Coby výjimečný fotbalový talent vystoupal pozvolna k vrcholu, ale jeho pád byl bleskový a zničující. Ocitl se na dně a bojoval sám se sebou. Nakonec nejdůležitější životní zápas vyhrál. "Vymazat to nemůžu, ale je to dávno za mnou. Připadám si jako jiný člověk a myslím, že jiný opravdu jsem," říká Jan Berger, vracející se po třinácti letech do Sparty.
V lednu 1993 jste coby hráč třetiligového Altstättenu prohlásil, že se klidně budete živit jako malíř pokojů, tedy vaší původní profesí. Myslel jste to vážně?
Taky jsem si pak na malířské štafle stoupl a při fotbale dělal tohle řemeslo až do letošního jara. Předtím jsem správcoval na tenisových kurtech, ale to byly zabité soboty i neděle a já měl málo času na moje tři kluky.
Přesto jste se vydal na trenérskou dráhu?
Jednoho krásného dne si na těch štaflích říkám, co já to vlastně dělám, bývalý výborný hráč, se solidním jménem, já bych přece měl být hlavně u fotbalu. A doma jsem zjistil, že manželka si myslí to samé. Udělal jsem si trenérské kursy a třetí ligu jsem si i při malířině vyzkoušel dva roky v Kreuzlingenu.
Proč jste se letos v říjnu vrátil domů?
To už jsem měl hotový trenérsko-manažerský kurs a v kapse diplom s licencí UEFA. Po červnové promoci jsem se vrátil do Curychu, ale proč si neudělat trenérské jméno doma? A najednou se nabídka naskytla, navíc dobrá, protože byla ze Sparty.
Zpět na Letnou jste však měl blízko už na začátku devadesátých let.
Měl jsem tam dělat s Borisem Korbelem, kterého jsem do Sparty nasměroval. Ale on se s klubem nedohodl a přeběhl i s trenérem Ježkem do Slavie.
Všeobecně se má za to, že Čechoameričana Korbela přivedl na Spartu trenér Václav Ježek: jak to bylo?
Měl jsem ze sparťanské éry kamarádku, nějakou Romanu. Velká fanynka Sparty, její tatínek byl Korbelovým přítelem. Jednou takhle ležím doma v Curychu na válendě, vtom zvoní telefon, zvednu to a ze sluchátka se ozve: Honzo, tady Romana. Žiju v Americe, volám z Los Angeles a chce s tebou mluvit jistý člověk. Boris Korbel, slyším. Mám peníze a chtěl bych koupit Spartu. To je hezké, říkám, ale já žiju ve Švýcarsku. On na to, abych mu tedy dal nějaké kontakty.
Jak jste reagoval?
Komu já měl tenkrát volat? Trenér Ježek asi bude ten nejschopnější, říkám si. Tak mu volám, o co jde, a on hned, kdy přiletí, kdy tady bude. Já říkám, počkejte, musím mu nejdřív zavolat. Dej mi telefon, vystřelil Ježek. Takže tudy vedla Korbelova cesta na Letnou.
Vy jste se tedy s Korbelem vůbec nesetkal?
Setkal, ale až později. Když poprvé přiletěl jednat o koupi Sparty, zrovna jsem do Prahy nemohl. Potom mi volal Ježek, jó Jendo, všechno je v pořádku, už jsme to rozjeli. Tak vám ho můžu přenechat, ujišťuju se. On tě ale chce moc vidět, odpověděl Ježek. Tak jsem za týden přiletěl do Prahy, už ani nevím, kde jsme se poprvé sešli. Korbel zářil štěstím, že to s Ježkem mají všechno domluvené. Já na to, že už mě teda nepotřebuje. Ale to zase ne, opáčil, chci vám dát i práci, budete tam se mnou sedět, Ježek bude dělat manažera, vy mu budete pomáhat, a až se to od něj naučíte, tak to vezmete.
Jaký vlastně byl Korbel v soukromí?
