Fotbalová reprezentace se v žebříčku FIFA krčí na 46. místě, za Slovenskem, Islandem, Kongem a Burkinou Faso. Brankář Čech nemá ve špičkových klubech ani jednoho pravidelně nastupujícího krajana.
Na olympiádu v Riu se nekvalifikovalo jediné české družstvo. Pryč jsou časy, kdy ženské i mužské výběry ve volejbalu, házené i basketbalu náležely ke světové elitě.
Fanoušky občas vytáhnou z deprese biatlonisté, tenistky, rychlobruslařka Sáblíková, snowboardistka Ledecká nebo judista Krpálek. Jenže často jsou to produkty soukromých či rodinných projektů, jež státní systém nevychoval, pouze jim poskytl určitou podporu při pouti za úspěchy.
Gabriela Koukalová plná úsměvů po sprintu v Oslu
Ostatně i vzácně se vyskytující hvězdičky v kolektivních sportech se leckdy obejdou bez péče v klubech, která je jednoduše nedostačující. Cesta do NHL pro české talenty zpravidla vede přes štace ve Skandinávii a Severní Americe. Například útočník Pastrňák v šestnácti odešel do Skandinávie a v osmnácti se přesunul do USA.
Před patnácti lety byli čeští hokejisté žádaní ve všech soutěžích. Fotbalisté Nedvěd, Poborský, Berger, Baroš či Šmicer váleli v anglické a italské lize. Jaká pohroma tedy udeřila na zdejší kluziště, trávníky a palubovky, že jsou Češi na prestižních akcích bráni jako komparz, pokud na ně vůbec postoupí?
Tou otázkou se zabývala řada chytrých mozků. Ze šera nevědění vystupují nejasné obrysy odpovědí. A ještě hůř jsme na tom s recepty na nápravu hluboké krize.
Nejčastěji jsou slyšet stesky funkcionářů na nedostatek peněz, holek a kluků, kteří mají mnoho jiných zájmů, jsou leniví a z mizerně vedených dvou hodin tělocviku týdně fyzicky naprosto nevzdělaní.
Divákovo utrpení při sledování hokeje bez gólů. Česko hledá kanonýra |
Po roce 1989 skončilo potírání solitérství a násilné prosazování kolektivismu. Víc šikovných dětí volí individuální sport.
Je též zjevné, že hokej a fotbal na přelomu tisíciletí fatálně selhal v pěstování nadějí. Bossové se opájeli triumfy a mnohdy ve svůj prospěch zneužívali úžasná představení hvězd narozených a vycepovaných v minulém režimu, kdy sport představoval jednu z mála šancí, jak vybřednout ze socialistického marasmu.
Systémy kolabovaly, rozkládala je korupce a pletichaření kamarádíčků. Snahy o restart jsou rozpačité, výsledky se buď nedostaví nikdy, nebo se objeví v polovině příští dekády. Chybí nadšení a poctiví trenéři, kteří se učí a používají moderní metody.
Zklamání českých hokejistů po vyřazení ve čtvrtfinále mistrovství světa.
„Svazy v mnoha případech obsadili političtí podnikatelé a lobbisté, kteří svým vlivem deformují celé prostředí – od přelévání peněz až po nastavení mezilidských vztahů,“ míní sportovní psycholog Michal Šafář z Univerzity Palackého v Olomouci. „My, tělovýchovné fakulty a odborné společnosti, pociťujeme nezájem o aplikaci výzkumných poznatků a cílenou snahu vytlačit nás z vzdělávání trenérů.“
V cizině dřív žádaní čeští koučové teď nezavadí o důstojné angažmá za hranicemi. Šéfové tápou, leckdy postrádají skutečnou vůli potírat nepravosti a zavést prospěšné novinky. Klíčová potíž zřejmě vězí v jejich pomalé a neobratné reakci na dramatické společenské změny po sametové revoluci, na svobodu, odlišný vývoj a výchovu dětí.
Šafář se v tom shoduje s Jiřím Fischerem, jediným krajanem ve vedení klubů NHL, jenž tvrdí: „Rodiče musí být důslednější, trenéři cílevědomější, děti se potřebují naučit řešit vlastní problémy. Podobné trable mají Slováci nebo Rusové. Je to běh na dlouhou trať.“
Opět se tak ukazuje, jak utopický bolševický experiment, nucený pochod do slepé uličky dějin, přerval tradice i přirozený běh věcí. Jeho důsledky nyní dopadají na týmové sporty.
