Copak se vám stalo?
Jedná se o utržený vaz v klenbě nohy. Vlastně je to takové únavové zranění. Možná jsem trochu přetrénovaný a noha to už prostě nevydržela.
Dostal jste se do nějaké skrumáže?
Vůbec, běžel jsem na tréninku po rovince, a když jsem se chystal rozběhnout do plného sprintu, tak jsem ucítil bolest. V podstatě jsem zranil sám sebe.
Bylo vám hned jasné, že nepůjde o žádnou banalitu?
Slyšel jsem křupnutí, ovšem v tu chvíli jsem si pomyslel, že to byl třeba pás na kopačce, který mi zajel do nohy. Jenže vzápětí už jsem věděl, že to bude vážnější. Což se pak v nemocnici také potvrdilo. Bohužel, pár týdnů teď budu mimo hru.
Dalo by se říct, že to je zatím vaše nejvážnější zranění?
V podstatě asi ano. Když jsem kdysi začínal v Pardubicích, tak jsem si poranil postranní vazy v koleni, ale tehdy to bylo jen natržené. Nic dramatického. Většinou jsem si ze zápasů odnášel jen nějaké obouchaniny, kvůli kterým jsem chyběl jeden zápas.
Občas se sice pauza hodí, ale ve vašem případě přichází v hodně nevhodnou dobu. Do sezony jste vyběhl v parádní formě...
Právě. A navíc je letošní sezona oproti těm minulým zkrácená, takže je to docela velký zásah. Nicméně to vypadá, že případné finále už bych měl stihnout.
Obráncům soupeře dělá Jan Dunovský v Kittfort lize pravidelně pořádné problémy. Své o tom vědí například i ostravští Steelers, kterým hváč Vysočiny nadělil hned čtyři touchdowny.
Takže přece jen aspoň nějaká dobrá zpráva?
Vlastně můžu být rád, že se mi něco takového přihodilo teď, a ne někdy za tři týdny. To už bych totiž finále určitě nestihl.
Každopádně víkendový souboj dvou neporažených týmů Vysočina Gladiators vs. Prague Lions (hraje se v sobotu od 18.45 na stadionu v Jiráskově ulici v Jihlavě) budou muset vaši spoluhráči zvládnout bez vás...
Tak už to ve fotbale bývá, zranění se nevyhýbají nikomu. Holt mě budou muset zastoupit ostatní. Aspoň dostanou prostor ukázat, co natrénovali a na čem zapracovali. Samozřejmě nejsem rád, že já hrát nemůžu, ale ostatní se můžou předvést.
Věříte, že zápas s Lions zvládnou?
Určitě. Na zápase budu samozřejmě s klukama, nenechám si ho ujít. Vím, že mi na jednu stranu bude smutno, ale zároveň se hrozně těším.
Už víte, co si s sebou vezmete, abyste setřásl nervozitu?
Budu mačkat berle, abych měl co nejdřív pořádný úchop. (směje se)
Byl pro vás kdysi americký fotbal jasnou volbou, nebo jste se věnoval jinému sportu?
Dělal jsem u nás v Pardubicích atletiku. Jenže kvůli problémům se zády jsem se nemohl svojí disciplíně věnovat naplno.
Jaká to byla disciplína?
Skok o tyči. Stal se mi úraz, kdy jsem spadl z výšky čtyř metrů a pochroumal si obratel. Sice jsem se dal do kupy a pro každý jiný sport by to stačilo, ale pro skok o tyči ne.
Tak jste si jako náhradu vybral americký fotbal...
Hrál ho můj kamarád, tak jsem ho zkusil taky. Vlastně už předtím jsem s fotbalem trochu koketoval. A když jsem se potom stal hráčem roku, usoudil jsem, že mi asi docela jde, tak jsem u něj už zůstal.
Zrovna vy však z pohledu laika nemáte úplně parametry na americký fotbal. Pokud se nepletu, měříte nějakých 172 centimetrů, což je v porovnání s ostatními skoro nejméně...
Může to tak působit, ale pro můj post je to ideální výška. Když running back probíhá skrz lajnu, je žádoucí, aby neměl tři metry. (směje se) Aby ho obránci neviděli.
Jak dlouho už působíte u Gladiátorů?
Letí to, už tady hraju čtvrtou sezonu.
Tudíž jste s týmem zažil ono postupné propracovávání mezi elitu amerického fotbalu v Česku...
Přesně tak. A můžu vám říct, že je to perfektní pocit. Když jsem do Jihlavy přišel, hrála se tady druhá liga, klub se teprve rozjížděl. Vedení tomu ovšem od začátku dávalo maximum, proto je ten posun tak rychlý. Možná si ani neuvědomujeme, co jsme už dokázali. Že jsme se z toho otloukánka dostali až do pozice, že může vyhrát nejvyšší soutěž.
Loni se vám to už skoro podařilo, jenže proti byla covidová pandemie, která soutěž předčasně ukončila...
Jo, byla to smůla. Měli jsme tým složený na vítězství, bohužel celosvětová situace nám nedovolila sezonu dohrát. Snad to letos dopadne líp. A já bych u toho chtěl být.
Předpokládám ovšem, že lékaři vám řekli, co všechno by se mohlo stát, pokud byste svoje zranění řádně nedoléčil...
Jasně, chci tomu dát klid. Kdybych vyběhl na trávník moc brzy, vrátilo by se mi zranění v mnohem horší podobě.
Naštěstí při práci hypotečního specialisty vám berle nevadí, nebo ano?
Ne, v pohodě. Ale k práci, kterou dělám, jsem přidal i podnikání. Máme rodinnou firmu, velkoobchod s vínem. Takže se i s berlemi snažím pobíhat, co to jde, protože zařizování je spousta. (usmívá se)
K nejlepším hráčům Gladiátorů letos patří Jan Dunovský (vlevo), což potvrdil i v utkání s Brnem.
Považujete se za odborníka v oblasti vína?
Troufám si říct, že ano.
Jak jste se k právě k tomuto oboru dostal?
Můj otec se tomu věnuje dlouhé roky, rozumí vínu jako málokdo. Tudíž jsem měl to správné vedení odmalička.
I s ochutnávkou?
To samozřejmě až od osmnácti let. (usmívá se)
Když vám položím obligátní otázku, jestli dáváte přednost bílému vínu, nebo raději červenému, jaká bude vaše odpověď?
Že to záleží na příležitosti. Někdy je prostě lepší červené, jindy naopak bílé.
