Když před dvěma týdny v MF DNES poprvé vedle knihy promluvila o problémech s příjmem potravy, zůstala jedna z odpovědí v záplavě všech „snězených odličovacích tamponů“ skryta.
Byla přitom - dle mého - nejdůležitější na celém příběhu.
A tak Koukalová ještě jednou: „V určité době trenér zastává funkci rodiče. Pro mladého člověka se stává jedním z nejdůležitějších lidí v jeho životě. Proto těžce nesu, když vidím a slyším, co za lidi kolikrát trenéry dělá. Často neměli čas nic vystudovat. Byli závodníci, skončili s kariérou a šli hned trénovat. A totéž, co dělali trenéři jim, teď přenášejí a dělají svým svěřencům. Málokdo si podle mě uvědomí, že to, co sami prožívali, bylo špatně. Pak mají na mladé lidi takový vliv, že je do jisté míry třeba poškodí. Myslím, že se podceňuje psychologický přístup trenéra.“
Upozornila tak na závažný problém, který český sport trápí víc než celá dotační aféra. Že erudovaní mládežničtí trenéři jsou nedostatkovým zbožím.
Že jim často chybí touha po sebevzdělávání, že ustrnuli na místě a slepě kopírují tréninky, které před lety sami absolvovali.
Že být trenérem není jen o příkazech, ale i o naslouchání, psychologii, mentorství.
Že i když dvacet let procházeli drilem, nemají patent na rozum, protože jim chybí životní praxe - umět s dítětem navázat kontakt, nadchnout ho, vcítit se do pubertálních nálad.
A že i když oni slýchávali potupná slova, není nutné jimi častovat své svěřence. Řeči o „tlustém praseti“, které Koukalova slyšela, či spláchnuté jídlo do záchodu patří k vojenskému tréninku Tichonova, ne k tomu modernímu.
Ženy vítězí pro trenéra
Kdysi mi jeden kouč říkal bonmot, že muži mají trénink, zatímco u žen jde o společenskou událost. Není v tom nic genderově pejorativního, jen lehce nadnesený pohled na to, že ženy jsou senzitivnější, empatičtější bytosti.
Však i volejbalový trenér Zdeněk Haník nedávno v pořadu Všechnopárty vyprávěl, že muži hrají za ideje (medaili, národ), zatímco ženy dost často pro trenéra. U mužů je mnohdy kouč „jen“ prostředníkem k triumfům, u žen motivující osobností.
Opět v tom není negativní zabarvení, jde pouze o důkaz, jakou moc v sobě může skrývat člověk, který je pro mnohé zkratkovitou karikaturou hloupé žíněnky se stopkami na krku.
Mám kamaráda, který od narození nevidí na jedno oko. Handicap nevnímá, jelikož je pro něj přirozené - na rozdíl od ostatních - se spoléhat jen na to fungující. Hrál fotbal, hrál ho výborně, než mu trenér v nejvyšší dorostenecké lize v amoku vpálil, že „jednovokej nemá co běhat s míčem po trávníku“.
Nevím, jak moc ho to v teenagerovském věku ranilo, ale umím si představit, že řekl-li by to stejně starému, ale ne tak vnitřně silnému jedinci (a nemusí jít jen o dívky), může být na konci tragédie.
Ve skutečnosti tragédií je, že tento trenér - dá-li se tak nazvat - teď v klubu cepuje šestileté děti. A slovník nezměnil. I Koukalová je důkazem, jaký dopad může mít trenérský přešlap, byť možná původně dobře míněný. Bulimie i zvrácené vztahy jsou (nejspíš!) jen následkem - třeba i nepřímým - chybějící trenérské empatie, porozumění.
Tak snad až vyšumí knižní aféry, splní se - i díky aktivnímu zapojení Koukalové - její přání: „Aby můj příběh pomohl trenérům lépe pochopit svěřence. Mladí sportovci jsou tak trochu oběti z nevědomosti.“
