Začalo to vlastně už loni. Tehdy si olympijský vítěz ve vodním slalomu naordinoval porci 120 kilometrů za den.
Kolega Jan Bárta, bývalý juniorský mistr světa, na jeho výkon zareagoval: „Překonám tě.“
Jak řekl, tak letos Bárta učinil: 150 kilometrů za den.
A teď se ukaž!
Další tah byl opět na Prskavcovi. Usmyslel si: Když už, ať ten „rekord“ stojí vážně za to.
„Původně jsem chtěl jet dokonce 200 kiláků, jenže došly mi tyčinky, už jsem neměl potřebnou energii,“ vypráví. „Špatně jsem totiž odhadl situaci. Když jezdím v Livignu okolo 60 kiláků denně, mám vyzkoušené, že si potřebuju dát tyčinku a ionťák každých zhruba 20 nebo 30 kilometrů. S čímž jsem počítal i na tu dvoustovku. Ale potom jsem zjistil, že po nějakých 110 kilometrech potřebuju přijímat daleko víc energie, protože tuky se nestíhají tak rychle pálit. Musel jsem si dát tyčinku každých 10 kiláků a najednou mi došly.“
Za den 120 km na běžkách. Síla čerpaná z rodiny. Prskavcova cesta do Paříže |
Na 180. kilometru na něj v Livignu čekala ve tmě manželka Tereza s oběma syny.
„Přinesly jste mi ještě nějaké jídlo?“ zeptal se.
„Teď už ne,“ odvětila manželka.
„Tak to si nelajznu jet dál.“
Později vysvětloval: „Už byla tma a já se bál, že by mi energie na trati zčistajasna došla. To je pak rychlovka, že ani nemusíte dojít od stopy domů. Do takového deficitu jsem se nechtěl dostat.“
Klasické jídlo si předtím během svého snažení nedopřál. „V průběhu dne jsem si dal jen jednu delší, 20minutovou přestávku na kafe a čokoládu.“
Snažil se co nejvíc vyhnout večerní zimě, proto v den pokusu vstával v pět ráno a vybíhal v šest. „Začínal jsem, když bylo na stadionu v Livignu minus 12 a cestou nahoru do Forcoly až minus 18. Přes den, jakmile vyšlo sluníčko, se potom teplota pohybovala mezi nulou a minus pěti. Až večer zase začala rychle klesat.“
Na trati střídal běh soupaž s bruslením. „Měl jsem poměr mezi oběma styly tak pade na pade. Díky vodnímu slalomu mám silné ruce. Soupaž je tím pádem pro mě nejmíň náročný, při něm víceméně odpočívám. Jakmile víc zapojím nohy, je to těžší.“
Z fyzického hlediska připadalo Prskavcovi složitější ranní lyžování na přemrzlém nepříliš skluzném sněhu. Ovšem co se týče psychiky... „S tou to horší přes den, kdy vidíte tu vzdálenost před sebou, než v noci, kdy máte s čelovkou dohled jen na nějaké tři metry.“
Podívejte se na Prskavcovu vlastní videoreportáž z jeho 180kilometrového běhu:
Zatímco jeho vyzyvatel Jan Bárta absolvoval svůj 150kilometrový běh kvůli nedostatku sněhu na rovném tříkilometrovém okruhu v livignském údolí, Prskavec běhal na 30kilometrovém okruhu mezi Livignem a průsmykem Forcola. Za den měl tedy v nohách i 2000 nastoupaných metrů.
„Tím převýšením jsem to měl těžší než Honza, ale na druhou stranu jet tu vzdálenost na tříkilometrovém kolečku, kde kroužíte pořád dokola, je doslova na hlavu. Takže každý z těch výkonů má něco do sebe,“ říká.
Paradoxně se letos cítil lépe než při svém loňském „jen“ 120kilometrovém běhu. Navíc se na běžkách i vzdělával.
„Stáhl jsem si asi desetihodinovou audioknihu The Confident Mind v angličtině, soubor příběhů o mentální přípravě. Vždycky jsem se do ní zaposlouchal a pak při běhu přemýšlel o situacích, které mě zaujaly. Musíte o něčem přemýšlet, jinak by to byla nuda.“
Druhý den po 180kilometrové jízdě si naordinoval tréninkové volno a vyrazil jen na dvě hodiny na sjezdovky se svými potomky.
„Pak už jsem zase normálně pokračoval v soustředění a jel 60 a 40 kilometrů na běžkách v posledních dvou dnech pobytu,“ vypráví. „Připadal jsem si relativně v pohodě. Jen ke konci soustředění už nemáte tu výbušnost jako dřív. Dohromady jsem zvládl 720 kiláků za dva týdny.“
Prskavcovo překonání Bártova „rekordu“ hned vyvolalo i reakce na sociálních sítích. Bárta hlásil, že si chce vzít rekord zase zpět. A Martina Satková, sestra olympioničky Gabriely Satkové, psala: „Ach jo, Lukáš už plánuje jak dá 200 km. To byl zas nápad. Ale respekt. Seš dobrej.“
Podivná sezona. Prskavec o hledání motivace, kritice i opravdovém štěstí |
Lukáš Gdula je jejím přítelem, atletickým reprezentantem v chůzi. Loni v létě s ním podnikla cestu na kole z Prahy do Paříže na sestřin olympijský závod.
„Jo, 200 kiláků je další metou,“ směje se Prskavec. „V tom našem společenství je pár sportovců, kteří jsou dostatečnými blázny, aby těch 180 zkusili trumfnout. Ale doufám, že můj rekord chvíli vydrží.“
Do let po kariéře má vyhlédnutý norský ultramaraton na 220 kilometrů, který se na běžkách koná za polárním kruhem. Líbily by se mu i akce jako přechod Grónska na lyžích, do kterého se v minulosti pustil slavný olympionik Vegard Ulvang.
„Také Jizerskou padesátku nebo Vasák bych chtěl zkusit. Jenže co se týče Jizerky, byl pro mě reálný její dřívější termín na začátku ledna. Při současném únorovém bývám pravidelně na soustředění na vodě v Austrálii. A Vasák? Zajímá mě, ale na druhou stranu mě děsí, jak je s těmi tisíci lidí hektický.“
Raději má samostatné dálkové běhy po vzoru svého livignského rekordu.
„Zároveň mě hrozně baví na běžkách objevovat, přesouvat se z místa na místo,“ říká. „Do Jizerek jezdím patnáct let, ale stále objevuju nové trasy. Nebo mě láká přejezd z Harrachova do Bedřichova. Takové výzvy mám radši, než abych se snažil stejně jako na vodě i na běžkách nastupovat do závodů a vyhrávat.“
V nadcházející sezoně se dvojnásobný světový šampion a šestinásobný mistr Evropy pokusí v peřejích vrátit na trůn. Mistrovství světa bude začátkem října hostit australský Penrith, kam ve středu odpoledne vyrazil i na tradiční zimní soustředění.
„Hurá do tepla, zima už byla dlouhá,“ hlásil z pražského letiště.
Na šestitýdenní kemp bere také rodinu. Mladší syn Marek by měl v Austrálii chodit do školky, pětiletý Jiří do nultého ročníku základní školy.
Navíc v místech, kde byly dětmi školou povinnými i olympijské vítězky Jessica a Noemie Foxovy.
„Proto jsme se letos ubytovali v oblasti, kde Foxovky chodily na základku, aby nám případně mohly pomoci nebo poradit,“ vysvětluje.