Bezprostřední a příjemný společník. Druhý den mě pozval na večeři do hotelu Palace, seděli jsme ve čtyřech ještě s jeho dvěma sekretářkami. Předkrm půlené vajíčko s kaviárem a lososem, já to snědl, ti tři do toho jen šťouchli. Pak hlavní jídlo, na talířích bůhvíjaká specialita. Říkám, Boris, to už mi navrhl tykání, chutná ti to? Vždyť ty vůbec nejíš. To víš, my jako milionáři takhle stolovat musíme. Tak dobře, povídám, ale dej si aspoň něco, co s chutí sníš. Po večeři s ním jdu nahoru a on, teď se dívej, co mi sekretářky přinesou. Představte si, že mu na Václavák chodily ke stánku pro opékané buřty a nosily mu je na pokoj v taškách, aby to na recepci neviděli. A on si teprve teď pochutnával.
Co jste mu na jeho tajné chutě řekl?
Povídám, víš co, Boris, zítra je neděle, tak si spolu po Praze uděláme výlet. To by bylo bezvadné, on na to. Neber si auto, neber si nic, půjdeme jen spolu, nakazoval jsem. Ale ty moje sekretářky, snažil se oponovat. Žádné sekretářky, uťal jsem. A my ke Schnellům na knedlíky a bramboráčky, pak k Tygrovi na pivní sýr s chlebem a on se ládoval a pomlaskával blahem. Druhý den jsem ho vzal ke mně na Jižák na domácí vepřovou s knedlíkem a zelím, ohromně mu šmakovalo, pak pivo a na to dorty. Já říkám, vidíš, takhle máš jíst, a ne se v tom někde jen pošťourat zlatými příbory. Jenže on zase tu svou písničku, že to milionáři musí, to se, Honzo, nedá nic dělat. Pak mi slíbil královský plat, obrovské roční prémie a já odletěl do Švýcarska.
Jenže do Sparty jste se tak rychle, jak si Korbel představoval, nevrátil.
Abych to zkrátil. Korbel se nakonec do Sparty nedostal, což jsem se dozvěděl zprostředkovaně a pustil z hlavy. Až po nějakém čase mi s Ježkem volají, že Sparta padla, ale že je tady Slavia. Boris se ptal, jestli s nimi do toho půjdu. Tak jsem zopakoval, že jako sparťan bych šel jedině do Sparty. Pak jsem se dočetl, že Korbel s Ježkem už v Edenu jsou. Je fakt, že Slavii tenkrát Korbel hodně pomohl, ale už když jsme spolu chodili po těch restauracích, říkal jsem mu - Boris, ty víš, jaká je česká mentalita, odrbou tě a oškubou jako slepici. On tomu nechtěl věřit, pořád říkal, já mám dost, bez problémů. Když jsem se pak dozvídal, jak to za Korbela ve Slavii chodilo, bylo mi jasné, že došlo na moje slova. A v duchu jsem si říkal, Boris, kdybys tady tenkrát otevřel velký sportovní obchod se svým jménem, tak to možná bylo lepší, vydělával bys a byl v klidu.
S kým jste se o letošním návratu ze Švýcarska radil?
Hlavně s manželkou a se čtrnáctiletým Tomášem, který je odchovaný němčinou. Česky samozřejmě mluví, ale s gramatikou se vlastně nesetkal. Ale teď už to mezi novými spolužáky rychle dohání. Říkal, tati, kdyby ti to mělo pomoct, půjdu rád. Takže mi rozhodování usnadnil. To ženě se z Curychu moc nechtělo, zvykla si na určitý životní styl, ale nakonec kývla i ona. Dva starší synové do toho nemluvili, Honza hraje druhou ligu za Belinzonu a žije tam s přítelkyní, Petr je zase v Praze už čtvrtý rok a dělá obchodní akademii. Takže jen ženě a Tomášovi jsem řekl - buď jdeme hned, nebo až za šest let.
Proč právě za šest let?
Chtěl jsem ve Švýcarsku skončit nejdéle v padesáti. Nikdy jsem nepomyslel, že bych tam zůstal věčně. Oni mě sice měli rádi, známí a přátelé mi pořád říkali, abych si nechal udělat švýcarský pas. Ale já na to, nechci, jestli budou chtít moje děti, prosím, bránit jim nebudu. Budou mít v životě výhody, protože když někdo zamává bílým křížem, výhody samozřejmě má. Ale já o to nestojím, chci zůstat Čechem. A tohle oni nemohli pochopit. Říkali, tady se máš dobře, tady je hezky. Pravda, máte tady všechno fajn, ale já jsem Čech, jiná mentalita, odpovídal jsem. Já přijdu doma do hospody, pokecám se starými kamarády, i při kytaře si zazpívám. Jenže vy ty moje kamarády a kytary v hospodách nemáte.
