„Domluvili jsme se, že mi vysvětlí techniku a před startem mrkne na to, jak mi to jde. Moc se na to těším, Jirka vyhrál Jizerskou 50 pětkrát, to je něco, co se asi dlouho nikomu nepodaří,“ říká třiačtyřicetiletý šermíř, který po olympiádě ukončil kariéru.
Jak se zrodil nápad na vaši účast na Jizerské 50 a na spojení s jejím pětinásobným vítězem?
Když mi pořadatelé volali, že je tahle možnost, vůbec jsem nezaváhal. Jizerská 50 je ikonický závod a chci toho být součástí, ať to dopadne, jak to dopadne. I když v pátek v době konání má dcera narozeniny, tak doufám, že do Bedřichova odjedeme všichni, abychom si užili celý víkend.
Sněhu skoro metr, lidí tisíce. Jizerské 50 zatím loňský scénář nehrozí |
Jaký jste běžkař?
Běžky mám na chalupě. Loni jsem je vytáhl jednou, tak doufám, že to teď bude lepší. Na Vánoce jsem si říkal, že něco najedu, tak jsem přendal běžky z půdy do chodby, a když jsme odjížděli, zase jsem je vrátil na půdu. Dcera chtěla jezdit na sjezdovkách, učí se, tak jsem chodil s ní. Na běžky už nebylo tolik času. Ale sportovní výzvy mám rád a nějak se s tím poperu.
Závod na deset kilometrů pro vás byl jasnou volbou?
Když jsme před pár lety na chalupě jezdili s kamarády, oni bruslili spoustu kilometrů a já to bral spíš procházkou. Teď mi kamarád říkal, že na padesátku mám zapomenout, ať zkusím desítku, že uvidím, jak mi to půjde. Tak jsem na něj dal. Mým cílem je, abych viděl cílovou pásku v mlze, abych si zazávodil, byl doopravdy vyčerpaný a měl pocit, že jsem do toho dal všechno.
Není pro vás jako pro vrcholového sportovce desítka málo?
Kondici mám, to je pravda, ale někteří šermíři jsou vytrvalostní typy a jiní dynamické. Já jsem zrovna ten dynamický. Pro mě by byl možná sprint nejlepší varianta. My šermíři žádnou běžkařskou přípravu nemáme, protože jsme tak trochu zimní sport. První závod Světového poháru se koná v listopadu a poslední v červnu. Celou zimu jezdíme od závodu k závodu. Není vůbec prostor na to, abychom jeli třeba na vysokohorské soustředění na běžky. My víc běháme v létě.
DVAKRÁT JIŘÍ BERAN. Vlevo Jiří mladší, čerstvý majitel bronzu z olympijských her, který po životním úspěchu ukončil kariéru. Vpravo jeho otec, rovněž bývalý šermíř, trenér.
Je zajímavé, že vy i váš lyžařský jmenovec Jiří Beran jste se narodili ve stejný den, 18. ledna. A stejný den narození má i váš otec, rovněž Jiří Beran, trenér šermu. Nechtěl jste ho do své lyžařské výzvy také zapojit?
Jako trenér je ten víkend, kdy se koná Jizerská 50, bohužel na Světovém poháru v Barceloně. Je mu sedmdesát let, běžky ale vždycky miloval a měl obrovskou vytrvalostní kondici. Jako malé děti nás tahal pořád na běžky. Hrozně mě to bavilo. Jednou jsme byli na hřebenech Krkonoš. Byl zákaz vycházení, táta nás ve větru táhl na Vrbatovu boudu a držel nás před sebou, aby nás se ségrou neodnesl vítr. Když jsme dorazili do cíle, člen horské služby tátu dost seřval, co že tam dělá v takovém počasí. Pamatuju si to do dneška. Pak se udělalo hezky a odkryly se krásné výhledy na hory. Zima je moje nejoblíbenější roční období, ale když je čas, spíš jezdím na snowboardu.
Pomohl českému šermu olympijský úspěch? Poznávají vás třeba lidi na ulici?
Stává se, že mě občas někdo pozná, přináší to samé příjemné věci. Na jednu stranu, když člověk sportuje, tak to i trochu dělá pro to, aby zviditelnil ne až tak sebe, ale hlavně náš sport. Nejvíc mě na tom baví, že lidi si teď o šermu povídají, že se dostal ze zavřené krabičky víc mezi lidi. Stavím to mnohem výš než nějakou medaili a úspěch. Lidi se s námi na dálku ztotožnili a z každého byl aspoň na chvíli trochu šermíř.
