Ta branka jako by definovala jeho odvážnou závodnickou náturu. Ještě v semifinále do ní najížděl takzvaně na erku, tedy po opatrnější linii s menším rizikem, že nabere penalizaci za šťouch. S otcem trenérem se dohodli na stejné taktice i před finálovým startem.
„Jenže když jsem pak k té bráně přijížděl, blesklo mi hlavou: Takhle na jistotu bys to nikdy v tréninku nejel, jel bys ji napřímo, tak pojď, dáš to. A povedlo se. Pomohlo mi to získat čas, zvládnout skvěle následující přejezd a vyhrát. To rozhodnutí, že ve finále olympiády pojedu tu bránu napřímo jako kluk, který chce ukázat, co všechno umí, je pro mě nesmírně silným okamžikem.“
