Akce, kterou trojnásobný extraligový šampion a někdejší trenér brankářů u českých reprezentačních žen i mužů přivedl v regionu k životu, si za tři ročníky získala mezi oddíly značnou oblibu.
„Zatímco před prvním jsme spíše kluby přesvědčovali, aby přijely, teď jsme museli dát strop na počet dětí. Kdyby jich bylo více, nezahrály by si. Chceme, aby je to bavilo, ukázaly se svým rodičů,“ usmívá se trenérský bard.
Po 30 letech jste vycouval z vrcholové házené a třetím rokem pracujete jako krajský šéftrenér mládeže. Chtěl jste změnu?
Nedá se říct, že by mě to nebavilo. Sport jsem dělal odmalička. Ať už jako hráč, nebo trenér jsem jezdil o víkendech pryč a najednou jsem se dostal do věku, kdy už jsem se cítil částečně unavený. Víceméně jsem neměl žádný čas na relax. Teď mám přes týden dost práce, objíždím kluby, ale víkendy mám většinou volné.
Bez házené nemůžete žít?
V Zubří jsem skončil v roce 2012 po titulu. Házená patří k mému životu. Není to jenom moje záliba, ale i zaměstnání. Chtěl jsem pokračovat, i když je to úplně jiná práce.
K trénování mládeže jste vždy tíhnul, že?
Jsem tělocvikář a v Zubří máme sportovní školu se zaměřením na házenou, takže jsem házenou dělal pořád. Když jsem skončil u mužské složky, přešel jsem do tréninkového centra mládeže, kde jsem vedl dorostence a juniory. Teď mám na starosti děti do patnácti let.
Vnímáte, že u mládeže můžete házené pomoct více?
Cíl to je. Každý kraj má jednoho trenéra a klubů je v našem kraji strašně moc. Třeba plzeňský jich má čtyři pět, Zlínský nějakých osmnáct a v každém je tři až deset družstev. V každém klubu bych měl trenéry vzdělávat a vést děti, ale to je prakticky nereálné.
Trenér Jiří Mika mezi trofejemi pro zuberské házenkáře
Takže je to především o vzdělávání trenérů?
Připravím jim ukázkové tréninkové jednotky a pomáhám zejména mladým trenérům, kteří začínají a nemají zkušenosti. Když jsem začínal v Karviné, měl jsem mentora, jenž mě vedl, paní Hajšmanovou, slavnou trenérku. Když v klubu skončila, karvinská mládež se dostala do útlumu. Pokud mají trenéři zájem, je důležité jim pomoct. Není to jednoduchá práce, navíc málo ohodnocená. Dalším úkolem je vyhledávat talenty do tréninkových center, eventuálně do mládežnických reprezentací.
Vědí trenéři, jakou máte za sebou kariéru?
To byste se museli zeptat jich. Ale většina ví, že jsem vedl Zubří, že jsem byl u reprezentace. Ale tak bych to nestavěl. Důležité je, aby jim to něco dalo, aby vnímali, co jim chci předat. Jak s tím naloží, je pak jejich věc.
Jaké je podhoubí házené ve Zlínském kraji?
Máme velké rezervy, což platí ve všech sportech. Děti ubývá, lákadel je více a házená není nejpopulárnější sport, byť dosahujeme slušných výsledků. Je těžké získávat děti, kvalitní trenéry.
Dá se doba srovnat s vašimi trenérskými začátky?
Je to velký rozdíl. Zubří je navíc specifické, tady má házená velkou tradici. Všichni jí prošli. Ať už ve škole, nebo třeba hrál jejich dědeček. Tady je snadnější získat děti pro házenou. Konkurencí je jen fotbal, možná hasiči. Ve větších městech je sportů více. Trenéři to mají daleko náročnější. Navíc není dostatek hal pro sport. Viz teď ve Zlíně. Je to velký klub s mužskou i ženskou složkou a tréninkových ploch mají strašně málo. Problémů je strašně moc, ale ty neovlivníme. Na rozdíl od činnosti trenérů, ve které vidím rezervy.
Jak do toho všeho zapadá Zimní festival miniházené?
Moc. Když jsem se do téhle funkce před třemi lety dostal, uvědomoval jsem si, že tady chybí sounáležitost trenérů. Řevnivost mezi některými kluby je zbytečně velká. Trenéři ani oddíly nemají cíl vychovávat reprezentanty, ale chtěli by jenom vyhrávat na svém písečku. Chtěl jsem otupit jakési hrany sporů a žabomyších válek. Pro děti jsme chtěli vytvořit turnaj, na který budou třeba celý život vzpomínat. Zahrají si proti svým vrstevníkům, spřátelí se.
Specifikem festivalu je, že děti v týmech jsou z různých oddílů. Co tím sledujete?
