V titulovém zápase střední váhy na konci října porazil domácího Itala Francesca Ricchiho, kterému ve třetím kole uštědřil technické k. o. Hála je píseckým rodákem, boxoval nebo zápasil v českobudějovickém Gladiators Gymu i ve Strakonicích. Zkoušel amatérské zápasy a teď je z něj hvězda bojových sportů.
Už vám s odstupem více než měsíce dochází, čeho jste dosáhl?
Sám říkám, že jsem pomalejší a všechno mi dochází postupně. Nechci si to ale ani připouštět. Povedl se mi úspěch, ale nechci tím strhávat velkou pozornost a radši si pojedu to svoje. Aby mě to zbytečně nepohltilo.
Ale reakce bezprostředně po vítězství byly vydatné, že?
To bylo neskutečné. Dva dny jsem jen projížděl zprávy na telefonu. Šílené. Sociální sítě mi úplně vybouchly, přibyly mi tisíce sledujících. Ale to já je moc neřeším, občas tam něco hodím.
Je to takový sport na důchod. Do těchto organizací chodí boxeři, kteří už mají odzápaseno. Každý zápas může znamenat konec kariéry, protože se přitom lámou ruce, podočnice. To jsou zranění na půl roku.
S více než 12 tisíci sledujících se asi budete muset naučit pracovat.
To je pravda. Už mi lidi píšou, že by chtěli vidět můj den a podobně. Nechci je ošidit a může to být i zábava. Myslel jsem si, že to nikoho nezajímá. Ale když jo, tak proč ne.
Přehráváte si stále v hlavě váš vítězný souboj?
Vidím ho před sebou. Vše šlo podle plánu. Co řekl trenér, to fungovalo. To rozhodlo. Byl to nejlepší soupeř, kterého jsem kdy proti sobě měl. Je to bývalý světový šampion. Možná to tak nevypadá, ale měl hroznou sílu a byl vysoký. Uměl dát takovou přirozenou a tvrdou ránu. Měl jednou takovou dlaň jako já. Říkal jsem si, že až mě trefí, tak mě zabije.
Byl jste favoritem před soubojem?
Ne, velký outsider. Kurz na mě byl snad 2,8. Soupeř měl předtím bilanci 7:2, jedna prohra byla navíc kvůli nějakému zranění. Nic se ode mne nečekalo.
Zápas jste ukončil ve třetím kole. Po poslední ráně se soupeř znovu zvedl, ale záhy rozhodčí utkání zastavil. Věděl jste po přesné ráně, že je konec?
Ne, on pořád vstával. Myslel jsem, že tam budeme donekonečna. Kdyby mohl, tak tam stojí ještě dneska. Když to rozhodčí ukončil, tak se ještě vztekal. Neviděl jsem u nikoho větší vůli. Ze zápasu měl zlomené obě ruce.
Co jste si odnesl vy?
Tržnou ránu na čele, vykloubený palec a naraženou levou ruku. To jde. Do měsíce jsem se vrátil do plného tréninku. Chybělo mi to a cítil jsem, že jsem zlenivěl.
Josef Hála, šampion organizace BKFC.
Vylétl jste raketově. Co bude dál?
Budeme řešit smlouvu. Jestli budu obhajovat titul, případně kdy. Třeba mě promotér vezme do Ameriky, kde bych mohl získat světový titul. Je to můj další sen. Věřím, že na to mám, ale musím ještě dozrát a něco předvést. Nechám to na těch, kteří zápasy skládají. Amerika by mě lákala, chtěl bych se ukázat před dalším publikem. Ale musím být pro promotéry zajímavý. Jako za Evropana za mě vydají hodně nákladů už jen za cestování, ubytování a podobně.
Na co spoléháte při zápasech nejvíc?
Na štěstí (směje se). Jinak si myslím, že jsem docela dynamický a výbušný. Rychle dokážu soupeři zkrátit vzdálenost. Mám takový sovětský styl, hýbu se dopředu, dozadu. Ostatní to tak neznají, nesedí jim to. Ale mám pořád co zlepšovat. Ti nejlepší mi dokážou najít slabiny.
Z budoucnosti zpátky do minulosti. Kdy a jak jste se dostal k boxu bez rukavic?