Vracíte se do míst, kde jste vedle slávy zažil i hodně malérů. Jak vzpomínáte třeba na Apolináře, kde jste se léčil z alkoholismu?
Šel jsem tam dobrovolně, abych všem ukázal, že to s polepšením myslím vážně. Co budu povídat, byl to regulérní blázinec. Mívali jsme služby na záchytce a tam jsem si uvědomil, jaká zvířata dělá z lidí alkohol. Co dokáže opilý člověk, je nevídané. Bylo nás třeba i osm a vůbec jsme zuřivce nemohli svázat. A když se z toho do rána vyspal, chlap jak hora brečel - co jsem dělal, já to přehnal, já takový nejsem. Najednou jsem se viděl. Já míval totiž skoro pokaždé také okno, nic jsem si nepamatoval. A když mi někdo druhý den říkal, co jsem vyváděl, nevěřil jsem. Jinak jsem prý srandu udělat uměl, ale když jsem se přepil, bylo to hrozné.
Co vám pití říká dnes?
Nikdo nemůže říct, že by mě někde viděl s pivem. A tvrdý alkohol pro mě vůbec neexistuje. Maximálně jedno pivo doma na žízeň nebo po dobrém obědě, občas dvě deci bílého či červeného při posezení s manželkou. Jenže, jestli tohle bude číst primář Mareček, kterého jsem zažil u Apolináře, zavolá a řekne, pane Berger, vy už jste zase alkoholik. A já mu odpovím, kdepak, dneska vím, kde mám hranici. Když jsem před týdnem dával zápisné v Černolicích, kde válím oblastní přebor, udělal jsem pět půllitrů míchané koly s fantou.
Čeho s odstupem času nejvíc litujete?
Že jsem v té své bouřlivé době nedal starším synům všechno, co od táty potřebovali. Stejně jako ženě, která by si to zasloužila nejvíc, protože díky její péči rodina i při všech mých malérech normálně fungovala.
Jak vás změnilo Švýcarsko?
Měl jsem tam čas o sobě a o životě vůbec přemýšlet. Určitě jsem se zklidnil. Okoukal jsem i tamní preciznost, dávají si tam na všem záležet, všude je čisto. Tak i já začal tím, že jsem nehodil papír na zem, ale do koše. Jsou to zkrátka drobnosti vytvářející jiný životní styl, než na jaký jsem byl zvyklý. Stal jsem se také domácím typem, se ženou jsme chodili skoro každý den na procházky, na kolech jsme jezdili do blízké přírody, autem dál do hor, hodně jsem se věnoval malému Tomášovi. Hlavní byl sice fotbal, ale jak jen jsem mohl, vždycky jsem utekl za ženou a dětmi.
Jaký máte vztah ke svým dětem?
Chci jim dát víc, než moji rodiče dali mně. I když máma mi dala strašně moc. Táta mi umřel v devatenácti, kdy jsem nad sebou potřeboval bič, maminka už také nežije. On ten pohlavek občas přijít musí, člověk děti nemůže jen hýčkat a rozmazlovat. Ale já se vždycky snažil klukům vyhovět, když si chtěli jít zakopat, nebo někam na výlet, vždycky jsem s nimi šel. Říkám si taky, že dvěma starším synům jsem nedal tolik, co potřebovali. Kluci byli malí a já měl v té době problémy s pitím. Vidím, že Tomášovi teď dávám víc, vynahrazuju mu, co jsem na Honzovi a Petrovi zanedbal.
Jaký je váš vztah k penězům?
Nikdy jsem nebyl typem, který by je jen cpal na konto. Hodně jsem jich rozdal a půjčil, pomohl kamarádům a známým. Byla to moje blbost, ale nedokázal jsem odmítnout člověka, který mi stál u dveří, prosil. I když jsem věděl, že to bude půjčka nenávratná. Nevydělal jsem obrovské peníze, ale na tehdejší poměry slušné. I na nějaký domek bych nejspíš měl, ale nepospíchám. Jsem na Jižním Městě spokojený a nechci si pořizovat luxusní bydlení jen proto, abych někomu ukázal, že na to mám.