Nechtěli jsme, ať je to soutěž mezi Rožnovem, Vsetínem, Otrokovicemi, Zlínem... Děti se neznají, ale po turnaji najednou odjíždějí jako kamarádi. Věřím, že se budou potkávat dále, na jiných turnajích nebo v krajských výběrech.
Kde jste hledal inspiraci
Měl jsem trochu obavy, protože my Češi jsme k novinkám nedůvěřiví. Ale třeba můj velký kamarád Honza Bašný (bývalý trenér české reprezentace žen) mi potvrdil, že to ve Francii funguje. Strašně se mi to líbilo. Při prvním ročníku na to někteří trenéři hleděli s despektem, ale nakonec se ukázalo, že je to výborná akce.
Děti tady mají kolem deseti let. Poznáte už v tomto věku talenty?
Nadané dítě poznáš. Někteří to mají od narození, v genech po rodičích. Jsou šikovní. Není to ale jen o talentech, ale i o „průměrnějších“. Není pravidlo, že ti nejlepší v tomto věku budou nejlepší v patnácti, ve dvaceti. Poznal jsem hráče, u kterých bych si v žácích nepomyslel, že se dostanou do extraligy dospělých, dokonce do reprezentace.
Kdo třeba?
Napadá mě Svaťa Pernica. Byl to hráč, který v dorostu hrál za béčko a nakonec byl klíčovým členem týmu, jenž v roce 2012 vyhrál extraligu. Nebyl střelcem, ale obrana bez Pernici by v Zubří neexistovala. Ohromně cenný hráč.
Chybí vám vrcholová házená?
Malinko ano. Možná ne úplně ta dospělá, ale když jsem dělal šéfa tréninkového centra mládeže, byla to práce, která mě nejvíce bavila. Nebyl tam až takový stres a měl jsem možnost ovlivňovat rozvoj hráčů. U mužů se hraje na výsledky, body, vstupují do toho jiné atributy, cizinci. To mě trošku ubíjelo.
Spojení s profi házenou teď obstarává váš syn Ondřej Mika, který je od léta trenérem áčka Zubří a nově i asistentem u reprezentace mužů.
Když jsem trénoval tým já, měl jsem každý víkend stres, že musíme vyhrát. Jakmile jsem skončil, vytratil se – a teď se najednou vrátil. (úsměv)
„Trénujete“ s ním na dálku na tribuně při zápasech?
Nejsem nestranný. Vždycky jsem fandil Zubří a budu fandit. Ale dívám se na zápasy trošku jinak. Přeji i Ondrovi. Ligová házená se od mých dob hodně změnila.
Radíte mu?
Nechci mu do toho mluvit. Možná když už mě něco bije do očí, řeknu mu to. Ale respektuji jeho názor. Trenér, byť začínající, si na to musí přijít sám. Musí udělat chybu, aby se jí příště vyvaroval. A na rozdíl od něj nejsem v kontaktu s týmem. Nevím, že Malina (brankář) má po noční službě.
Jak vnímáte synův hektický přerod z hráče na trenéra?
Moje cesta byl jiná, postupnější. Začínal jsem v klubu jako dlouholetý asistent. Měl jsem štěstí, že jsem se mohl učit od Kekrta, Hargaše, Papiernika. Všichni byli persony československé házené. Postupně jsem se dostal až na klubový vrchol. On to štěstí neměl. Skočil do vody po hlavě. Možná bylo lepší počkat. Ale situace se naskytla, dostal nabídku a přijal ji. Že teď vzal reprezentaci, je pro něj ohromná šance učit se od vynikajících bývalých hráčů a teď i dobrých trenérů. Navíc bude v konfrontaci se světovou házenou. Je to pro něj úžasná šance zlepšovat se na trenérském poli, byť hrával dlouhé roky ve Francii, kde je házená úplně jiná než u nás.
Od vašeho titulu v roce 2012 Zubří čeká na další extraligové zlato. Mrzí vás to?
Měl jsem štěstí na hráče. Až na Hantáka se Stržínkem to byli všichni odchovanci, které jsem z velké části učil ve škole. Věděl jsem o nich všechno. Vybrali jsem si hráče, kteří možná nebyli nejlepší, ale nejbojovnější. Byli parta a ti, co z ní nebyli, z různých důvodů odešli. Podívejte se na mistrovství světa, kde je pět hráčů, kteří prošli Zubřím. A ještě dva jsou zranění. Tím oddíl vždycky trpěl. Vychoval vynikající hráče, jenže na jeho úkor. Ekonomicky nebyl nikdy tak silný jako třeba Karviná. Nemohl je udržet. Vždycky mě pak štvalo, když náš hráč odešel do jiného českého klubu. Pokud přestoupil do zahraničí, je to v pořádku, tak to tady vždycky bylo.
