Kdyby hrála tenis stejně dobře, jak zvládá karate, znala by ji většina české sportovní veřejnosti. Ve své kategorii je v Česku nejlepší, ve světovém žebříčku se pohybuje kolem 50. místa.
V osmadvaceti letech je Lucie Veithová na vrcholu a sama cítí, že pokud neuspěje na kvalifikačním turnaji o olympijské hry, dvacetiletou kariéru oficiálně ukončí.
Na 10. ročníku Sparing Campu v Českých Budějovicích absolvovala za jedno odpoledne 22 zápasů s bilancí 11 výher, šest remíz a pět proher. Nebýt zranění hlavy, bojovala by o triumf.
Jako jedna z mála jste byla na všech deseti ročnících Sparing Campu. Když se ohlédnete, jaký byl jeho vývoj?
Na začátku závodili kluci s děvčaty a sjeli se sem nejlepší závodníci z Česka, Slovenska a Maďarska. Současní trenéři, kteří tehdy ještě závodili, byli špičkoví karatisté a medailisté z evropských i světových šampionátů. Nalákali jsme sem kvalitní závodníky a zpětně musím uznat, že z tohoto pohledu byl první ročník pro mě asi neužitečnější. Postupně se Sparing Camp přeorientoval na děti a dospělí už tam nemají prioritu.
Sparing Camp funguje na základě pozvání, nebo se může přihlásit kdokoli?
Je to tak půl na půl. Chceme kvalitu a současně i výběr, aby zůstal smysl akce. Pro děti je kemp v současnosti na výborné úrovni. U dospělých to už ale funguje na základě pozvánek. Tam je to naopak právě o kvalitě.
Projevilo se na kempu, že karate je nový olympijský sport?
Ano. Už není čas na velké spolupráce, ale každý se soustředí na vrchol, kterým je nominace na olympiádu. Potřebujeme se měřit s těmi nejlepšími. Je možné, že po olympiádě se vytvoří nový koncept kempu a jeho cílem bude rozšíření.
Na mezinárodní úrovni je budějovický klub TJ Karate aktivní už řadu let. Jezdíte na turnaje po celém světě, vy jste letos navíc byla i na pobytu v Asii.
A jsem za něj moc ráda, i když to byla moje iniciativa mimo klub. Byla jsem v Japonsku, Nové Kaledonii a Malajsii. Šestitýdenní pobyt mě nakopl a dal mi motivaci do další práce. Mám zase nové poznatky do tréninku. Snažím se mé silné stránky ještě více posílit.
Bylo náročné se pro cestu po Asii a Oceánii rozhodnout?
Bylo to hodně těžké. Kdybych nebyla houževnatá, tak jsem s karate sekla už před mnoha lety. Pokud ale chce mít člověk cíl nebo sen, tak je potřeba z Česka vycestovat a načerpat motivaci i jinde. Myslím si, že kdybych neměla podněty zvenčí, tak už nezávodím. Hodně mi v tomto pomohl španělský trenér Juan Luis Benítez. Moje generace ve světě už končí a trochu mě mrzí, že to tak je. Karate se ale stejně jako další sporty hodně vyvíjí a je těžké na to reagovat a vydržet.
Když se podíváme na váš celý rok 2019, jaký byl?
Rozšířila bych to na poslední dva roky, které byly extrémně náročné. Každý měsíc jsme jezdili jednou nebo dvakrát do zahraničí. Místy už to bylo takové, že jsme v letadle a na letištích trávili více času než na tatami. Jenže jsme to museli absolvovat kvůli světovému žebříčku. Naštěstí už se upřesnila kritéria nominace. Už vím, že nemá cenu se hnát za pozicí v elitní desítce. Mohu si tak vybírat, na jaké turnaje před současným vrcholem pojedu.
Jedním z nich bude květnový turnaj v Paříži, který je poslední možností, jak se kvalifikovat na olympiádu do Tokia, že?
Ano. Jiná šance už není a ani nebude. Mají tam být závodníci, kteří jsou na žebříčku v první stovce. Závodit tam ale nebudou ti, kteří už mají jistou nominaci, a nebudou tam ani japonští závodníci do padesátého místa žebříčku. Díky tomu se o něco zvyšuje šance. Nevím zatím, kolik závodníků bude v kategorii. To je všechno zatím s otazníkem. Pokud chci uspět, musím zvládnout všechny zápasy.
Máte na turnaj už jistou pozvánku, nebo ještě hrozí zásah z Českého svazu karate?
Záleží na svazu. Nominace vychází od něj, ale ve své kategorii nemám nikoho, kdo by mě dokázal zastoupit. Věřím, že tady nevzniknou pochybnosti a že do Paříže pojedu.
Na přelomu listopadu a prosince se koná poslední turnaj nejvyšší kategorie Premier League. Pojedete do Madridu?
Ano. Z Premier League jsem letos vynechala jen Šanghaj a Moskvu. Nyní už to není jen o tom, abych pořád někde byla. Závody už si vybírám, protože cítím, že jsem pak hladovější. Spíše se soustředím na vybrané top turnaje a už nechci objíždět všechno.
Do Paříže máte zhruba půl roku. Je to vrchol vaší kariéry?
Asi se to tak dá říct. Pokud nepostoupím na olympiádu, bude to pravděpodobně můj poslední vrcholový turnaj. Neříkám, že bych se pak ještě občas někde neukázala, ale už by to bylo bez ambicí a na menších turnajích. Cíleně už kvůli nějakým úspěchům jezdit nebudu. Nejsme profesionálové, takže je potřeba se více věnovat i soukromému životu.
Budete se chtít věnovat trénování? V současnosti už působíte jako kondiční trenérka.
Je to jedna z cest, protože mě to baví. Na nějakou dobu bych ale chtěla žít v zahraničí. V současnosti ke mně chodí na tréninky kromě karatistů i basketbalisté, volejbalisté a hokejisté. Vyhledávají mě sportovci sami a to je důležité. Věřím, že jim mám co předat z mnoha pohledů.
To zní, jako byste chtěla jít cestou známého trenéra Mariana Jelínka, který je hokejový kouč, ale zároveň i velký sportovní psycholog a mentální kouč.
Láká mě to. Jsem člověk, který se v dané oblasti vzdělává a má o to zájem. Nechci být specializovaná jen na kondici, ale chtěla bych být univerzální trenér, který má co říct i k mentální stránce jednotlivců. Mám hotovou vysokou školu, ale chci se v tom dále vzdělávat a je možné, že po konci kariéry budu ve studiích pokračovat. Je těžké si teď říkat, že za půl roku skončím po 20 letech. Cítím ale, že jsem karate věnovala hodně energie i financí a je čas se posunout dál.
Nicméně by bylo pěkné kariéru zakončit na olympiádě v Tokiu.
To si také říkám. Můj cíl je si ten půlrok užít a být součástí olympijského cyklu. Když to nevyjde, tak hlavu nesklopím. Chci ale turnaj ve Francii absolvovat se ctí a s pocitem, že jsem tomu dala maximum. Filtruji různé rady a vím, co je pro mě nejlepší. Rady vyslechnu, protože na každé je něco, ale beru si z nich to potřebné. Postupně jsem všechno přizpůsobila sobě a uvidíme, v jakém stavu do Paříže pojedu. Na turnaji to bude jen o mně, protože já musím přesvědčit rozhodčí, že jsem při zápase bodovala. A když bych to ani já tak necítila, tak je něco špatně.
