„Byl jsem v reprezentaci, denně na vodě. Možná deset let jsem nemusel z lodě vylézt hlavou dolů,“ začíná vyprávět.
Nehoda se stala na závodech ve Špindlerově Mlýně. „Táta mi předtím říkal, ať si sklepnu kování u pádla. Já nad tím mávnul rukou. V půlce trati se mi pádlo zachytlo za kámen. Chtěl jsem ho vytáhnout, natáhl se za ním, ale pádlo jsem neměl a překlopil jsem se do vody. Dvakrát jsem zkusil bez nadechnutí udělat eskymáka, nic,“ líčí.
Přindiš je opět světovým šampionem! V Americe mistrně zvládl kayakcross |
I zkušený vodák se v tu chvíli dostal do stresu. Silný proud vody ho táhl dál. Prüher stále bez nádechu hlavou dolů ve vodě musel rychle řešit, jak ven. Sekundy bleskově utíkaly a situace začínala být vážná.
„Povedlo se mi konečně strhnout špricdeku (krycí zástěra, která chrání vnitřek lodi před vniknutím vody). Chtěl jsem se dostat ven, ale brzdily mě popruhy přes nohy. Jeden jsem nakonec povolil, tím jsem se vydrápal i z toho druhého. Konečně jsem se otočil. Byla to asi nejdelší půlminuta v životě,“ přiznává.
Budějovický rodák se dostal nad hladinu a konečně se nadechl. „Jezdil jsem na kyslíkový dluh. Měl jsem sílu jen držet hlavu nad vodou, nešlo ani plavat. Čekal jsem, až mě nějaký „žabák“ vytáhne na břeh. To bylo hrozné.“
Nebezpečný moment Prühera poučil. Od té doby se po každém tréninku schválně převrhl do vody a zkoušel si bezpečně opustit loď. „A jsem opravdu důsledný na všechny děti, aby věděly, jak se z ní dostat za každé situace,“ zdůrazňuje.
Eskymák je rutina
I díky této příhodě je jasné, že obyčejný „eskymák“, tedy převrácení lodi dnem vzhůru a následný návrat na hladinu, je oproti tomu jednoduchý. „Je to základní záběr. Na začátku vypadá těžký, ale jinak je to rutina, kterou vodáci dělají celý život,“ má jasno.
Celkově platí, že vodácké sporty jsou velice náročné a dělají se v náročných podmínkách. „Není to sport pro panenky. Kromě síly musíte mít i dobrou hlavu a všechno vnímat. Když pojedu stokrát stejnou trať, a to klidně i v místě, kde to znám, tak to jen z malého procenta bude stejné. Pokaždé se to mění, v tom je to krásné. Stačí, aby byla hladina o deset centimetrů výš nebo níž, a už je to značný rozdíl. Kolikrát se to mění i při samotné jízdě,“ popisuje.
Osmapadesátiletý vodní slalomář je v lodi stále celkem často. Po práci si na „kanále“ v Českém Vrbném u Budějovic hlídá svůj „prezidentský čas“, kdy jezdí až úplně v závěrečné hodině. Jakmile vyleze z vody, rád zůstává mezi svými.
„Když jsem byl malý, tak na každých závodech byla kytara a zpívalo se. Poslouchal jsem rodiče a jejich partu, to byli skvělí muzikanti. Do revoluce byli lidé semknutí, pak začali mít víc možností a rozmělnilo se to. Teď se to snad začíná vracet. U nás na kanále jsou k tomu podmínky a je to i takové komunitní centrum,“ odhaduje.
Budoucnost areálu bude stát i na následovnících Prühera a jeho kolegů. „Potřebujeme energií nakazit děti. Aby je to bavilo a užívaly si to hezké, co se u vody dá prožít. Mladí dnes mají kolem sebe hodně nástrah. Když jsou ale mimo mobily a internet, znovu se to v nich probouzí,“ všímá si.
Trénování dětí se účastník olympiády v Barceloně v roce 1992 věnuje rád a s chutí. „Když jsem dělal trenérskou licenci, lektor se mě ptal, čeho bych chtěl dosáhnout. Já odpověděl, že naučit děti pozdravit, poprosit a poděkovat, a aby u sportu vydržely tak dlouho jako já. Spadla brada všem, kteří už v hlavách trénovali budoucí mistry světa. Lektor tomu dal korunu s tím, že už ví, ke komu by dal své děti nebo vnoučata,“ vzpomíná.
Oddanost sportu v Prüherovi zůstává. „Mistr světa může být jen jeden, ale když vás sport baví, tak pro vás má stejný význam i závod krajského přeboru. Taky ho chcete vyhrát, jako kdyby to mistrovství bylo. A ještě si pak sednete u vody k ohni a hraje se na kytaru, to je hrozně krásné,“ přibližuje.
35 let v rodinné kapele
Jak se vodáci dokážou pobavit, to zná z obou stran. Už více než 35 let funguje kapela Akia b.a., kterou založil s bratranci. „V životě jsem neviděl takovou jízdu, jako když to vodáci rozjedou na koncertě. Vzduchem létají rozervaná mužská i ženská trička,“ směje se.
Výrazná osobnost jihočeského vodáctví má sport jako koníček a povinnost ke své hlavní profesi. Vede firmu, která se věnuje tesařským a pokrývačským pracím.
Prüher tím drží rodinné řemeslo. „Taťka byl pokrývač, odmala jsem mu pomáhal. Po revoluci založil firmu. Já byl s dalšími dvěma kamarády horolezec a uměli jsme fungovat ve výškách. Specializace nám zajistila skvělé podmínky. Já vrcholově sportoval, chodil k tomu na dopoledne do práce a peněz měl jako kdybych dělal dvanáctky,“ tvrdí.
K tomu se naučil i tesařské dovednosti. „Naplňuje mě to a je to podobné jako vodní slalom. Ani na vteřinu nesmíte vypnout,“ srovnává.