Vadilo by vám poznamenat něco i k té proměně, která je na vás patrná na první pohled?
Ani ne. S odstávajícíma ušima jsem si užil už jako kluk. Na mamince jsem žadonil, aby mi u doktora nechala udělat normální. Ona pořád jen říkala, že to dělají ve vojenské nemocnici, ale nikdy jsme tam nešli. Já pak prorazil ve fotbale a na uši tolik nemyslel. Až po letech v Curychu se dívám do zrcadla a říkám si vlasy nejspíš jednou zmizí a ušiska ti zůstanou, to pak budeš vypadat hrozně. Tak jsem šel na plastiku a za pět set franků a padesát minut bylo po starostech. Pak takhle jednou přijedu do Prahy, maminka se na mě dívá a říká, Jendo, ty jsi nějakej jinej. Říkám, jakej jinej, pořádně se podívej. A maminka konečně, Jendo, ty sis asi nechal udělat ty uši. A já se smál. Už asi jo, mami.
JAN BERGER se narodil 27. listopadu 1955 v Praze, vyučil se malířem pokojů. S fotbalem začal v TJ Břevnov, po prvoligových angažmá ve Škodě Plzeň (1976-78), Dukle Praha (1978-80) a ve Spartě (1980-86) přestoupil do FC Curych (1986-90). Poté hrál v nižších švýcarských soutěžích a věnoval se trenérské práci. Letos v říjnu se vrátil domů a stal se u třetiligové rezervy Sparty asistentem trenéra Drahokoupila. Počátkem osmdesátých let měl problémy s alkoholem, účastnil se pitek a rvaček. Za výtržnost v opilosti na podzim 1982 byl ze Sparty vyhozen a poté odsouzen ke čtyřletému podmíněnému trestu odnětí svobody. Podrobil se tříměsíční protialkoholické léčbě a do Sparty se vrátil koncem jarní sezony 1983. Má zlato z olympijských her 1980, z téhož roku bronz z mistrovství Evropy. Hrál na světovém šampionátu 1982, je Fotbalistou Československa za rok 1984. Manželka Dáša, synové třiadvacetiletý Jan, jedenadvacetiletý Petr a čtrnáctiletý Tomáš.
V lednu 1993 jste coby hráč třetiligového Altstättenu prohlásil, že se klidně budete živit jako malíř pokojů, tedy vaší původní profesí. Myslel jste to vážně?
Taky jsem si pak na malířské štafle stoupl a při fotbale dělal tohle řemeslo až do letošního jara. Předtím jsem správcoval na tenisových kurtech, ale to byly zabité soboty i neděle a já měl málo času na moje tři kluky.
Přesto jste se vydal na trenérskou dráhu?
Jednoho krásného dne si na těch štaflích říkám, co já to vlastně dělám, bývalý výborný hráč, se solidním jménem, já bych přece měl být hlavně u fotbalu. A doma jsem zjistil, že manželka si myslí to samé. Udělal jsem si trenérské kursy a třetí ligu jsem si i při malířině vyzkoušel dva roky v Kreuzlingenu.
Proč jste se letos v říjnu vrátil domů?
To už jsem měl hotový trenérsko-manažerský kurs a v kapse diplom s licencí UEFA. Po červnové promoci jsem se vrátil do Curychu, ale proč si neudělat trenérské jméno doma? A najednou se nabídka naskytla, navíc dobrá, protože byla ze Sparty.
Zpět na Letnou jste však měl blízko už na začátku devadesátých let.
Měl jsem tam dělat s Borisem Korbelem, kterého jsem do Sparty nasměroval. Ale on se s klubem nedohodl a přeběhl i s trenérem Ježkem do Slavie.
Všeobecně se má za to, že Čechoameričana Korbela přivedl na Spartu trenér Václav Ježek: jak to bylo?
