Druhá místa už raději moc nepočítá, stejně tak i letos, kdy ani po velmi úspěšné sezoně nemohl počítat s tím, že by konečně usedl na český judistický trůn. Tomu totiž už devět let vládne jeho kolega a kamarád Lukáš Krpálek. „Letos to vzhledem k jeho olympijskému zlato opravdu nešlo,“ říká s úsměvem třicetiletý Pavel Petřikov, už poněkolikáté v kariéře v Česku „vicekrál“ a téměř vždy za už devítinásobným českým králem Krpálkem. „Pokud si dobře pamatuji, jednou to bylo za Jaromírem Ježkem,“ připomíná.
Petřikov, jenž za posledních dvanáct měsíců vyhrál dva turnaje světového poháru a pravidelně se umisťoval do devátého místa, na tom skončil na mistrovství Evropy i na olympijských hrách, si to pamatuje dobře. Bylo to v roce 2007, naposledy, kdy ještě nekraloval Krpálek.
Porazil vás znovu, ale asi vám to náladu z letošní sezony nezkazilo.
Určitě ne, ohlíží se mi za ní dobře. Začalo to vlastně už před rokem vítězstvím v Austrálii a pak hlavně přišla Praha, kde to všechno klaplo a povedlo se mi vyhrát. A samotná anketa? Moc si na to nehrajeme, s klukama si řekneme, jak to asi dopadne. Letos nebylo co řešit.
I díky tomu a výsledkům dřívějším se vám také podařilo podruhé se dostat na olympijské hry. Je to pro vás velké zadostiučinění poté, co jste před čtyřmi lety zůstal pro Londýn pouze prvním náhradníkem?
Hlavně motivace zkusit to ještě jednou. Před rokem jsem si totiž říkal, že kdyby olympiáda nevyšla, tak bych se o další asi už nepokoušel. Protože poslední dva roky byly slušný, říkám si proč ne. Snad na to ještě mám a chuť teď také. Avšak teď hlavně koukám na příští rok.
Co tam vidíte?
Ve chvíli, kdy jeden olympijský cyklus skončil a druhý ještě nezačal, tak klasiku, tedy mistrovství Evropy a mistrovství světa, to by měly být vrcholy.
Motivace neschází?
Určitě ne, nemám třeba medaili z mistrovství Evropy, čímž nechci říct, že ji musím získat. Po olympiádě jsem často slyšel otázku jak dál. K dyž ji slyším teď, tak se usmívám, před čtyřmi lety to bylo horší, psychicky jsem uvolněnější.
Co vám pomohlo k tomu, že se neopakovala situace s olympiádou v Londýně, kde vám start těsně unikl?
Zkusili jsme změnit několik věcí v judu i okolo, byla to celá mozaika včetně psychologa, která do sebe podle mě docela dobře zapadala. Výkony byly od té doby stabilnější a jsem docela pyšný, že se to takhle povedlo.
Jak moc jste po té dvouleté dřině, která směřovala k olympiádě a na ní vyvrcholila, odpočíval?
Pauza musela být, byla trochu delší, ale od října už zase najíždím na trénink. Je posilovna, byl jsem na horách, kde jsem hlavně běhal. Teď mě ještě čeká svatební cesta do Thajska, ale od ledna nastane už klasický judistický kolotoč. Bude soustředění a v první polovině února první závody - nejdřív v Portugalsku a pak Grand Slam v Paříži.
Ví se o vás, že před závody musíte shazovat kila, což může být s přibývajícím věkem stále těžší. Nezvažoval jste, že byste se posunul do vyšší váhové kategorie, než je ta vaše současná do 60 kilogramů? Podobně to před lety udělal i váš otec...
Přiznávám, že mě to napadlo. Možná i proto, že jak jsem po olympiádě odpočíval, měl jsem i 68 či 69 kilo. Ale jak jsem se dostal k pravidelnějšímu tréninku, jsem na svých plus minus šestašedesáti a to se dá úpravou jídla snížit a před závodem se do limitu vejít.
A je to pro vás čím dál těžší?
Ani moc ne, možná spíš psychicky, protože víte, že to musíte udělat tak, aby šla kila dolů. A při tom pro mě už nejsou tak zajímavé procházky se psem.
Jak to myslíte?
Dřív jsem se někdy na jejím konci stavil na jedno pivko, to už teď raději nedělám. A pes taky divně kouká, že jdeme hned domů.
