Byla mezinárodně uznávanou horolezkyní, pokořila pět osmitisícovek – Čo Oju, Mount Everest, K2, Kančendžengu a Annapurnu. První zmiňovaná podle ní byla kvůli menší náročnosti ideální vstupenkou do Himálají, další čtyři zdolala za použití kyslíku.
Na vrchol druhé nejvyšší hory K2, která je proslulá svou náročností a vysokou úmrtností, vylezla až napotřetí v roce 2019.
Horolezkyně Kolouchová zemřela při pádu, vracela se kvůli zdravotním problémům |
„Zasloužila jsem si ji až na třetí dobrou. Mělo to tak být,“ vzpomínala Kolouchová v posledním rozhovoru pro iDNES.cz. „Při prvním a druhém pokusu jsem trénovala přes zranění, dvakrát po sobě jsem měla zlomenou nohu. To byly signály, které mě už tehdy měly zbrzdit. Ale já je neposlouchala, protože mám svoji hlavu. Jsem jako tank.“
I přes neúspěchy tak dále pokračovala v dobrodružných výpravách. Chtěla být inspirací i jiným ženám, o jejím výstupu na druhou nejvyšší horu světa byl dokonce natočen film K2 vlastní cestou. V dokumentu kromě ní mluví i její nejbližší, třeba děti či rodiče.
A právě její otec zmínil, že se Kolouchová musela vyrovnávat i s kritikou, protože kvůli své nebezpečné zábavě doma nechávala dvě malé děti.
„Tohle je něco, na co už jsem si zvykla a neřeším to,“ zmínila v rozhovoru před uvedením filmu v roce 2020. „Je to určitě nefér vůči rodině, která tomu někdy čelí a musí odpovídat na osobní dotazy, které nejsou příjemné, ale mě už se to nedotýká.“
Jsem maximalista. S rodinou jsme na jedné lodi, říkala Klára Kolouchová |
Sama v sobě řešila otázku mateřství velmi často. „Každý máme to svoje doma. Místo, kam se vracíme, kde na nás někdo čeká. A u mě jakožto ženy a matky, je to ještě citlivější téma. Ani pro mě to není jednoduché,“ říkala.
Po třech měsících od porodu dcery Emmy v roce 2008 se vrátila do práce. Když se jí o šest let později narodil syn Cyril, zůstala naopak delší dobu doma. „Pokaždé to bylo správně, protože v ten daný moment jsem to přesně tak cítila a chtěla.“
Poté opět propadla horolezectví. Z rodičovské hned vyrazila na K2, odjezdy od rodiny pro ni byly v té době paradoxně snazší. „Až když děti vyrostly, bylo to stále těžší a těžší. Víc si mě hlídaly.“
Ona však i kvůli svým dvěma potomkům výzvy zdolávala dál. Chtěla jim ukázat, že prvotní neúspěchy mohou být právě těmi nejdůležitějšími. Že je podstatné vstát a pokoušet se o své cíle, i když napoprvé se mohou zdát nepřekonatelné.
NANGA PARBAT 2025
Last year, the Naked Mountain laid me bare.
Stripped me to silence, to stillness, to soul.
This is the view from C2 in 2024.
This time, we aim higher.
This time, we summit.
Empowered by⚡️
@direct.pojistovna
@vigoinvestments
@renomiaeuropeanpartners
@gurdau_vinarstvi
@linetmea
@lasvitdesign
HOPI Holding
B. Broun Group
Pampered by
@peakdesign.czsk @northshop.cz @adventuremenu @zdraveorechy @helveticz @profimed.cz @knihkupectvi_luxor @patizoncom @swisslifeselectcr @janja_prokic_studio
#expedition #nangaparbat #girlscandoanything #onwardsandupwards #nevergiveup #pakistan
@sevensummittreks
„Vybavuje se mi úžasný citát Winstona Churchilla, který řekl, že úspěch je schopnost pohybovat se od neúspěchu k neúspěchu bez ztráty nadšení. To je podle mě absolutně dokonalá myšlenka, kterou bychom si měli pořád připomínat,“ říkávala Kolouchová.
Na nejvyšší horu Mount Everest vystoupala už v roce 2007. Po návratu napsala svou první knihu Himálajský deník, ve kterém popisuje zážitky z tehdejší expedice. Vydala i další knížku s názvem Nahoře fouká, která má být „inspirativní průvodce životem nejen pro ženy, které chtějí jít vlastní cestou“.
Sama Kolouchová si ve svém životě zvolila složitou cestu plnou strastí. V rozhovoru pro iDNES.cz před pěti lety popisovala nejnáročnější chvíle, které ji v horách potkaly. „Předloni kolem mě na K2 proletěl mrtvý kolega. Zřítil se. Byla jsem na okamžik úplně paralyzovaná. Setkání se smrtí tváří v tvář je něco, na co vás nikdo nepřipraví. Nakoplo nás to k mnohem větší ostražitosti.“
Nejhorší bylo, když kolem mě proletěl mrtvý kolega, vzpomíná horolezkyně |
Před třemi lety zažila období, kdy o svém rizikovém životním stylu začala pochybovat. „Chci to? Má to ještě smysl?“ ptala se sama sebe. „Přemítám, co by mi to přineslo nového v porovnání s tím, co bych ztratila. O co tím můžu přijít, co tím můžu riskovat. A jsme zase zpátky u dětí. Teď doopravdy prožívám fázi, kdy jsem na ně hodně nalepená.“
K horolezectví se přesto vrátila. Sen pokořit co nejvíc osmitisícovek, klidně i všech 14, byl pro ni silnější než strach.
A tak na závěr jejího inspirativního příběhu plného síly dovolte slova, která často opakovala.
„Uvědomuji si, že už se nemusím vrátit. Zajímavé je, že tyhle myšlenky mi neběží v hlavě v době odjezdu, ale už několik měsíců předem. Dopředu si to odbudu, tedy spíše odbrečím, pak to uzavřu. Nemá smysl se něčím takovým vnitřně ubíjet, přece se nejezdím do hor trápit.“