Měl jsem ze sparťanské éry kamarádku, nějakou Romanu. Velká fanynka Sparty, její tatínek byl Korbelovým přítelem. Jednou takhle ležím doma v Curychu na válendě, vtom zvoní telefon, zvednu to a ze sluchátka se ozve: Honzo, tady Romana. Žiju v Americe, volám z Los Angeles a chce s tebou mluvit jistý člověk. Boris Korbel, slyším. Mám peníze a chtěl bych koupit Spartu. To je hezké, říkám, ale já žiju ve Švýcarsku. On na to, abych mu tedy dal nějaké kontakty.
Jak jste reagoval?
Komu já měl tenkrát volat? Trenér Ježek asi bude ten nejschopnější, říkám si. Tak mu volám, o co jde, a on hned, kdy přiletí, kdy tady bude. Já říkám, počkejte, musím mu nejdřív zavolat. Dej mi telefon, vystřelil Ježek. Takže tudy vedla Korbelova cesta na Letnou.
Vy jste se tedy s Korbelem vůbec nesetkal?
Setkal, ale až později. Když poprvé přiletěl jednat o koupi Sparty, zrovna jsem do Prahy nemohl. Potom mi volal Ježek, jó Jendo, všechno je v pořádku, už jsme to rozjeli. Tak vám ho můžu přenechat, ujišťuju se. On tě ale chce moc vidět, odpověděl Ježek. Tak jsem za týden přiletěl do Prahy, už ani nevím, kde jsme se poprvé sešli. Korbel zářil štěstím, že to s Ježkem mají všechno domluvené. Já na to, že už mě teda nepotřebuje. Ale to zase ne, opáčil, chci vám dát i práci, budete tam se mnou sedět, Ježek bude dělat manažera, vy mu budete pomáhat, a až se to od něj naučíte, tak to vezmete.
Jaký vlastně byl Korbel v soukromí?
Bezprostřední a příjemný společník. Druhý den mě pozval na večeři do hotelu Palace, seděli jsme ve čtyřech ještě s jeho dvěma sekretářkami. Předkrm půlené vajíčko s kaviárem a lososem, já to snědl, ti tři do toho jen šťouchli. Pak hlavní jídlo, na talířích bůhvíjaká specialita. Říkám, Boris, to už mi navrhl tykání, chutná ti to? Vždyť ty vůbec nejíš. To víš, my jako milionáři takhle stolovat musíme. Tak dobře, povídám, ale dej si aspoň něco, co s chutí sníš. Po večeři s ním jdu nahoru a on, teď se dívej, co mi sekretářky přinesou. Představte si, že mu na Václavák chodily ke stánku pro opékané buřty a nosily mu je na pokoj v taškách, aby to na recepci neviděli. A on si teprve teď pochutnával.
Co jste mu na jeho tajné chutě řekl?
Povídám, víš co, Boris, zítra je neděle, tak si spolu po Praze uděláme výlet. To by bylo bezvadné, on na to. Neber si auto, neber si nic, půjdeme jen spolu, nakazoval jsem. Ale ty moje sekretářky, snažil se oponovat. Žádné sekretářky, uťal jsem. A my ke Schnellům na knedlíky a bramboráčky, pak k Tygrovi na pivní sýr s chlebem a on se ládoval a pomlaskával blahem. Druhý den jsem ho vzal ke mně na Jižák na domácí vepřovou s knedlíkem a zelím, ohromně mu šmakovalo, pak pivo a na to dorty. Já říkám, vidíš, takhle máš jíst, a ne se v tom někde jen pošťourat zlatými příbory. Jenže on zase tu svou písničku, že to milionáři musí, to se, Honzo, nedá nic dělat. Pak mi slíbil královský plat, obrovské roční prémie a já odletěl do Švýcarska.
Jenže do Sparty jste se tak rychle, jak si Korbel představoval, nevrátil.
Abych to zkrátil. Korbel se nakonec do Sparty nedostal, což jsem se dozvěděl zprostředkovaně a pustil z hlavy. Až po nějakém čase mi s Ježkem volají, že Sparta padla, ale že je tady Slavia. Boris se ptal, jestli s nimi do toho půjdu. Tak jsem zopakoval, že jako sparťan bych šel jedině do Sparty. Pak jsem se dočetl, že Korbel s Ježkem už v Edenu jsou. Je fakt, že Slavii tenkrát Korbel hodně pomohl, ale už když jsme spolu chodili po těch restauracích, říkal jsem mu - Boris, ty víš, jaká je česká mentalita, odrbou tě a oškubou jako slepici. On tomu nechtěl věřit, pořád říkal, já mám dost, bez problémů. Když jsem se pak dozvídal, jak to za Korbela ve Slavii chodilo, bylo mi jasné, že došlo na moje slova. A v duchu jsem si říkal, Boris, kdybys tady tenkrát otevřel velký sportovní obchod se svým jménem, tak to možná bylo lepší, vydělával bys a byl v klidu.
