Jedna taková výzva ho vábila už hodně dlouho - přeplavat kanál La Manche tam a zpět ve světovém rekordu. Před čtyřmi lety si zamluvil termín a minulý týden přišla jeho chvíle. Jenže když po 9 hodinách a 43 minutách ukrutné dřiny v rozvlněných vodách vkročil na francouzský břeh, věděl, že tento sen je fuč.
„Neušetřil jsem žádnou sílu. Foukal silný vítr, který ještě sílil, i na lodi s ním měli problém. Svěťák má hodnotu 16 hodin a 10 minut, takže jsem neměl šanci,“ líčí 42letý plavec z Brna, jehož dálkové plavání přivedlo i na olympiádu.
Jak váš pokus probíhal?
Celé jsem to plánoval už v roce 2014, kdy jsem si zamluvil termín a zaplatil zálohu. Pak je to buď-anebo. Člověk na místě chvilku trénuje a čeká na počasí. Na každý termín jsou čtyři pořadí, v tom mém už bylo první místo obsazené, takže jsem byl druhý na řadě.
Takže jste musel čekat, až odplave ten před vámi?
Přesně tak. Pokyny udává lodivod, který čeká na vhodné počasí. Brazilec šel na řadu pátého července, můj start byl naplánován na šestého ve 4.30 ráno. Vítr měl být podle předpovědi tři až pět uzlů, jenže na startu už bylo sedm uzlů. Nicméně lodivod měl informaci, že se to bude zklidňovat, a tím, že to byla cesta tam a zpět, tak to na druhou půlku mělo být lepší. Po dvou třech hodinách plavání jsem znejistěl, protože furt foukalo a byly velké vlny. Lodivod mě kryl lodí, nicméně vítr vyšplhal až na 15 uzlů, kdy už se nikdo o žádný výkon na čas nepokouší. Ve vodě bylo v tu dobu šest výprav u dvou společností, z toho jsme do Francie doplavali jen dva. A odborníci říkali, že nemá vůbec smysl se pouštět na cestu zpátky.
Jak jste se vyrovnal s tím, že celé vaše úsilí zhatilo počasí?
Tím je La Manche známý a člověk musí být smířený s tím, že to nemusí vyjít. Stane se, že se celý vyhrazený termín čeká na dobré počasí marně. Já jsem vyplaval, bohužel ve smolný den. Druhý den se počasí úplně otočilo, ustal vítr a nebyly žádné vlny. Všechny výpravy doplavaly.
Takže o pouhý den později váš pokus o rekord mohl vyjít?
Počasí na to bylo ideální. Ale za mnou byli naskládaní další plavci a lodivod musí počítat s tím, že potřebuje do vody dostat i je. U mě se asi s počasím spletl, těžko říct. Jsem z toho trošku zklamaný, protože lodivod za to vezme hodně peněz. Říkali jsme si, že mohl po dvou hodinách, kdy se to nelepšilo, plavbu stopnout a posunout ji na další den.
Plavec, který útočí na světový rekord, nemá u lodivoda lepší pozici než někdo, kdo se „jen“ snaží kanál přeplavat?
Každý má stejné podmínky a platí stejnou cenu. Za dvojitou přeplavbu je to 6 200 liber, za jednu přeplavbu polovina. Já zaplatil plnou cenu, protože když se vyplave, lodivod peníze nevrací. Pak už záleží hodně na štěstí, musí vyjít počasí. Zásadní jsou tři faktory: teplota vody, vítr a medúzy, které znepříjemňují plavci přeplavbu, a já jsem se s nimi popral. Ale je to pro všechny férové.
Lodivod hraje velkou roli, že?
Člověk neví, jestli se trefí do proudů tak, aby to plavci pomohlo. Oni chtějí, aby se plavec dostal do moře s odlivem, což jej urychlí, naopak za polovinou jsou zase silné proudy proti. Člověk už je na dohled Francie, ale může plavat několik hodin na místě, což je deprimující.
Jak moc lodivodovi záleží na tom, aby jeho klient uspěl, případně dosáhl rekordu?
Je to pro něj určitě prestiž, protože díky tomu má víc klientů. Ale o ty není nouze, nával je tam obrovský a mají to obsazené na roky dopředu. Člověk si v Doveru připadá pomalu jako na bazénu.
Proč jste k přeplavbě zvolil zrovna začátek prázdnin?
Protože u mě už nehrozí, že by mi byla extrémně zima, i když má voda jen 15 stupňů. Dřív jsem se moc neotužoval, ale teď už mám za sebou hodně závodů v zimním plavání a těch 15 stupňů je pro mě příznivých. Takže jsem to chtěl mít co nejdřív odplavané.
Před devíti lety jste zvládl jednu přeplavbu La Manche za 7 hodin a 16 minut a jen těsně vám utekl světový rekord. Proč jste nyní zvolil delší variantu?
S tím časem jsem dodnes pátý na světě, ale tehdy jsem byl v největší plavecké formě a devět let poté by bylo úplně zbytečné překonávat něco, co nejde. Pro mě byla větší výzva se ve Francii po těžkém výkonu otočit a plavat zpátky.
La Manche má v plaveckém světě velkou váhu, že?
V plaveckém světě určitě, ale i laik většinou o přeplavbě La Manche aspoň něco zaslechl a je to pro něj věc hodná obdivu. Já jsem tam jel i proto, abych udělal televizní dokument, protože toho zatím moc natočeného nebylo.
Co plánujete dál?
Lákají mě další přeplavby a různé nemožné věci. Chci přeplavat jezero Loch Ness, které je ještě o hodně studenější. Voda tam má 12 stupňů a délka je 38 kilometrů, takže to není jednoduché a přeplavalo to jen devět lidí na světě.
Plavání už šest let není vaším povoláním. Jak se připravujete?
Teď se udržuju jinak. Dal jsem se na cvičení, takže se víc věnuju pohybu na suchu. Zároveň jsem pořád trenér plavání, mám na starosti slovenskou reprezentaci, ale už netrénuju tolik. Kvůli olympiádě jsem plaval i desetikilometrovou trať, kde se musí držet úplně jiné tempo a strategie. Teď si užívám plavání v jakékoliv formě, i v ledové vodě, což mě hodně nadchlo. Je to krátké, ale hodně intenzivní a bolavé. Tyhle výzvy, stejně jako přeplavby různých úžin, mě baví. Plaval jsem celý život, tak toho chci využít, když to ještě jde. Nechtěl jsem to jen tak zahodit.
Opravdu vás baví plavání i za tak nepříznivých okolností jako teď na La Manche?
Já už si to dokážu užít i tak. Bolí to, ale když je tělo unavené, tak se uzavře samo do sebe. Vnímám, jak to tělo zvládá, na tyto vjemy jsem citlivější a dokážu toho využít. I v profi plavání jsem měl radši tvrdší podmínky, ze kterých jsem dokázal těžit víc než ostatní.
