světa a na dospělém mistrovství čtyř kontinentů skončil pátý.
„Jsem vlastně stydlivý. Na ledě mi pozornost nevadí a čím víc diváků dorazí, tím se mi jede líp, ale při pozávodních rozhovorech je mi trošku trapně,“ říkal tehdy o sobě.
Hned další sezonu debutoval mezi seniory a postaral se o to, aby si ho všichni všimli. Ve finále Grand Prix vybojoval bronz, především ale na Světové týmové trofeji skočil čtverný flip – byl vůbec prvním krasobruslařem v historii, kterému se čtverná verze tohoto skoku na závodě povedla. Tím se už navždy zapsal do historie krasobruslení.
Přestože hned od své premiérové dospělé sezony patřil mezi elitu, velké vítězství mu dlouho chybělo. Nejprve se musel sklonit před krajanem Hanjúem, pak ho začal přeskakovat Američan Chen. Jako při jeho dvou olympijských účastech – z Pchjongčchangu má stříbro a z Pekingu bronz.
Dohromady s dodatečným bronzem pro Japonsko z pekingské týmové soutěže je tak Uno nejúspěšnějším japonským krasobruslařem na olympijských hrách. Tím se ani legendární Hanjú nebo Daisuke Takahaši nemůžou pochlubit.
A je toho víc, čím je Uno jedinečný.
Na světovém šampionátu v Montpellieru 2022 využil absence čerstvého olympijského vítěze Chena a sáhl po svém prvním titulu mistra světa. Po šesti letech na té nejvyšší úrovni, sedmi triumfech ze závodů Grand Prix a dvou světových stříbrech to byl titul nanejvýš vyčekaný a zasloužený.
Přepínám do bojového módu. O osudových setkáních japonské celebrity Una |
Další sezonu se potýkal se zraněním kotníku, všech pět závodů do kterých nastoupil ale ovládl – včetně domácího mistrovství světa v Saitamě. Tehdy se stal prvním Japoncem v historii, který dokázal světové zlato obhájit.
Kromě obdivuhodné konzistence mezi svými soupeři vynikal vždy jedinečnými programy. „Preferuju klidnou hudbu,“ řekl, když mezi elitou začínal. A zůstal tomu věrný po celou svou kariéru.
Málokdy se snažil zaujmout prvoplánovým doprovodem, často sázel na klasickou hudbu a stavěl jemné jízdy, ve kterých vyniklo jeho umělecké cítění, zděděné nejspíš po dědečkovi–malíři. Jeho elegantní styl ještě víc vynikl, když se po protrápené sezoně 2019/2020 odevzdal do rukou Švýcara Lambiela, dvojnásobného mistra světa z let 2005 a 2006.
„Já mám dvě světová zlata. Mým cílem je, aby mě Šoma překonal,“ doufal Lambiel po vydařeném šampionátu v Saitamě. I jeho svěřenec byl plný odhodlání. „Musím se dál zlepšovat,“ hlásil tehdy.
Jenže když ho v loňském finále Grand Prix porazil Ilia Malinin, rozdíl sedmnácti bodů zasadil Unově odhodlání těžkou ránu. „Soutěžit s Iliou je extrémně náročné. Může trvat několik let, než se objeví někdo se stejnými skokanskými schopnostmi. Tuhle sezonu mám nejspíš poslední šanci ho porazit,“ uvažoval. „Čím budu starší, tím to bude těžší. Za rok už nad ním zvítězit nedokážu.“
Nejspíš právě tyto myšlenky přispěly k jeho překvapivému konci.
Kdysi se trénoval sám, teď je Uno světovým šampionem. Stejně jako jeho kouč |
Na montrealském šampionátu vystřihl Malinin šest perfektních čtverných skoků. Uno zařadil čtyři, povedly se mu ale jen dva. I při odhlédnutí od pádů byl rozdíl v základní technické hodnotě jízdy dvacet bodů. A Malininovi je stále pouhých devatenáct let.
Uno si tak pravděpodobně spočítal, že ani při nejlepší snaze sedmiletý věkový rozdíl nepřekoná. Navíc za Malininem stojí další skvělí (a mladí) skokani Adam Siao Him Fa a Juma Kagijama.
A má snad bývalý světový šampion končit někde ve druhé půlce první desítky?
I proto Uno po ukončení kariéry tvrdil: „Vůbec ničeho nelituju.“
Od května si užívá exhibice, možnost nejít na trénink, když se mu nechce, a sledování závodů jen zpoza mantinelů. „Ještě jsem se přesně nerozhodl, jakou si zvolím cestu. Zatím mě baví zkrátka objevovat svět a mít věci ve svých rukách,“ přiznal.
„Nikdy by mě nenapadlo, že budu schopný stát před lidmi a beze strachu k nim mluvit. Až mě dojímá, jak mě ovlivnilo, že mi krasobruslení vstoupilo do života. Vděčím mu za tolik věcí,“ vyznal se na setkání s novináři.
„Když se podívám na všechnu práci, která je za mnou, mám chuť poplácat se po rameni. Nechtěl bych se nějak moc chválit, ale rád bych si myslel, že jsem dosáhl velkých úspěchů.“
Nemusí si to jen myslet. Krasobruslařská historie jeho slova potvrzuje.