S kým jste se o letošním návratu ze Švýcarska radil?
Hlavně s manželkou a se čtrnáctiletým Tomášem, který je odchovaný němčinou. Česky samozřejmě mluví, ale s gramatikou se vlastně nesetkal. Ale teď už to mezi novými spolužáky rychle dohání. Říkal, tati, kdyby ti to mělo pomoct, půjdu rád. Takže mi rozhodování usnadnil. To ženě se z Curychu moc nechtělo, zvykla si na určitý životní styl, ale nakonec kývla i ona. Dva starší synové do toho nemluvili, Honza hraje druhou ligu za Belinzonu a žije tam s přítelkyní, Petr je zase v Praze už čtvrtý rok a dělá obchodní akademii. Takže jen ženě a Tomášovi jsem řekl - buď jdeme hned, nebo až za šest let.
Proč právě za šest let?
Chtěl jsem ve Švýcarsku skončit nejdéle v padesáti. Nikdy jsem nepomyslel, že bych tam zůstal věčně. Oni mě sice měli rádi, známí a přátelé mi pořád říkali, abych si nechal udělat švýcarský pas. Ale já na to, nechci, jestli budou chtít moje děti, prosím, bránit jim nebudu. Budou mít v životě výhody, protože když někdo zamává bílým křížem, výhody samozřejmě má. Ale já o to nestojím, chci zůstat Čechem. A tohle oni nemohli pochopit. Říkali, tady se máš dobře, tady je hezky. Pravda, máte tady všechno fajn, ale já jsem Čech, jiná mentalita, odpovídal jsem. Já přijdu doma do hospody, pokecám se starými kamarády, i při kytaře si zazpívám. Jenže vy ty moje kamarády a kytary v hospodách nemáte.
Vracíte se do míst, kde jste vedle slávy zažil i hodně malérů. Jak vzpomínáte třeba na Apolináře, kde jste se léčil z alkoholismu?
Šel jsem tam dobrovolně, abych všem ukázal, že to s polepšením myslím vážně. Co budu povídat, byl to regulérní blázinec. Mívali jsme služby na záchytce a tam jsem si uvědomil, jaká zvířata dělá z lidí alkohol. Co dokáže opilý člověk, je nevídané. Bylo nás třeba i osm a vůbec jsme zuřivce nemohli svázat. A když se z toho do rána vyspal, chlap jak hora brečel - co jsem dělal, já to přehnal, já takový nejsem. Najednou jsem se viděl. Já míval totiž skoro pokaždé také okno, nic jsem si nepamatoval. A když mi někdo druhý den říkal, co jsem vyváděl, nevěřil jsem. Jinak jsem prý srandu udělat uměl, ale když jsem se přepil, bylo to hrozné.
Co vám pití říká dnes?
Nikdo nemůže říct, že by mě někde viděl s pivem. A tvrdý alkohol pro mě vůbec neexistuje. Maximálně jedno pivo doma na žízeň nebo po dobrém obědě, občas dvě deci bílého či červeného při posezení s manželkou. Jenže, jestli tohle bude číst primář Mareček, kterého jsem zažil u Apolináře, zavolá a řekne, pane Berger, vy už jste zase alkoholik. A já mu odpovím, kdepak, dneska vím, kde mám hranici. Když jsem před týdnem dával zápisné v Černolicích, kde válím oblastní přebor, udělal jsem pět půllitrů míchané koly s fantou.
Čeho s odstupem času nejvíc litujete?
Že jsem v té své bouřlivé době nedal starším synům všechno, co od táty potřebovali. Stejně jako ženě, která by si to zasloužila nejvíc, protože díky její péči rodina i při všech mých malérech normálně fungovala.
Jak vás změnilo Švýcarsko?
