„Joseph byl úžasný člověk. Opravdu skvělý,“ vzpomíná na něj v rozhovoru pro iDNES.cz a ČTK Antonio Panini, jehož otec Giuseppe s bratrem Benitem klub v roce 1966 zakládali.
Josefu Musilovi, nejlepšímu českému volejbalistovi minulého století, bylo 36 let, když v roce 1968 přišel do klubu, který dva roky po svém vzniku postoupil mezi italskou elitu – a dosud ji neopustil.
„Přijel sem s manželkou a synem Petrem,“ připomněl Antonio Panini, jemuž tehdy bylo deset let. „Jeho synovi osm, nebo deset, takže jsme si spolu ve sportovní hale, ale ještě v té staré, hrávali.“
Dodal, že Musil učil mladé hráče, jak se chovat na hřišti. „Byl velmi tichý, klidný a skromný. Skutečný šampion,“ říká Panini. „V týmu tehdy byli samí studenti. A tak trénovali až večer, jednou denně. Joseph měl celý den volno, ale nechtěl se flákat. A tak mému otci říkal: Platíte mi za volejbal, ale chci si ty peníze zasloužit, vydělat si na oběd a uživit rodinu. Když mám celý den čas, chci pracovat.“
Stříbrní olympionici z Tokia 1964 ve složení (stojící zleva) Musil, Čuda, Šorm, Perušič, Toman, Golian a Paulus, v podřepu zleva Kop, Schenk, trenér Josef Brož, Humhal a Šmídl (na snímku chybí Labuda).
Musil pracoval v tiskárně Panini, která vyráběla samolepky a sběratelské kartičky. „Řídil vysokozdvižný vozík, celý den přemisťoval krabice a večer šel hrát volejbal. Pro mladé hráče to bylo velké ponaučení, když viděli, jak je pracovitý,“ dodává Antonio Panini.
Byl jakýmsi hrajícím trenérem?
„Ne tak úplně,“ odpovídá Panini. „Mužstvo vedl později slavný Franco Anderlini. Ale Joseph měl obrovské zkušenosti, takže mu radil, jak ostatní volejbalisty co nejlépe zapojit do hry, jaké mají technické přednosti. Takže byl hráčem a zároveň, řekněme, druhým trenérem.“
Antonio Panini potvrdil, že Musil byl rozhodující postavou při zisku prvního modenského titulu.
„Hned druhou sezonu, co tady byl, jsme se stali italskými mistry. To byla pro náš mladý klub ohromná událost. První rok jsme hráli třetí ligu, druhý druhou a třetí jsme už v první skončili čtvrtí. A pak přišel titul. Byla to tedy skvělá cesta mladého týmu, protože všichni hráči až na Josepha pocházeli z Modeny.“
Tehdy se do staré modenské haly vešlo nejvýše 1 200 diváků. „Po prvním titulu trvalo patnáct let, než se postavila nová (s kapacitou kolem pěti tisíc míst), v níž se hraje nynější mistrovství Evropy a nese jméno mého otce.“
Antonio Panini si cení, že zástupci klubu sportoviště pojmenovali po jeho tátovi, který zemřel v roce 1996. „Je to uznání. Město chovalo k mému otci úctu.“
„Stačilo podání ruky a přestup byl domluvený“
Právě Giuseppe Panini, tehdejší prezident klubu, se zasloužil o to, že Musil v Modeně hrál.
„Můj otec byl velkým příznivcem a podporovatelem sportu obecně. V roce 1968 jel na olympijské hry do Mexika a předpokládám, že tam se s Josephem potkali,“ míní Panini. „Ale nedovedu si představit, jak spolu mluvili, protože Joseph uměl jen česky a Giuseppe jen italsky... Přesto se domluvili. Svědčí to jen o tom, že si lidsky rozuměli. Podívali se jeden druhému do očí a řekli: Domluveno. Podali si ruce, a to stačilo.“
Musil nebyl jediný český volejbalista, který Modenou prošel. V tomto století v ní působili Michal Rak, Jakub Veselý a Jan Štokr.
Jedna z publikací, která přibližuje mimo jiné působení Josefa Musila v modenském volejbalovém klubu.
Dá se říct, že jim Musil otevřel cestu do historicky nejúspěšnějšího italského klubu?
„Rozhodně,“ připouští Antonio Panini. „A nejen do Modeny, ale i do všech italských volejbalových týmů.“
Jako jeden z prvních Musilových následovníků zamířil do Itálie v osmdesátých letech minulého století i někdejší reprezentační smečař Jaroslav Tomáš. A určitě by hráčů bylo více, kdyby v tehdejším Československu nevládli komunisté, kteří měli přísná kritéria pro uvolňování sportovců do zahraničí – mimo jiné věk nad třicet let a spoustu odehraných utkání za reprezentaci...
A jak to bylo dál s Musilem?
„Po zisku titulu se vrátil domů, i když měl možnost zůstat. Řekl: Jsem Čech, chci do své země. A to je další zajímavé ponaučení pro ostatní, protože situace v Praze tehdy nebyla zrovna snadná, ale on se chtěl vrátit. Možná kvůli rodičům nebo přátelům, kdo ví,“ připomíná Panini normalizaci, která v Československu panovala po Pražském jaru 1968.
V kontaktu s bývalými spoluhráči ale Josef Musil zůstal.
„Všichni tehdejší hráči, které tady vidíte,“ ukazuje Panini foto prvního mistrovského celku Modeny, „jezdili do Prahy, aby se s Josephem potkali. Tři čtyři si řekli: Pojeďme pozdravit Josepha. A vyrazili. Poptali se, jak se má, a dali si pivo. Zůstali spolu v kontaktu dlouhou dobu. Byli to opravdu blízcí přátelé.“
Josefa Musila připomínají fotografie v hale a také v restauraci Osteria del Pozzo, kde se scházejí i nynější volejbalisté a funkcionáři klubu. „Existují i knihy a publikace, jejichž autoři uvádějí, kým tento muž pro Modenu byl. A občas novináři v místní televizi Josepha připomínají, protože mladí se toho musejí ještě hodně dozvědět,“ říká Panini.
O vztahu Musila s Modenou svědčí i příběh z roku 1970, kdy už byl Musil zpátky v Praze.
Syn zakladatele volejbalového klubu v Modeně Antonio Panini vypráví nad knihou, v níž jsou fotky Josefa Musila.
„Byli jsme mistři Itálie, takže jsme mohli hrát evropský pohár. Tehdy byly nesmírně silné východoevropské týmy, všechno vyhrávaly, z Československa, Polska, Ruska, Rumunska...“ vypráví Panini. „Hráli jsme ve Varšavě a Musil měl v našem klubu ještě několik týdnů platnou smlouvu. A tak si řekl: Pořád jsem hráčem Panini (tak se klub tehdy jmenoval), a tak pojedu. Sedl v Praze na vlak a jel za klukama do Varšavy ještě si jednou za Modenu zahrát.“
A jak to dopadlo?
„Vyhráli jsme 3:2, což bylo z prvních vítězství týmu ze západní Evropy nad soupeřem z východu,“ říká Panini, který je podobně jako spousta volejbalistů v Modeně přesvědčený, že měli obrovské štěstí, když Musila angažovali. „Byl to člověk, který byl pro ostatní příkladem a byl i vzorem lidskosti.“
Josef Musil zemřel v 85 letech v srpnu 2017.
