Jak to chodí na lodi
V loděnici mě místo pozdravu vítá sprška nevybíravých vodáckých vtípků. Opálení a urostlí sportovci žertují na účet kancelářsky formované figury. "Co to břicho, pisálku? To nech na břehu! S tím tě přece nepotáhneme," zahlaholí Václav Maleček, muž ze slajdu (pojízdného sedátka v lodi) číslo 2.
Sedí druhý od přídě, na záda mu hledí jedině háček Michal Vabroušek. Číslem tři je David Jirka, čtyřku přidělili trenéři místo Davida Kopřivy dočasně mně. Přede mne zasedl na slajd číslo 5 Ondřej Synek, jediný český přemožitel skifaře Václava Chalupy od roku 1989.
Před ním vesluje šestka Milan Doleček junior, sedmička Adam Michálek a tempo udává na osmičce Petr Imre, v hantýrce strok. Sudá čísla veslují napravo, muži z lichých slajdů nalevo. "Máš štěstí, kde sedíš, v zatáčce pod Vyšehradem si oddechneš," informuje mne před startem kormidelník Oldřich Hejdušek.
Je to nejmenší muž široko daleko, přibližně padesátikilový střízlík, „jen se veze“, a přesto je na palubě šéfem. Jako jediný se například dívá dopředu, ostatní „couvají“. Na břehu si ho leckdy dobírají, ale na vodě jej každý z hromotluků poslouchá na slovo.
"V půl čtvrté se jde na vodu, přijď včas," telefonuje mi trenér Milan Doleček starší. Zmýlil se o půl hodiny. "Osma, to je čekárna," naříká při nejrůznějších průtazích před tréninkem Michal Vabroušek, dosud jediný český světový šampion ve veslování. Jako skifař je zvyklý být pánem svého času, na nikoho nečekat.
Ale jakmile se osmiveslice rozjede, to je pak nádhera. Osm záseků vesel dlouhatánskou loď pokaždé mocně postrčí vpřed. Kormidelník Hejdušek má na svém sedátku na zádi vypolstrovaná záda, aby tlumil nárazy páteře při každém tempu.
Zatáčka, kouzlo primátorek
"Připraveni, vpřed!" Trénink na trati primátorek začíná naostro startovním povelem u Císařské louky. Loď se rozpohybuje třemi kratšími záběry, vzápětí přecházíme k dlouhému tempu. Po chvíli zvolníme a blížíme se k zatáčce pod Vyšehradem. Ta je specialitou primátorek, a tak ji v tréninku rovněž projedeme ostrým tempem neboli šlágem až 38 záběrů v minutě. A protože sám kormidelník by s lodí v plné rychlosti nezatočil, musí mu veslaři pomoci.
Teď přichází „moje“ chvíle. "Točíme!" vykřikne Hejdušek. Raz, dva, tři volnější tempa, po která nemusím za veslo na pravé straně tahat naplno, jen udržuji rytmus. Naopak háčci, tedy ti veslující nalevo, musí zabrat ještě trochu víc.
"Hotovo!" upozorní kormidelník a celá loď opět sjednotí tempo. Zatočit na tři záběry, to je mistrovský kousek Hejduška, se šestnácti triumfy rekordmana primátorek. Za zákrutou, mezi Vyšehradem a smíchovským železničním mostem, ve třetí čtvrtině dvoukilometrové trati, se nejspíš v neděli rozhodne o vítězi.
V tréninku sice povolujeme, ale v neustálém ostrém tempu to bude vypadat nějak takhle: "Bolest se právě začíná vkrádat do vašich paží a nohou i do vašeho vědomí, protože víte, že vám zbývá ještě tisíc metrů a nedovedete si představit, jak to dokážete," napsal kdysi o zlomové třetí pětistovce Emory Clark, člen americké vítězné osmy z olympiády v Tokiu v roce 1964.
Pod mostem už se voda pořádně mele, křižují tu parníky a vlny od nich se tříští mezi kamennými břehy Vltavy. Osma se houpe a vesla často nechtěně pleskají o zčeřenou hladinu. Do cíle zbývá asi 400 metrů. Pomalu zvyšujeme tempo k tréninkovému finiši.
"Půjčujete si sílu muže před vámi, protože udržet s ním tempo je to jediné, co má teď smysl," popsal závěr olympijského finále 1964 již citovaný Clark. Nejel jsem finále olympiády, dokonce ani naostro celou dráhu primátorek, přesto už mám té dřiny dost. Počáteční euforie z vltavské vyjížďky ve slunečním odpoledni dávno vyprchala.
Přesedám do motorového člunu, zatímco pro reprezentanty teprve končí rozveslování. Mají před sebou ještě desítky půlminutových úseků v ostrém tempu. V nedělním, už 90. ročníku slavných primátorek bude vlajková loď Dukly útočit na čtyřiadvacátý triumf v řadě.
