O svých aktuálních vizích vyprávěl na Smíchovském festivalu alpinismu v Praze. Stal se největší hvězdou jeho šestého ročníku.
Hrady, které přetváří do podoby výstavních síní, leží v Jižním Tyrolsku. Na jednom z nich si založil svoje sídlo. Sídlo krále nejvyšších vrcholů světa.
Troufl byste si ještě dnes na nějaký? V jaké jste horolezecké formě?
Leda připravenou cestou na nějakou lehčí horu jako Gasherbrum nebo Čo Oju, to bych ještě zvládl. Ale Everest? A bez kyslíku jako tenkrát v roce 1978? To už ne.
Himálaje vás ještě přitahují?
Mám před sebou projekty maximálně šestitisícovek nebo menší sedmitisícové vrcholy. Moje cíle jsou čím dál menší, hory se mi totiž zdají vyšší a vyšší. Zkušenosti můžu ale sbírat i na menších horách.
Reinhold Messnernarodil se 17. září 1944 v Brixenu jako první zdolal všech 14 osmitisícových vrcholů světa, první vylezl na Mount Everest bez použití kyslíku prošel napříč Antarktidou, Grónskem a pouštěmi Taklamakan a Gobi v letech 1999–2004 byl poslancem Evropského parlamentu za italské zelené, je autorem 63 knih v současnosti provozuje Messner Mountain Museum |
Zkušenosti? Vždyť těch máte na rozdávání. A dělíte se o ně se synem, že?
Už leze líp než já. Byli jsme v Dolomitech, v Jordánsku. Jednou za rok musím vyrazit taky s manželkou, jinak by nebyla moc spokojená.
A co je teď vaším zaměstnáním na plný úvazek?
Moje muzea. Dlouhá léta jsem dával prostředky, čas, nadšení horám. To stejné teď věnuju muzejní činnosti. V příštím roce bude celý projekt ukončen, teď už fungují čtyři z pěti muzeí. To poslední v Brunnecku otevřu za rok a tím bude projekt ukončen.
Projekt lezeckých plánů ale ještě nekončíte. Zůstává pořád meta, kterou jste nezdolal?
Bohužel asi jedna třetina mých expedic neviděla úspěšně cíl. Nakonec jsem ale šťastný, že to tak dopadlo. Kdybych všechno dotáhl až do konce, možná bych tady nebyl. Navíc při těch neúspěších jsem se poučil víc než při úspěších.
A ten poslední cíl?
V 65 letech nemám šanci soutěžit s mladými ambiciózními horolezci, kteří jdou za dobrodružstvím. To, co leze váš Adam Ondra, dnes nemůže zvládnout ani čtyřicetiletý lezec. Já můžu s horami žít třeba do devadesátky. Nebo než na mě přijde alzheimer.
Řekněte, jaký byl největší úspěch vašeho horolezení?
Dneska je mi jasné, že tím největším úspěchem je skutečnost, že žiju. Zbytek není tak podstatný.
Jenže takové štěstí neměl váš bratr. Günther zahynul při sestupu z Nanga Parbat. Láká vás ještě cesta na to místo?
Ne, v roce 2005 po 35 letech bylo jeho tělo konečně nalezeno. Před dvěma lety jsme tam s bratry a sestrou udělali rozlučkovou ceremonii. Bohužel už bez táty a mámy. Já jsem chtěl rodině ukázat místo, kde se to neštěstí přihodilo. A to byl naše poslední setkání s bolestivou skutečností.
