Čeští bobisté Dominik Dvořák s Jakub Nosek na startu jízdy na Světovém poháru ...

Čeští bobisté Dominik Dvořák s Jakub Nosek na startu jízdy na Světovém poháru v Innsbrucku. | foto: AP

Skoro neslyší, i tak bobista Nosek míří na olympiádu: Už nejsme „české kokosy“

  • 3
Stojíte na startu. Poslední kontrola, poplácání s parťáky a jde se na to. Úkol je jasný - co nejrychleji roztlačit téměř půltunový bob, naskočit a pak se slepě oddat pilotovi, který tahá za táhla, aby ve 130kilometrové rychlosti co nejplynuleji prosvištěl ledovým korytem. Žádné brzdění. Představte si ten adrenalin. Jakub Nosek už podobné pocity zažívá sedm let od doby, co do bobu přesedlal z atletiky.

Ano, správně vás napadla podobnost s filmem Kokosy na sněhu. Noskova přeměna a úspěchy jsou o to úctyhodnější, že má od dětství problémy se sluchem. Ve dvou a půl letech onemocněl meningitidou a na pravém uchu ztratil 99 procent sluchu, na levém, kde nosí naslouchátko, 85 procent.

V tréninku ani při osobním setkání na něm však žádný handicap nepoznáte. Ani on to tak nebere. Letos skončila jeho posádka třetí ve Světovém poháru, a aby to v příští olympijské sezoně bylo ještě lepší, už druhým rokem na fyzičce spolupracuje s Dominikem Kodrasem a dalšími budějovickými trenéry.

Sezona českých bobistů? Padesát na padesát, říkají. A teď už na Peking

Tým českých bobistů. Zleva: trenér Dawid Kupczyk, Dominik Dvořák, Dominik...

Limituje vás v bobu handicap se sluchem?
Ne. Spíš si z toho děláme srandu. Startovní rytmus máme zautomatizovaný. Už se mi stalo, že se mi v naslouchátku vybila baterie. Vůbec jsem neslyšel, ale fungoval jsem normálně. Ani v tréninku mě to neomezuje, neberu to jako handicap. Při změnách nadmořské výšky mi ucho zaléhá víc než lidem se zdravím sluchem. Ale už před x lety jsem se tím přestal trápit, stejně to nezměním.

Myslím, že je to pro řadu lidí nepředstavitelné. Nicméně vaše pozice je brzdař. Znamená to, že roztlačíte bob, nasednete a v cíli zabrzdíte?
Zjednodušeně ano. Jsem ten poslední, mám za úkol co nejrychleji bob roztlačit. Ve čtyřbobu ještě zavírám roztlačovací madla. Brzdit se nesmí, až v cíli. Neexistuje, že bych si chtěl dát volnější jízdu a trochu si přibrzdil. (směje se) Za to jsou pokuty.

Co děláte při jízdě?
Zavřu oči a vnímám dráhu. Všechny už je znám nazpaměť, před závodem si ji jen připomenu. Většinou vím, kde je cíl. Ale stejně do mě pilot loktem šťouchne, abych zabrzdil. Za cílem jsou gumové zábrany pro případ nárazu, ale už poslední zatáčka bývá do protisvahu, aby bob zpomalil z přibližně 130 kilometrů v hodině alespoň na 90. Pak je už velký protisvah.

Havarovali jste někdy?
Nehody se stávají. Nemám z nich strach, spíš respekt. Musíte mít důvěru v pilota, jinak byste si tam nesedl. Každý si prožije pár pádů a má to i svou výhodu, že se pak všichni začnou víc soustředit. Může selhat i materiál. Ve Švýcarsku na soustředění se pilotovi utrhlo jedno táhlo, takže nemohl řídit. Od čtvrté zatáčky jsme jeli po boku, v deváté jsme se vrátili na nože. Říkal jsem si, že musí být něco špatně, ale nenapadlo mě, že nemůže řídit. Ve 360 stupňové zatáčce jsme spadli přímo na hlavy, což nebylo příjemné. Dodnes to na zádech při větší zátěži cítím. Naraženiny ani nepočítáme.

