V pátek společně se svým dvojčetem Lucií, rovněž úspěšnou judistkou, slaví dvaadvacáté narozeniny. Julie jen pár dnů poté, co na evropském šampionátu v Kišiněvě, moldavské metropoli, ovládla váhovou kategorii do 78 kg.
Při cestě za titulem tam rodačka z Turnova porazila čtyři soupeřky a po posledním vítězství se zařadila mezi nepočetnou skupinu českých judistů a judistek, kteří na podobnou metu kdy dosáhli. „Přitom jsem vůbec nevěděla, co můžu od turnaje čekat,“ připouští.
Se soupeřkami jste se ale vy i sestra v minulosti na různých akcích přece potkávaly, ne?
To v mém případě není tak docela pravda. Já jsem totiž nedávno přešla do vyšší váhy (z kategorie do 70 kg do současné do 78 kg). Takže pro mě to bylo hodně nové.
Žádný konkrétní cíl tedy nebyl?
Nebyl, ale chtěla jsem se domů vracet s pocitem, že jsem se prala dobře, že jsem podala co nejlepší výkon. A kdyby se mi jako nováčkovi zadařilo dostat se v této váze třeba do čtvrtfinále, tak super.
Judistka Zárybnická je mistryní Evropy, na ippon ovládla šampionát do 23 let |
Los vám napověděl?
Vůbec. O soupeřkách jsem nevěděla nic, nevěděla jsem, jak se perou, na co spoléhají. Takže mně nezbývalo než se po každém postupu podívat na internet a zkusit o nich něco najít, abych aspoň trochu věděla, co mě čeká.
Zjistila jste si to dobře, Polku Paulinu Muszyňskou jste v prvním kole vyřadila na ippon. Začátek, který potěšil, že?
Hlavně jsem byla ráda, že to takhle dopadlo. Bylo to vyrovnané, nebodovaly jsme, pak se mi to povedlo na začátku prodloužení ukončit. Tohle je vždycky ta lepší varianta. Když totiž vedete a perete se dál, tak se zvyšuje tlak, bráníte a mohou přijít tresty za pasivitu. Tomu jsem se vyhnula.
Ve druhém kole jste vyzvala Italku Claudií Sperottiovou, která pro vás prý tak neznámá nebyla. Souhlasí to?
Ano, ale moc mi to nepomohlo. My jsme byly konkurentkami v sedmdesátce, ale naposledy jsme na sebe narazily někdy před třemi lety a za tu dobu se způsob boje přece jen mění. Takže jsem moc nevěděla co čekat a také se to potvrdilo, bylo to trochu něco jiného než dřív. Naštěstí se mi v tomhle zápase dařilo, čtyřikrát jsem bodovala. Pro další vývoj turnaje to pro mě bylo hrozně důležité. Jednak kvůli výkonu, jednak kvůli tomu, že jsem byla už v semifinále.
V něm jste se moc dlouho na tatami nezdržela, Ukrajinku Annu Kazakovovou jste vyřídila poměrně rychle. Co vám pomohlo?
Od začátku jsem cítila, že si nemůže poradit s tím, jak na mě jít a co by na mě mohlo platit. U mě to bylo skoro naopak, můžu říct, že tohle byla soupeřka, která mi hodně seděla. Možná i proto to bylo tak rychlé, ten zápas netrval snad ani minutu a půl.
Přišlo finále a v něm Srbka Jovana Stepanovičová, loňská juniorská vicemistryně Evropy. Také velká neznámá?
V tomhle případě to bylo docela úsměvné. Nedávno jsem totiž byla na soustředění, kde jsme se praly každý den. Z toho jsem tak měla pocit, že přece jen budu trochu vědět, co se od ní dá čekat, a spoléhala jsem na to.
Naplnilo se to?
Vůbec! Úplně změnila způsob boje a zápas vypadal jinak, než jsem čekala. Dlouho jsem nemohla přijít na to, co by na ni mohlo platit.
Ale přišla jste na to a v prodloužení vyhrála na ippon...
Možná trochu něco automatického, co se mi povedlo.
Když se na vaši cestu šampionátem podíváme zpětně, vypadá to jako pohoda. Opravdu nebyla nějaká krizová chvilka?
Pokud ano, tak hned na začátku. Nestává se to totiž na judu často, ale právě v prvním zápase byla hodně kluzká žíněnka. Stěžovali si na to i jiní a bylo to dost nepříjemné. Chcete zrychlit, zaberete nohama, a nemáte stabilitu. Naštěstí jsem se s tím nějak vyrovnala a na konečný výsledek to nemělo vliv.
Celým životem, i tím sportovním, procházíte se sestrou Lucií. Co Kišiněv?
Tam jsem bohužel byla sama bez ní, ale na dálku mě stejně jako celá rodina podporovala, u přenosu se nervovala.
Jaké to je prát se téměř celý život se svým dvojčetem?
Někdy tvrdé, moc si toho nedarujeme a bývá to na první pohled vypjaté. Na druhou stranu na to ale nedám dopustit. Judo není lehký sport, jako individuální je kromě všeho náročný i na psychiku, takže mít poblíž někoho blízkého hodně pomáhá a je to fajn.
Jak jste procházely mládežnickými kategoriemi jako dvojčata? Pletly si vás soupeřky?
Nevím, ale teď určitě ne, jsme každá trochu jiná.
Třeba barvou vlasů...
To také. Ale máme ještě starší sestru, tu si lidé se mnou pletli hodně.
Také judo?
Vůbec ne, spíše umělecké prostředí.
Máte za sebou poslední rok v nejstarší „mládežnické“ kategorii, teď přijde úkol prosadit se mezi ženami. Bude to těžké?
Určitě bude, i když nějaké první zkušenostmi už mám, povedlo se mi zabodovat i na mezinárodním turnaji, tak to snad půjde nahoru. My se v ženské kategorii pohybujeme už druhým rokem, vlastně jsem si teď do třiadvacítky jen odskočila. A mezi ženami nám to příští rok začne.
Co myslíte?
Honička za body, které nás mohou posunout na turnaje, jež bychom rády v kariéře vyzkoušely.
A co olympijské hry, které budou v Los Angeles za tři roky?
To je opravdu velká výzva. Vypadá, že je to daleko, ale právě proto je cesta na olympiádu tak dlouhá a těžká.
