„Hned jak to šlo, udělal si lovecký lístek a až pak se začal věnovat sportovní střelbě,“ vzpomíná František Zbraněk, předseda mysliveckého spolku Lípa ze Starého Města, jehož byl Panáček dlouholetým členem.
Letos 24. července to bude padesát let od jeho zlatého olympijského závodu ve skeetu. Nejen kulaté jubileum Panáčkova triumfu připomíná výstava ve Slováckém muzeu v Uherském Hradišti pod názvem Zlatá trefa: příběh olympijského vítěze Josefa Panáčka, která v malém sále končí 12. července.
„Vznikla z pozůstalosti, kterou tvoří téměř tisíc předmětů a je jednou z nejrozsáhlejších, kterou muzeum spravuje. Dochovalo se i šest tisíc fotografií. Vybrali jsme to nejpodstatnější, asi 130 předmětů,“ přibližuje historik Slováckého muzea Pavel Portl.
Zemřel Josef Panáček, zlatý střelec z montrealské olympiády |
Sbírku věnovali Panáčkův synovec a neteř Michal a Jana Hájkovi. „Strýc chtěl, aby byla umístěna v muzeu poblíž jeho rodiště. Díky bratrovi se sbírka dochovala celistvá,“ podotkla neteř.
Paradoxně v ní chybí ta nejcennější relikvie, zlatá medaile z Montrealu. „Pokud vím, tak ji prodal svému předchozímu trenérovi panu Málkovi, když potřeboval peníze na svůj domek v Salaši,“ prozrazuje Hájková.
Obec v údolí potoku Salaška s okolními lesy Chřibů si Panáček zamiloval. S manželkou Zdenou se tam usadili a spravovali místní střelnici.
Zázrakem přežil sovětský nálet
Je symbolické, že jeho žena se jmenovala stejně jako jeho starší sestra, která tragicky zahynula na konci druhé světové války. Byla jednou z 29 obětí sovětského náletu na cukrovar ve Starém Městě, kde se Josef narodil 8. září 1937 do rodiny se dvěma bratry a třemi sestrami. Na rozdíl od Zdeničky měl tehdy štěstí a vyváznul bez zranění.
„I přes zákaz maminky šly děti do cukrovaru pro cukr. Strýc vzpomínal, že letadla byla tak strašně nízko, že viděli piloty. Ti museli vidět děti, přesto stříleli. Přežil díky tomu, že se schoval v příkopu na poli, kam lidi utíkali od cukrovaru,“ líčí Hájková.
„Ptala jsem se ho, jestli to byl impulz, aby se později věnoval střílení. Řekl mi, že je to možné, že možná cítil, že je potřeba se umět bránit,“ vypráví Panáčkova neteř.
Že z něj jednou bude olympijský šampion ve střelbě, ale dlouho nic nenasvědčovalo. Na učilišti Státních pracovních záloh v Hradci Králové, kde se učil na soustružníka, se stal koulařem, ani nevěděl jak.
Na učilišti Státních pracovních záloh v Hradci Králové, kde se Josef Panáček učil na soustružníka, házel koulí a stal se republikovým mistrem v dorostu. (červenec 2026)
„Až na hřišti jsem od jednoho borce odkoukal, jak se koule drží, a kupodivu jsem se neumístil poslední. Tak mě to začalo bavit, že jsem pak sám trénoval každou volnou chvíli,“ můžou si návštěvníci muzea přečíst na tabuli, která Panáčka představuje jako atleta.
Šlo mu to tak dobře, že dostal přezdívku Skobla podle koulaře, který získal bronz na olympiádě v Melbourne 1956. Získal titul mistra republiky ve starším dorostu, na vojně v Nitře přibral ke kouli disk, po návratu do Uherského Hradiště ale s atletikou sekl a při zaměstnání se začal věnovat jen střelbě z pistolí.
Výsledky měl průměrné, ty přišly až s brokovnicí, která byla jeho mysliveckému naturelu bližší. Přes okresní závody se prostřílel až na celorepubliková klání a v roce 1971 vytvořil nástřelem 198 bodů z 200 možných československý rekord ve skeetu.
„Pořád střílel při zaměstnání, v Mesitu pracoval jako soustružník,“ připomíná Zbraněk.
