Bylo jaro 2020, do Česka vtrhl covid a Daniela Mrázka drželo doma kromě přísné karantény také zranění nohy. Od doktorů slyšel, že by už neměl dál skákat. A tak se doma léčil a měl dost času na přemýšlení.
„Někdy v létě jsme mohli jít na led díky vysokoškolskému středisku sportu Victoria, a po těch dvou nebo třech měsících bez bruslení mě to strašně bavilo a pomyslel jsem si, že to je ten nejlepší pocit, který v životě můžu mít,“ vzpomíná na zásadní okamžik kariéry Daniel.
„Tak jsem přišel s tím, že bych chtěl dělat tance se ségrou.“
Společné bruslení dvou starších sourozenců, to měla maminka Mrázková v hlavě odnepaměti. Jen dětem trvalo, než k tomu dospěly samy.
Sólisté nebo sportovní dvojice, ty se většinou rozjedou, udělají skok nebo zvedačku a dobrý, ale tance jsou nepředvídatelné, protože pokrývají celou plochu. A pořád potřebují hudbu, aby mohly pilovat kroky do rytmu, což samozřejmě všechny vytáčí.