Měl jsem tam čas o sobě a o životě vůbec přemýšlet. Určitě jsem se zklidnil. Okoukal jsem i tamní preciznost, dávají si tam na všem záležet, všude je čisto. Tak i já začal tím, že jsem nehodil papír na zem, ale do koše. Jsou to zkrátka drobnosti vytvářející jiný životní styl, než na jaký jsem byl zvyklý. Stal jsem se také domácím typem, se ženou jsme chodili skoro každý den na procházky, na kolech jsme jezdili do blízké přírody, autem dál do hor, hodně jsem se věnoval malému Tomášovi. Hlavní byl sice fotbal, ale jak jen jsem mohl, vždycky jsem utekl za ženou a dětmi.
Jaký máte vztah ke svým dětem?
Chci jim dát víc, než moji rodiče dali mně. I když máma mi dala strašně moc. Táta mi umřel v devatenácti, kdy jsem nad sebou potřeboval bič, maminka už také nežije. On ten pohlavek občas přijít musí, člověk děti nemůže jen hýčkat a rozmazlovat. Ale já se vždycky snažil klukům vyhovět, když si chtěli jít zakopat, nebo někam na výlet, vždycky jsem s nimi šel. Říkám si taky, že dvěma starším synům jsem nedal tolik, co potřebovali. Kluci byli malí a já měl v té době problémy s pitím. Vidím, že Tomášovi teď dávám víc, vynahrazuju mu, co jsem na Honzovi a Petrovi zanedbal.
Jaký je váš vztah k penězům?
Nikdy jsem nebyl typem, který by je jen cpal na konto. Hodně jsem jich rozdal a půjčil, pomohl kamarádům a známým. Byla to moje blbost, ale nedokázal jsem odmítnout člověka, který mi stál u dveří, prosil. I když jsem věděl, že to bude půjčka nenávratná. Nevydělal jsem obrovské peníze, ale na tehdejší poměry slušné. I na nějaký domek bych nejspíš měl, ale nepospíchám. Jsem na Jižním Městě spokojený a nechci si pořizovat luxusní bydlení jen proto, abych někomu ukázal, že na to mám.
Vadilo by vám poznamenat něco i k té proměně, která je na vás patrná na první pohled?
Ani ne. S odstávajícíma ušima jsem si užil už jako kluk. Na mamince jsem žadonil, aby mi u doktora nechala udělat normální. Ona pořád jen říkala, že to dělají ve vojenské nemocnici, ale nikdy jsme tam nešli. Já pak prorazil ve fotbale a na uši tolik nemyslel. Až po letech v Curychu se dívám do zrcadla a říkám si vlasy nejspíš jednou zmizí a ušiska ti zůstanou, to pak budeš vypadat hrozně. Tak jsem šel na plastiku a za pět set franků a padesát minut bylo po starostech. Pak takhle jednou přijedu do Prahy, maminka se na mě dívá a říká, Jendo, ty jsi nějakej jinej. Říkám, jakej jinej, pořádně se podívej. A maminka konečně, Jendo, ty sis asi nechal udělat ty uši. A já se smál. Už asi jo, mami.
JAN BERGER se narodil 27. listopadu 1955 v Praze, vyučil se malířem pokojů. S fotbalem začal v TJ Břevnov, po prvoligových angažmá ve Škodě Plzeň (1976-78), Dukle Praha (1978-80) a ve Spartě (1980-86) přestoupil do FC Curych (1986-90). Poté hrál v nižších švýcarských soutěžích a věnoval se trenérské práci. Letos v říjnu se vrátil domů a stal se u třetiligové rezervy Sparty asistentem trenéra Drahokoupila. Počátkem osmdesátých let měl problémy s alkoholem, účastnil se pitek a rvaček. Za výtržnost v opilosti na podzim 1982 byl ze Sparty vyhozen a poté odsouzen ke čtyřletému podmíněnému trestu odnětí svobody. Podrobil se tříměsíční protialkoholické léčbě a do Sparty se vrátil koncem jarní sezony 1983. Má zlato z olympijských her 1980, z téhož roku bronz z mistrovství Evropy. Hrál na světovém šampionátu 1982, je Fotbalistou Československa za rok 1984. Manželka Dáša, synové třiadvacetiletý Jan, jedenadvacetiletý Petr a čtrnáctiletý Tomáš.