Je to takový sport na důchod. Do těchto organizací chodí boxeři, kteří už mají odzápaseno. Každý zápas může znamenat konec kariéry, protože se přitom lámou ruce, podočnice. To jsou zranění na půl roku. Pro mladé je to hloupost, když sice získají pomyslnou slávu, ale nikam se neposunou. Já začal zápasit v osmadvaceti. Zkusil jsem si různé amatérské zápasy, ale už se mi blížila třicítka a byl jsem taková ztracená existence. Myslel jsem, že už nic nedokážu. Ve Švédsku jsem si zkusil zápas bez pravidel, cítil jsem se v tom velmi dobře. Sice mě tehdy protivník uspal, ale chytlo mě to.
Trénujete v rukavicích?
Ano. Teď jsem začal používat malé rukavice, jinak je trénink stejný. V zápase to také není žádný velký rozdíl. Akorát s rukavicemi se člověk zabalí, nějakou ránu sežere nebo ustojí. Ale bez nich se musím víc hýbat, abych jich dostal co nejméně.
Bolí jinak rána s rukavicí nebo bez ní?
Je to hodně podobné. S velkou rukavicí člověk cítí větší otřes, tupější náraz.
Bez rukavic však máte skoro jistotu, že nastane nějaké krvavé zranění, ne?
Jo, to je stoprocentní. Někteří dokonce schválně sekají a dávají údery, aby udělaly tržné rány. To také může rozhodnout zápas.
Zvykl jste si boxovat, když jste vy nebo soupeř od krve?
Mně krev hrozně voní. Mám rád, když mi třeba na tréninku začne téct krev do chrániče na zuby. Jak cítím krev, tak jsem takový živočišnější. A to samé v ringu. Když cítím krev, tak jsem jako doma, ve svém prostředí. Mám pocit, že jde zápasit úplně někdo jiný, než jaký jsem v civilu. Zároveň cítím, jak jsem tam šťastný. Tam mi vždy zmizely starosti a problémy. Bavilo mě to, ať jsem vyhrával, nebo prohrával. Našel jsem se v tomto sportu.
Oděrky a jizvy asi neřešíte. Ale měl jste nějaké vážné zranění?
Utržený biceps byl nepříjemný. Nejhorší zranění jsem zažil, když mi na tréninku vylétla čéška a zpřetrhala kvadricepsovou šlachu. Doktor v Budějovicích mi to předělával. Tři měsíce jsem jen ležel, další půlrok jsem mohl pouze došlapovat. Více než rok jsem měl berle. Šílené. Ale zase jsem objel plno festivalů a zábav.
Znáte vůbec strach?
Ano. I v ringu trochu strachu neuškodí. Ve finále neschytám tolik ran, protože se bojím a uhýbám (směje se). Hodně dělá adrenalin. Někdo má rád rychlou jízdu na motorce nebo na lyžích, z toho mám zase strach já. Aby se mi tam nic nestalo.
To bych do vás neřekl. Ale upřímně bych vás neodhadl ani jako boxera.
To mi říká plno lidí. Ale jsem rád, že jsem se v tom tak našel. Dřív jsem trénoval, ale zároveň vymetal každý mejdan. Co jsem natrénoval, to jsem propil. Nedávalo to takový smysl. Za covidu se to změnilo, když se nesmělo nikam chodit. Bylo mi líto progresu, který jsem udělal. Pivo si dám, ale už jsem toho propařil dost. Brzy jsem začal, brzy s tím končím. Musím si teď svoje tělo víc hlídat.
Kvůli rizikům v boxu bez rukavic musíte podstupovat speciální lékařská vyšetření?
Ne. Začal jsem víc chodit na klasické masáže i neuromasáže. Jsou to taková až kouzelná cvičení, ale věřím jim. To je všechno prevence. Před posledním zápasem jsem musel mít kontrolu od očního kvůli rohovkám a prasklinkám k nim. Aby se předešlo zraněním. Jinak je to klasika.
To jsou zajímavé detaily.
Ano. Ale čím výš jdete, tím jsou detaily důležitější. Ve špičce už mají všichni talent, jsou výborně připravení a maličkosti pak rozhodují. Na druhou stranu mnozí dnes chtějí ošálit poctivou dřinu právě jen těmi detaily a to také nejde. Byl jsem loni na kempu v Kanadě a tam se mi hrozně líbilo, že se vůbec nejelo na čas. Poslali mě beze slova boxovat na pytel a přišli třeba za půl hodiny, že už to stačí. To pak nekoukáte na hodiny, kdy už trénink skončí, jako to někteří dělají.
