Ve středu začíná krasobruslařské mistrovství Evropy v anglickém Sheffieldu, a tak si nelze nevzpomenout, jak museli loni těsně před šampionátem sourozenci Mrázkovi měnit hudbu ke svému volnému tanci.
Se stresujícími dny se celý tým obdivuhodně vyrovnal, a pokud někdo začal sledovat sezonu až po Novém roce, možná ani nepoznal, že na začátku zimy zněla Mrázkovým k twizzlům a zvedačkám úplně jiná skladba.
Šlamastyka českých tanečníků ale představovala velké poučení pro ně i všechny ostatní, aby si dávali při výběru hudby extrémní pozor.
Nevyděláváme miliony
Mrázkovi tehdy původně jezdili na skladby amerického skladatele Kerryho Muzzeyho, a i když všechny své povinnosti z hlediska autorských práv splnili, těsně před šampionátem se jim ozval sám autor a požadoval další peníze. V opačném případě hrozil legálními postihy.
Sourozenci Kateřina a Daniel Mrázkovi na Kanadské brusli.
„Nedokážu si takovou situaci představit,“ vrací se k loňskému stresu českých sourozenců Tomáš Verner. Sám jezdil za svých čtrnáct závodních sezon na víc než dvacet hudebních doprovodů. A podobný problém nikdy neřešil.
„Za mojí éry to bylo hodně jednoduché. Mezinárodní krasobruslařská unie platila autorská práva za úplně každého závodníka. My jsme jen museli velmi pečlivě vyplnit protokoly, kde se uváděl autor, aranžmá, orchestr a tak dále. Ale dnes to třeba americká federace nechala komplet na trenérech a samotných bruslařích,“ posteskne si.
Jak situace vypadá v českém prostředí, má momentálně detailní přehled Filip Taschler, který pro sebe a sestru dával dohromady hudbu k jejich aktuálním tancům. „ISU hodila řešení autorských práv na svazy. U nás to řeší sekretář pan Oubrecht, kterému musím strašně moc poděkovat. Třeba volnou jízdu máme složenou ze šesti různých skladeb a každá z nich musí dostat ‚clearance‘ – my tomu říkáme, že je vyčištěná. Je to hodně komplikovaný a taky finančně náročný proces,“ přibližuje Taschler.
Jako gladiátoři v Koloseu. K misi „Finsko“ si Margaglio přibral misi „Taschlerovi“ |
„Krasobruslení je už tak strašně náročné na rozpočet, a k tomu se přidá ještě hudba, na které celý sportovní výkon stojí. Je to trošku nefér, protože každý svaz má jiné finanční možnosti. Myslím, že ISU by se k tomu měla postavit lépe než teď.“
V tom si přizvukuje s Vernerem, který nyní vede mladé krasobruslaře ve své akademii. „Vůbec nerozumím tomu, proč se situace tak zkomplikovala. Z toho, že nás hudba doprovází při jízdě, my žádné miliony nemáme. Nevyděláváme na tom. Reprodukujeme hudbu za jiným účelem než kvůli zisku,“ poukazuje mistr Evropy z roku 2008.
Blues? To se nedalo
Existují možnosti, jak hrozbu komplikací s autorskými právy minimalizovat. „Někdo si nechává hudbu složit. Nebo existuje aplikace ClicknClear, kde jsou už ‚vyčištěné‘ skladby. Ale to je tak omezený výběr, že by všichni jezdili na Mozarta,“ směje se Taschler.
Sny si plním přes šaty. V Brně šijí kostýmy pro Taschlerovy i Star Dance Tour |
Sám pro olympijskou sezonu volil tvorbu Jennifer Lopez, Enriqua Iglesiase a soundtrack z filmu Matrix, tedy hudbu, která se na krasobruslařském ledu neozývá poprvé. Sázkou na osvědčené kusy se celou kariérou řídil i Verner. „Asi by se dalo říct, že jsem šel po povrchu. Ale přistupoval jsem k tomu tak, že pokud tu hudbu neznám já, tak ji nebude znát ani nikdo jiný. Hudba má sílu buď strhnout publikum na vaši stranu, nebo ho odklonit. A rozhodčí jsou taky jen lidé, které ovlivňují emoce,“ vysvětluje Verner.
Přidává k tomu i zkušenost, kdy mu emoce jedné z mezinárodních rozhodčí nejspíš ovlivnily celou kariéru. „Měl jsem postavenou volnou jízdu na klasickou hudbu a těsně před začátkem sezony se na mě přijela podívat Sissy Krick. Řekla, že se jí ten program nelíbí a že se nebude líbit nikomu. Takže jsme celou jízdu hodili do koše a rychle vytvářeli úplně novou. A nakonec to byla jízda, která vyhrála mistrovství Evropy.“
Tomáš Verner při krátkém programu na mistrovství světa v Japonsku.
Možná i proto, že vždy volil melodické, časem prověřené skladby, neměl Verner nikdy problém s tím, že by se mu během sezony zprotivily. Nerad ale vzpomíná na dobu, kdy sdílel tréninkový led s tanečníky. „Oni musí jezdit na hudbu mnohem víc než ostatní, a když ISU jednu sezonu vypsala jako povinný tanec blues, tak to se nedalo. Pak měli zase národní tance, takže jsme celý rok poslouchali dechovku, která se mi zajedla za týden,“ líčí.
Taschlerovi mají ve své tréninkové skupině jen samé další tanečníky, nemusí se tedy bát nevrlých sólistů nebo sportovních dvojic. Spíš řeší opačný problém – svou hudbu nebo hudbu svých kolegů nemůžou dostat z hlavy. „To potom sedíme v šatně a každému z nás zní písnička toho druhého,“ popisuje Natálie Taschlerová.
A pak jsou tu skladby z minulých sezon, které mají tanečníci tak zažrané, že je poznají, ať je slyší kdekoliv. „Když jsme třeba na nákupech a začnou hrát Hips Don’t Lie, což byl náš oblíbený program, tak děláme, jako kdybychom na ně v tu chvíli měli jet: No tak pojď twizzly, šup šup.“
S takovým precedentem jen hrozí, že až se budou Taschlerovi příště dívat na Matrix, půlku filmu protančí.
