Zatímco starší Petr už se závodním krasobruslením skončil, mladšího Martina teď čeká první vrchol kariéry. Ve středu 14. února by měl vyjet k olympijskému závodu sportovních dvojic v jihokorejském Pchjongčchangu se svojí partnerkou Annou Duškovou.
„Po všech těch peripetiích je trochu zázrak, že tam budou. Je to obrovská odměna pro něj i pro celou rodinu,“ říká Iveta Bidařová, která ale závod svého syna pravděpodobně neuvidí.
Olympiáda je vrchol pro řadu sportovců. Platí to i o krasobruslařích?
Je to vrchol, na který se všichni připravují. Třeba teď bylo mistrovství Evropy a ta nejlepší dvojice tam ani není. Šetří se na olympiádu. Jsou tam třeba borci, kteří dva roky jen trénují, moc se neukazují a předvedou se až na hrách. Bude to velká akce.
Iveta Bidařová(52 let) Krasobruslení jí učarovalo při návštěvě chomutovské sestřenice Blanky, která závodila. Sama bruslila až do 14 let v Budějovicích, později začala pomáhat ve zdejší Škole bruslení. Po narození syna Petra se znovu vrátila na led, ale už jako trenérka. Její svěřenkyně Kristina Pauknerová a Barbora Píšová získaly titul mistryň republiky. Je vdaná, manžel Petr je truhlář. |
Sledujete přenosy jednotlivých disciplín?
Nekoukám na tance na ledě. Těm nerozumím, to se přiznám. Ti, co se mi líbí, většinou jezdí poslední. Když už se koukám na přenosy, tak většinou na ty poslední jízdy. Na celé nekoukám. Přeci jen, jak trávím u krasobruslení celé dny, tak toho mám někdy až pokrk.
Nicméně předpokládám, že letos pro vás bude olympiáda hodně speciální. Vždyť na ní bude startovat i váš syn Martin.
Už se chystáme. Velké šance se jim ale nedávají. Myslím si, že pro ně je už obrovský úspěch, že se tam dostali. A navíc po tom utrženém předním vazu v koleni u Aničky na podzim je malý zázrak, že vůbec jedou. První prognózy byly půl roku až devět měsíců mimo. Ale dostala se k profesoru Kolářovi. Operovali ji novou metodou a šlo to rychle.
K účasti na olympiádě měl dobře nakročeno už váš starší syn Petr. Čekala jste, že by to mohlo vyjít u toho mladšího?
Petr měl tenkrát velkou naději. Kdyby s jeho partnerkou Klárou zůstali spolu, taky by se tam asi dostali. Ale nakonec to nevyšlo. U Martina jsem vůbec nedoufala, že by se tam někdy probojoval.
Co to pro vás znamená?
Je to takové zadostiučinění za to všechno, co jsme jako rodina absolvovali. A Martinovi to moc přeju, protože kluci jsou od dvanácti let z baráku. Peťa měl smůlu. Tomu je to trochu líto, ale bráchovi to přeje.
Jaké vlastně byly u vašich synů krasobruslařské začátky?
Doma byl hrozný boj. Manžel nechtěl, aby kluci dělali krasobruslení. Ale byl v práci a já jsem si Peťu brala s sebou na tréninky a říkala jsem si, že se alespoň naučí bruslit a pak může jít třeba hrát hokej. Ale bylo vidět, že je šikovný. Nicméně nikdy moc bruslit nechtěl. Od třetí třídy hrál i fotbal za Dynamo a vypadalo to, že se spíš vrhne tímhle směrem, ale pak přišel s tím, že chce bruslit sám za sebe. A když se narodil Martin, tak jsem si i já říkala, že krasobruslení nepřipadá v úvahu v žádném případě. Už jsme měli za sebou to, že Peťa jezdil do Prahy a podobně. Jenže Martin si to zase vydupal, jak viděl bráchu. Moc chtěl, tak to zkusil a dopadlo to takhle.
Kdy jste si sama řekla, že už jim víc nedokážete dát a musí k jiným trenérům?
V Budějovicích dneska už máme lepší podmínky, ale pořád to není na vrcholnou úroveň. Pokud se to chce někam šoupnout, tak trénovat ráno ve tři čtvrtě na šest, to prostě nešlo. I já na to nemám. Já nejsem takový trenér, abych si řekla, že vychovám mistra. Naučím je základy, bruslit a pak je posílám dál k odborníkům. Trénovat vlastní dítě je také docela složité.
Trénujete 26 let, což je velká část života. Dá se říct, že nejslavnějším vaším svěřencem je Tomáš Verner?
Přesně ten. Z holek pak třeba Lenka Slípková. A další závodníci, kteří to pak dotáhli na mistrovské tituly. Mám na mysli republikové - ty mají Kristýna Pauknerová nebo Barbora Píšová. Tady je učíme základy a já jsem pak ráda, když je můžeme dát dál. Co mě ale mrzí, to je fakt, že někteří z našich svěřenců pak končí a nepřijdou se na led ani podívat, protože jim to jinde znechutili. Když vidím ty nároky, které se dnes na děti kladou, tak mi přijde, že občas musí být ze železa.
Jak si krasobruslení vede v popularitě u dětí?