Jako střelec začínal Josef Panáček s pistolí. Moc úspěšný s ní ale nebyl. (červenec 2026)
„Profesionálním“ střelcem se stal až rok před olympiádou v Montrealu, kdy se zapojil do právě vzniklého střediska vrcholového sportu v Rudé hvězdě Brno, dnes SKP Kometa Brno.
„Když ho viděli západní trenéři, říkali, že má tak vybroušený styl, že může vyhrát kterýkoliv závod,“ říká Zbraněk.
Sám Panáček si ovšem před olympiádou v Kanadě moc nevěřil. Možná pod dojmem toho, jak s ním a jeho kolegou Milanem Macháčkem bafuňáři zametli před letními hrami v Mnichově 1972.
„Už jsme měli sbalené kufry s reprezentačním oblečením ušitým na míru, když nám řekli, že nikam nejedeme, protože prý naše výkonnost nezaručuje umístění do šestého místa,“ vzpomínal Panáček s hořkostí.
Bál se fiaska, vyhrál olympiádu
Z Montrealu se za čtyři roky vracel jako oslavovaný hrdina, přestože nepatřil k favoritům a jak sám přiznal, obával se fiaska. Psal o tom i své manželce v dopise, který jí poslal z Montrealu 15. července, týden před svým zlatým vystoupením.
„Střelnice je tady výborná, byl jsem třikrát trénovat, ale nebylo to ono. Takovou nejistotu při střílení jsem necítil dva roky. Z nastávajícího závodu mám hrůzu,“ svěřoval se ženě v dopise, který je také k vidění na výstavě.
Zdraví jej málem stála hnědá sladká tekutina zvaná Coca-Cola: „Chutnala mi. U nás nebyla. Dal jsem si studenou a pak mě bolelo v krku.“
O co hůře se cítil před závodem, o to lépe jej pak zvládl. Výkonem 198 sestřelených holubů vyrovnali s Nizozemcem Ericem Swinkelsem olympijský rekord, v následném rozstřelu měl pevnější nervy Panáček.
Zlatý střelec si vypálil také ze šerifovy zbraně |
„Co jsem dokázal, mi došlo až doma. Kromě našeho vedení tam nebylo moc lidí, kteří by mně ťapkali po rameni,“ zmiňuje komorní atmosféru na střelnici na předměstí Montrealu, která se s dnešními bombastickými olympijskými ceremoniemi nedá srovnávat. A ani se slávou a penězi, které šampioni získávají.
Z československé výpravy odjel se zlatem z Kanady už jen cyklista Anton Tkáč. Panáček si však na pozornost nepotrpěl. Čestných uznání včetně Řádu práce od tehdejšího prezidenta republiky Gustáva Husáka měl plný šuplík, za ty si ale nic nekoupil.
„Nejšťastnějším jsem sám někde v klidu. Obdiv nehledám,“ odpovídal, když se ho novináři ptali, jaké to je být slavným po premiéře dokumentu Antonín Panenka a Josef Panáček natočeného v roce 1978.
I když se v roce 1980 šest týdnů před olympiádou v Moskvě stal mistrem Evropy, jeho sportovní kariéra se chýlila ke svému konci a dělené 11. místo při zlaté obhajobě odchod ze scény urychlilo. Ostatně v Rusku byl ve 43 letech nejstarším aktivním účastníkem československé výpravy.
Po skončení aktivní sportovní kariéry se Josef Panáček stal trenérem v Rudé Hvězdě Brno, současné Kometě. (červenec 2026)
Na olympiádu se ale Panáček ještě jednou úspěšně vrátil jako trenér československých střelců v Barceloně 1992, kde Petr Hrdlička vybojoval zlato v trapu. O rok později však dostal výpověď z Komety Brno a s odchodem do předčasné penze se mohl naplno věnovat spolu se ženou myslivosti a střelnici na Salaši.
„Strýc byl strašně hodný, obrovsky klidný, milý. Diplomat, který nikdy nešel do konfliktu. Dokázal jemně jednat s lidmi, pečovat o druhé, uměl si domyslet, co ten druhý potřebuje. S tetou měli nádherný vztah, doplňovali se, vycházeli si vstříc,“ líčí neteř Jana Hájková.
Josef Panáček zemřel v Uherském Hradišti 5. dubna 2022 jako člověk, na něhož vzpomínají nejen sportovní fanoušci.
