Milan Bartoš

Milan Bartoš | foto: ČSK

Měl rakovinu, přišel o nohu. Teď Bartoš závodil na MS a sní o Riu

  • 3
Milán (Od našeho zpravodaje) - Není to tak dávno, co jeho cíle byly úplně skromné. „Užiju si každý den, který tady budu. A budu bojovat.“ Tak mluvil kanoistický kouč Milan Bartoš loni. Tehdy od lékařů slyšel drsnou diagnózu: rakovinný nádor na noze. Agresivní sarkom, u něhož je mizivá šance na přežití.

Levou nohu mu amputovali. Rakovina se však rozšířila do pánve, třísel, břicha.

Docházel na chemoterapie. A netušil, co bude.

Uplynul rok. Bartoš se poprvé zúčastnil mistrovství světa. V soutěži parakanoistů skončil v kajakářské kategorii KL3 v semifinále, celkově byl třicátý. Mrzelo ho, že nezvládl víc.

Ale už mluvil o dalších cílech.

Jak se chce zlepšovat.

A jak sní o paralympiádě v Riu 2016.

Jeho život se zlomil loni na Štědrý den. Někdejší svěřenec Jakub Zavřel ho vytáhl na deblkajak. A poprvé Bartošovi vyprávěl o parakanoistice, sportu pro handicapované kanoisty. „Byla to obrovská motivace, i když jsem netušil, jak to se mnou bude.“

Kromě toho si navíc o Vánocích našel novou přítelkyni.

Elánu do života měl najednou spoustu. V květnu mu lékaři povolili návrat k tréninku. Začal dvoufázově trénovat, najezdil 800 kilometrů, zhubl 13 kilogramů. „Kondice po návratu byla nula.“

Díky výtěžku sbírky, kterou pro něj loni uspořádali přátelé, si mohl dovolit koupit těsně před šampionátem nový parakajak. A vyrazil do Milána.

Dvacet let dělal kanoistického trenéra, přesto jako čtyřicetiletý zažil něco úplně nového. „Bylo to všechno krásné.“

Cestu do Milána si musel hradit z velké části sám. Český svaz handicapovaných sportovců mu zaplatil startovné a akreditaci, jinak na parakanoistiku v rozpočtu peníze nejsou.

„Parakanoistika je tady v kolébce. Ale ve světě už je rozjetá, tak snad pomůžu tomu, aby se to u nás nastartovalo,“ doufá muž, který je nyní v důchodu. „Slavil jsem čtyřicítku v květnu a beru to jako milník, že těch dalších 40 let bude úplně jiných.“

Ani v nejtemnějších chvílích nepochyboval, že se z nejhoršího dostane.

„Přesto je malý zázrak, že jsem to přečkal bez následků, když pominu tu nohu,“ říká. „Smířil jsem se s tím, že jsem o ni přišel. Ale pořád jsem si říkal: Proč já? Co jsem tak špatného udělal, že mě Pánbůh tak trestá? Až mi farářka v Hranicích řekla: Všichni si neseme svůj kříž. Silní dostanou těžký, slabí dostanou lehčí. Takže je to od Pánaboha asi pocta, že jsem dost silnej a unesu to.“

Místo sebelítosti tak před sebe staví nové výzvy a cíle. Ten největší je vzdálený rok: paralympiáda v Riu. „Netuším, jestli je to dosažitelné. Ale vize je to krásná.“

V životě už zvládl i mnohem náročnější úkoly.


Sport v roce 2024

4. - 26. 5. Cyklistické Giro d´Italia
10. - 26. 5. MS v hokeji, Praha a Ostrava
26. 5. - 8. 6. Tenisové Roland Garros, Paříž