„Když máte takovou podporu, nemůžete nevyhrát,“ smál se dvoumetrový syn jazzové zpěvačky Evy Emingerové, předloňský mistr světa a loňský vicešampion poté, co rozmetal světovou konkurenci na olympijské kilometrové trati.
Jak moc si považujete tohoto vítězství?
Hodně, protože jsme tady už v mojí páteční rozjížďce byli tři mistři světa, a ve finále čtyři... Moc si cením, že jsem vyhrál na domácí vodě. Je to důležité nejen pro propagaci kanoistiky, ale taky mi to vneslo do duše klid - vím, že na to mám. Hlavně je to dobré proto, že jsem před týdnem v Duisburgu „dostal na pr...“ čili skončil čtvrtý. Pořád ale vím, že musím makat a makat. A taky je fajn, že jsem teď oplatil porážku Dánovi Poulsenovi, který mě porazil jak na loňském mistrovství světa, tak i v tom Duisburgu.
Na domácí závod jste se těšil - jak jste si užil atmosféru?
Chvíli před námi jeli do cíle kanoisti a slyšel jsem řev. Řekl jsem si, že se musím soustředit na sebe a ne na Martina, že jedu na nové lodi pro Rio, kterou jsem si vzal po Duisburgu. Už na pětistovce jsem vedl. A v hlavě mi probíhala písnička...
V tom vypětí? Jaká?
Nedávno jsme byli s přítelkyní v karlínském divadle na muzikálu Jesus Christ Superstar, letos už popáté, a v hlavě mi zakotvila písnička v podání Báry Basikové Vše je, jak má být. To přece znáte: Mít rád bližního svého, co na tom je tak zlého. Avšak já jsem v rozpacích... (zpívá) Je to hodně silný příběh. Tady před startem pouštějí Kabáty, ale to není můj oblíbený styl. A pak už jsem slyšel řvát lidi na tribuně, byli úžasní.
Před cílem jste kontroloval ostatní? Viděl jste, že jste první?
Věděl jsem, že jsem vpředu, jen jsem se bál, že strašně vytuhnu. Ale jak lidi řvali, tak jsem se soustředil, abych pořádně dýchal. A dneska jsem si ani nepokousal tváře, jen jsem se soustředil na techniku. A nevytuhnul jsem! (směje se)
Motivovalo vás čtvrté místo z Duisburgu hodně?
Určitě. Navíc v tamním kanále místy trochu cirkulovala voda. Tam stačí padesát litrů za hodinu, je to miniaturní, že to nepoznáte, ale v závodě to může udělat třeba tři čtvrtě vteřiny. To už jsou pak rozdíly mezi prvním a čtvrtým místem obrovský.
Po Duisburgu jste vyměnil kajak, namísto žluté „vosy“ máte modročernou pro Rio. Jaký je mezi nimi rozdíl?
Malé rozdíly tam jsou, ale potřeboval jsem novější, a sponzor, výrobce, mi za dlouholeté partnerství navrhl novou. Na té samé pojedu na olympiádě, akorát bez reklam, ty na hrách být nesmějí.
Jak se pozná dobrá loď?
Tak, že na ní jedu já! (směje se)
Mluvil jste o pokousaných tvářích. To se vám stává?
Dýchám pusou a když zatajím dech, abych do finiše dával ještě víc, tak si při nádechu vcucnu tváře. Když si kousám víc, abych jel rychleji, tak se mi tam tvář připlete, skousnu a je to. Tváří projede bolest a pomáhá mi to od té hlavní fyzické bolesti. Krev neplivu, ale trochu to bolí.
