Ten rok se tak stal pro něj i velkou školou a cestou k poznání.
Sebe sama.
I toho, jak přízeň dokáže být proměnlivá.
Jak byste letošní sezonu nazval? Zvláštní? Podivná?
Byla to sezona o jednom závodě na kajaku, který se mi v Paříži nepovedl. Na druhou stranu, co se týče kánoe, vydařila se nad očekávání. Jediným škraloupem bylo, že jsem na jaře na kánoi nezískal medaili na Evropě, která by mě i v ní dostala na olympiádu. Což mě bolelo možná víc, než jsem si tehdy dokázal připustit. Potlačoval jsem ve svém nitru to zklamání a snažil se sám sebe přesvědčovat: Dobrý, všechno teď před Paříží vrhnu do kajaku.
Co vy víte, kdybyste musel v Paříži stíhat jak kajak, tak kánoi, mohlo vás to semlít.
Nemyslím si. Na kajaku jsem předtím vyhrál všechno. Neříkám, že mě už nebaví, ale další cíle se na něm hledají obtížně. Zato když propojím kajak s kánoí, je to hned jiné, nové. Všichni kluci říkali, že ta kombinace je nemožná, snažím se je tedy vyvést z omylu. Je to výzva. Na kánoi mám ještě pořád kam stoupat. Baví mě posouvat hranice.
Měl jsem problém, abych si zase věřil. Těch pokažených závodů na kajaku jsem zažil od loňského Sea až moc, včetně olympiády.