"Jsem z turisticko-sportovní rodiny a jezdím na kole od nepaměti. Kolo mě vždycky bavilo, ale ne jezdit po těch asfaltových cyklostezkách, které se staví všude, jsou drahé a kazí krajinu. Řekl jsem si, že by se cykloturistika měla vrátit do přírody a hledal nějaké řešení. Když jsem studoval v Anglii, tak jsem hledal, jak se to dělá v zahraničí. Přitom jsem narazil na Dafydda Davise, který je praotcem center pro terénní cyklistiku ve Velké Británii. Pak jsem ho dlouho ukecával, jestli by k nám nepřijel," říká Tomáš Kvasnička.
Což se evidentně podařilo...
To ano, ale málokdo ví, že si odtud odvezl boreliózu, což byl snad první případ v Anglii. Pak tu chytil těžký katar průdušek. Navíc to dělal všechno úplně zadarmo.
Kdybyste měl singltrek představit někomu, kdo o něm nikdy neslyšel...
Je to jednosměrná síť metr širokých cyklostezek, které vedou převážně po vrstevnicích Smrku a severních svahů Jizerských hor. Jedná se o několik propojených okruhů čtyř obtížnostních stupňů. Vedou do tří směrů: do Polska, do Jindřichovic pod Smrkem a třetí do Hejnic. Singltrek by měl lidi bavit. Nejde o žádné měření času a honění kilometrů. Navíc je tady úžasná domácí atmosféra. Někdo k nám přijde poprvé, pak se tu za sezonu objeví šestkrát a nakonec si tykáme.
To zní jako z reklamního letáku. Jak se stezky staví?
Nejdřív se musí najít, kudy trasa povede. Pak ji projdete s mačetou v ruce a vysekáte první cestičku. Samotná trasa se vytyčuje metr po metru. Vyčistí se a malý bagr vyhrabe pěšinu, na niž se dávají vrstvy materiálu. Čím víc se po nich jezdí, tím víc se to udusává.
Mluvil jste o tom, že trasy vedou po vrstevnicích. To nikde nevedou do kopce?
Vedou, ale má to svá pravidla. Do kopce může být jen šestiprocentní stoupání, cesta dolů nesmí být prudší než osm procent. To platí pro upravené stezky, kterých je šedesát pět kilometrů. Zbylých patních vede po lesních cestách a některé z nich jsou prudší.
Všiml jsem si, že dost lidí kolem nás mluví polsky.
Poláků sem jezdí kolem pětadvaceti procent. Je to mimo jiné proto, že třicet kilometrů vede na polské straně hor. Sedm procent tvoří cyklisté ze sousedního Saska. Přestože zde singltrek funguje jen čtyři roky, vědí o něm lidé z celého světa. Byli tady už Japonci, Australané, Američani, Norové... proto říkáme, že naším dorozumívacím jazykem je angličtina.
Kolik lidí se tady u vás za sezonu vystřídá?
Roste to lineárně. První roky to bylo pět tisíc a stejný počet přibývá každoročně. Letos to bude asi pětadvacet tisíc lidí.
Není to moc?
Ne, myslím, že to je vyprojektované tak, že to unese padesát, šedesát tisíc lidí. Tady je výhodou jednosměrný provoz, takže si lidi nepřekážejí, i když jsou rušné víkendy.
Co těch pětadvacet tisíc lidí znamená pro region s velkou nezaměstnaností?
Spočítal jsem to a vyšlo mi, že sem za ty čtyři roky cyklisté přinesli přibližně stejnou čásku, kolik singltrek stál, tedy dvanáct a půl milionu. Tolik tady utratili.
Možná by se kvůli tomu vyplatilo trasy rozšířit.
Máme to v plánu, ale zatím to zůstává jen u něj.
O kolik by šlo trasy, podle vás, prodloužit?
Na české straně u Jidřichovic pod Smrkem by to mohlo být kolem dvaceti kilometrů. Ale to je maximum, nelze to zvětšovat do nekonečna. Ale opakuji, zatím je to jen ve fázi záměru.
Máte nějaký sen?
Ikonický sjezd ze Smrku.
Vím, co to je ikona, vím co to je sjezd i Smrk. Nejde mi to ale dohromady...
Smrk má jedenáct set metrů výšky, tady jsme pět set metrů nad mořem, čili převýšení je šest set metrů. Říkal jsem, že minimální sklon sjezdu může být u singltreku osm procent, což by znamenalo kolem šesti kilometrů úžasného adrenalinového sjezdu. Ten by se mohl stát symbolem našeho singltreku, zvlášť, když vrchol Smrku odtud vidíme.
Zní to lákavě, to bych asi neodolal. Co potom, až se vám to povede?
Nic konkrétního vám neřeknu, ale mám dlouhodobé přání. Aby se mi podařilo dostat terénní cyklistiku na, pro mě nepochopitelnou, úroveň a popularitu běžeckého lyžování.