Za dob začátků Tomáše Vernera byla asi největší krize. Teď se to docela zvedá. Je to viditelné právě od té doby, kdy Tomáš udělal největší úspěchy. Byla to velká propagace našeho sportu. Je to znát i na dětech. Jsou sice silnější ročníky, ale i tak jich chodí víc. V náboru jsme jich mívali třeba pět. A loni jich přišlo 24. Jsme rádi za všechny, co přijdou, ale už jsme z toho opravdu museli vybírat. Nejsou trenéři a nejsou ani hodiny, kdy by děti bruslit mohly. I když se poslední dobou podmínky hodně zlepšily a hodin máme daleko víc než dříve.
Tomáš Verner při volné jízdě na olympijských hrách v Soči.
Viděl jsem dokument, kde právě Tomáš Verner vypráví o začátcích v Budějovicích a rád vzpomíná na vás jako první trenérku. To potěší, ne?
Hodně to potěší. On je člověkem, který si vzpomene. V Praze si teď založil akademii, ve které trénuje můj syn Peťa. Dojíždí tam za nimi i budějovické děti. A to je hrozně fajn. Snaží se šikovným dětem pomoci. Pro budějovické krasobruslení je to výhoda.
A je tady dost šikovných dětí?
Vždycky říkám s trochou nadsázky, že tu žijeme ve vlnách sourozenců. První byli bratři Vernerové, pak bratři Bidařové a teď tu máme bratry Vochozkovy. Lukášovi je teď patnáct a na střední školu půjde do Prahy a přejde právě do Tomášovy akademie. Pak tu máme mladší žačky Novotnou, Kucianovou a Křížkovou. Ty jsou v žebříčku první, čtvrtá a šestá. Na republice jsme byli loni druhý nejúspěšnější klub. Teď máme dobré období. Ono to jde ve vlnách, ale u nás se vždy někdo najde, kdo se nahoru dostane.
Kolik tady máte trenérů?
Jsme tři hlavní trenéři. Pak tu máme holky, které dříve jezdily a teď nám chodí pomáhat. S mladými trenéry je to ale složité. Trenér musí být taky trochu prdlý. Je těžké najít někoho, kdo bude ochotný chodit každý den ráno.
Co u toho drží vás?
Teď mě nakoply tyhle děti. Dřív jsem říkala, že až Martin skončí, tak skončím taky.
Váš starší syn po konci kariéry dělá trenéra. Jste ráda, že u krasobruslení zůstal alespoň takhle?
Jsem. Když totiž končil, měl takovou krizi, že třísknul bruslema, že už je nechce ani vidět. To byl takový blbý konec po těch letech. A nerada bych, aby to u Martina skončilo jednou stejně. Nicméně po čtyřech měsících mi přijížděl pomoct do Budějovic. Pak se do toho dal víc. Baví ho to. Fakt, že si ho Tomáš Verner vybral do své akademie, je předzvěst toho, že v trenérské práci bude dobrý. Ty obětované roky se mu trochu vrací.
Pojďme ještě k té olympiádě. Když Tomáš Verner na ní tehdy startoval, koukala jste se?
Samozřejmě, vždycky. Když jsem ho viděla a něco se mu povedlo, tak jsem to obrečela. U kluků to bylo podobné. U Peťana jsem to obrečela všechno. U Martina jsem teď v takovém stavu, že se na to radši nedívám. Většinou jeho jízdy trávím v koupelně na vaně, a když dojede, tak mě zavolají. Když se na to pak koukám později, tak je to fajn. Je to strašně hezký pocit, který bych přála každému. A je mi líto těch lidí, a je jich strašně moc, kteří tomuhle sportu obětují hodně a podobného pocitu se nedočkají. Když si vzpomenu, jak Martin startoval na mistrovství Evropy v Ostravě...
Tam jste byla osobně?
Byla. A když jel, tak jsem byla na záchodě.
Anna Dušková a Martin Bidař se navzdory zdravotním trablům chystají na olympijský závod.
Proč se na jeho jízdy nedíváte?
Pořád jsem jim do toho mluvila, i když jsem si říkala, že nesmím. Prostě mi to nedalo. Furt jsme se k těm věcem vraceli. A pak to dospělo do té fáze, že kdykoliv jsem se dívala, tak to byl průšvih. A teď už je to pověrčivost. Tak se raději nedívám vůbec a ty jízdy si pouštím až ze záznamu.
Byla jste na syny jako trenérka přísná?
Já myslím, že jo. Nejen na syny. Umím je pochválit, ale jsem drobet cholerik. Nejhorší bylo to, že když jsem trénovala vlastní děti, tak jsem to tahala domů. To bylo špatně.
Dlouho se o páru Bidař - Dušková mluví jako o velkých talentech. V roce 2016 se stali juniorskými mistry světa, loni byli na Evropě sedmí. Kam až to můžou dotáhnout?
To si nejsem vůbec jistá. A nedokážu to zodpovědně říct. Loni to byla bomba. Letos byla Anička zraněná, problémy měl v létě i Martin. A co jeli, tak to nebylo nic moc. Myslím si, že do desítky na světě se mohou umisťovat. Ale netroufám si říct, že to bude medaile. Ruské i kanadské páry mají úplně jiné podmínky. V Praze už je to docela dobré, ale aby se mohli rovnat s nejlepšími, museli by odejít do zahraničí. I to ne vždycky zaručí úspěch.
