Jak jste se vypořádala s tak razantní změnou časového pásma?
Nakonec to nebylo tak hrozné. Přiletěli jsme už v neděli ráno, takže s velkým předstihem. A závody byly až pozdě večer.
V Evropě ale přece závodíte většinou krátce po poledni...
Ano, svěťáky většinou jezdíme kolem jedné, druhé hodiny, na to jsme zvyklí. Tady se druhý závod jel třeba až v sem, což je opravdu neobvyklé. Ale je to vlastně naše evropské ráno, tím pádem jsme byli docela probraní. Ani jsme si nepřehodili den o osm hodin, chodili jsme později na snídani, později na oběd. Takhle to bylo jednodušší, rychleji jsme se přizpůsobili.
Jak na vás zapůsobila Jižní Korea?
Je to úplně jiný svět a je fajn, vidět ho na vlastní oči. Korejci mají jiné zvyky, ale líbilo se mi tam. Soul je ale na mě až moc velké město, má okolo deseti milionů obyvatel a pro mě tam byl moc velký chaos.
A co se vám naopak líbilo?
Řeka Hangang, která Soulem protéká, je opravdu obrovská. A všechny ty mosty, které jsou přes ni postavené, to se mi hrozně líbilo. Fascinující je i to, že město nikdy nespí. V noci vstanete, podíváte se ven a vidíte, že se pořád něco děje, pořád je tam provoz.
Pojďme ke světovému šampionátu. Před ním jste podruhé v sezoně vyměnila brusle. Byly to ty pravé?
Sama jsem netušila, co od nich čekat. Závod jsem na nich jela poprvé a zrovna na mistrovství světa. Jasně, během tréninku jsem se na nich cítila dobře, ale nikdy při něm nedocílíte takového pocitu, co při závodě. Ale jelo se mi na nich dobře. Hlavní první kilák a druhá pětistovka, našla jsem v nich stabilitu. Ještě jsou věci, které bych na nich ještě chtěla upravit, ale byla jsem s nimi spokojená.
Říkáte, že byste je ještě chtěla upravit, proč?
Líbí se mi ta stabilita, ale chtěla bych ji mít ještě větší. Aby byly trochu pevnější v určitých místech. To ale nechám na příští sezonu, protože jde o dost velký zásah a já na nich musím ještě odjet příští víkend Světový pohár.
Na pětistovce jste v sobotu dojela jedenáctá. To nebyl úplně dobrý start do světového šampionátu.
Je pravda, že mi úplně nevyšlo. Myslím, že mě to nakonec stálo celkově šesté místo, protože jsem na Rusku Fatkulinovou ztratila v celkovém pořadí tři desetiny. Nebyl to ideální závod, spíš byl podobný těm, které jsem jezdila během sezony. Nebyla jsem úplně uvolněná, strašně jsem spěchala v odraze. Ale hned o hodinu později to bylo na kilometrů úplně jiné. Tam jsem cítila, že jízdu kontroluju.
Čím to bylo? Co se stalo mezi pětistovkou a kilometrem?
No, to já taky nevím (zasměje se). Na kilometru už jsem byla klidnější. Ale často když máme dva závody v jeden den, tak při tom druhém už nejsem tak nervózní jako při prvním. S tím jsme bojovala letos celou sezonu. Moc jsem přemýšlela, jestli to bude lepší než minule.
Na druhou stranu, v neděli vám právě první závod – pětistovka vyšla, dojela jste šestá.
To byl dobrej závod, ten se mi líbil asi ze všech nejvíc. Povedl se mi start, nebylo tam jediné zaváhání, což se mi už delší dobu nepovedlo. Dal mi hodně sebevědomí.
Loni Karolína Erbanová slavila senzační bronz. Letos brala na sprinterském mistrovství světa v Soulu sedmé místo.
Po prvním dnu jste byla osmá. Kam jste doufala, že byste se ještě mohla posunout?
Asi jsem doufala v to šesté místo. Koukala jsem, jaké jsou tam rozestupy, protože určité věci už ve sprintu nejsou možné dohnat. Šesté místo by byl super výsledek, ale i se sedmým jsem spokojená. Neměla jsem v posledním kilometru ideální partnerku. Nemohla jsem se za svou soupeřkou schovat, odjela jsem celý závod sama. Neříkám, že to byl klíčový moment, ale ve sprintu takové věci rozhodují.
Loni jste vybojovala bronz, letos sedmé místo. Ale po protrápené sezoně asi nejste nespokojená, že?
Když řeknete, že minulý rok jsem byla třetí, letos sedmá, jasně z toho vyplývá, že bych mohla být zklamaná. Ale já se na to opravdu koukám z pohledu celé sezony a proto si myslím, že jsem tenhle víkend udělala krok kupředu. Byla jsem ráda, že jsem našla boty, které mi vyhovují a na kterých si myslím, že bych do budoucna mohla jezdit. A po takové sezoně plné hledání mi tenhle víkend dodal potřebné sebevědomí.
Nemrzí vás, že sezona končí v momentě, kdy jste zase se našla materiálně i výsledkově?
Už jsem přemýšlela o tom, že je to možná trochu škoda. Na druhou stranu, za posledních pár měsíců jsem se o bruslení, materiálu a sama o sobě naučila tolik, že to může být i dobrá věc. Všechno zlé je pro něco dobré.
Takže motivace pro tu příští sezonu je velká?
Myslela jsem si, že nebude, ale teď už docela je. Na bruslařskou budoucnost se těším. Pořád vidím věci, které můžu změnit a na kterých můžu pracovat. A to mě baví.
Váš nejbližší program?
Nejdřív se budu snažit snídat, kdy mám snídat a spát, kdy mám spát, abych se trochu srovnala. Příští týden mě čeká příprava na finále Světového poháru v Heerenveenu, pak s týmem ukončíme sezonu a odjedu do České republiky na mezisezonní pauzu.
Na co se nejvíc těšíte? Čím budete hřešit?
Já nehřeším (smích). Ale těším se, že si odpočinu od pohybu, každopádně žádné velké plány zatím nemám. Nějaké válení určitě budu, zároveň se budu snažit to brát lehce s jídlem. Když se člověk nehýbe, je to pak o to horší.