Bobisté Dominik Dvořák s Jakubem Noskem na mistrovství světa v Altenbergu

Na instagramovém účtu vašich kondičních trenérů jsem si všiml, že zmiňují, že vám dříve prý chyběla síla, což bych po přechodu z desetiboje nečekal.
Nebyl jsem ryzí desetibojař, spíš skokan do dálky. Měl jsem obrovské nedostatky v tyči, kterou jsem nikdy neskákal. Nejsem ani vytrvalec na patnáctistovku. Trénink na boby je jiný. Teď si můžu dovolit jít čtyřikrát týdně do posilovny a rychlost mi zůstane. Na boby člověk musí být extrémně silný. Moje nejslabší části těla byly nohy a zadek. Výrazně jsem zesílil.

Proč se z atleta stal bobista?
Schylovalo se k tomu dva roky. Byl jsem na bakalářském studiu na Fakultě tělesné výchovy a sportu na Karlově univerzitě, kde mě oslovil jeden z bývalých pilotů. V tu chvíli jsem si nedovedl představit, že bych šel dělat jiný sport. Ještě při náročném studiu. Chtěl jsem dodělat školu, tak jsem odmítl. Znovu jsme se potkali v roce 2014 po nepovedeném mistrovství republiky v atletice. Jel jsem s ním na trenažér, docela mi to šlo, a teď jsem dokončil už sedmou bobařskou sezonu.

Připomíná mi to příběh z filmu Kokosy na sněhu.
Ano, i my s nadsázkou někdy říkáme, že jsme české kokosy. Ale platilo to hlavně dřív. Teď už patříme do špičky, takže to přirovnání nesedí. V bobařském světě je to časté téma. I kamarádi často zmiňují Sankovu filmovou hlášku se šťastným vejcem.

Jak se trénuje na bobech v českých podmínkách?
Start se zkouší na trenažéru, jinak je to hodně posilovny a běhání. V posledních letech se dostáváme na předsezonní soustředění na ledě v Německu nebo do Lotyšska. Záleží vždy na počasí. Díky snaze Olympu Praha i předsedy svazu máme v Praze ve Stromovce trenažér, takže nemusíme jezdit do Liberce.

V Česku se neplánuje žádná bobařská dráha?
Dříve fungovaly sáňkařské dráhy, ale na bobařské by ani nebyly podmínky a bylo by to hodně nákladné.

Je to velká nevýhoda?
Určitá nevýhoda to je. Ale na světě je okolo deseti drah, takže zbývá řada zemí, kde nemají svoji trať. Stále častěji se ukazuje, že vlastní dráha není podmínkou úspěchů.

Jakub Nosek při dřině v posilovně.

V Budějovicích trénujete pod vedením Dominika Kodrase. Jak vznikla tato spolupráce?
Spojili jsme se loni. On s nabídkou souhlasil, byla to pro něj výzva a já byl jeho první bobista. Sedí mi jeho tréninky a výsledky to potvrzují, i když jsme začali přípravu skoro o měsíc později. V Budějovicích jsem byl na dvou týdenních kempech a občas jezdím jen na den, na otočku.

Co plánujete s trenéry dál?
Teď máme volno po sezoně, kdy je třeba získat novou chuť a trochu si psychicky odpočinout. A chceme začít s přípravou dřív, možná už v půlce března nebo na přelomu března a dubna. Nejlepší na začátek je zase týdenní kemp v Budějovicích, kde toho natrénujeme nejvíc.

Dvořákův dvojbob skončil v celkovém pořadí Světového poháru třetí

Uplynulá sezona pro vás byla úspěšná s neúspěšným koncem. Dá se tak nazvat rok, kdy jste s Dominikem Dvořákem skončili v dvojbobu třetí ve Světovém poháru, ale na mistrovství světa jste se nedostali ani do desítky?
Asi ano. Mistrovství byla taková hořká tečka na závěr, kdy měl Dominik problémy se zády. Ale převažují pozitiva, hlavně ze Světového poháru dvojbobů, kdy se nám podařilo poskládat řadu dobrých výsledků. Na čtyřky jsme neměli moc prostoru trénovat. Každé umístění v Top 10 je pro nás úspěch.

Berete to jako dílčí krok k olympijským hrám v příštím roce?
Určitě. Celý tříletý cyklus směřuje k olympiádě a jedno neúspěšné mistrovství zastiňuje povedená sezona. Olympiáda bude vrchol mé kariéry a pak se uvidí, co bude dál.


Sport v roce 2024

4. - 26. 5. Cyklistické Giro d´Italia
10. - 26. 5. MS v hokeji, Praha a Ostrava
26. 5. - 8. 6. Tenisové Roland Garros, Paříž