Podepisování kalendářů i nově vyšlé knihy a jedna přednáška za druhou.
To je v současnosti denní chléb známého horolezce Radka Jaroše. Teď spíš marodného horolezce. Už je to devatenáct měsíců, kdy vystoupal na třináctou osmitisícovku ze čtrnácti - Annapurnu.
Himálaje si však u Jaroše v první polovině roku 2012 vyžádaly daň. Nikoliv ale tu finanční, nýbrž zdravotní. Rodákovi z Nového Města na Moravě omrzly prsty a musel absolvovat šest zákroků, při nichž mu byly amputovány všechny prsty na nohou.
Zdravotní lapálie muži, jenž leze bez kyslíkových přístrojů, zkomplikovalo cestu na poslední osmitisícovku do jeho bohaté sbírky - druhou nejvyšší horu světa K2.
Chtěl jste na ni od prosince začít trénovat. Tak už trénujete?
Zatím bohužel ne. Je pravda, že první tréninky jsem chtěl mít za sebou, ale zatím nemůžu. Myslel jsem, že tři týdny po operaci to půjde, ale teď už to je víc jak měsíc a půl a ještě jsem nebyl nic dělat. Tak jsem si dovolil odjet v rámci rehabilitace na týden k moři. Každý den jsem se jednou koupal.
To vás nohy neštípaly, když vám nedávno uřízli poslední prst?
Nandal jsem si vždycky tři prezervativy, aby se mi k tomu ta slaná voda nedostávala…
Promiňte, na nohy jste si opravdu nasadil kondomy?
Ano. Nechtěl jsem, aby mi ta slaná voda rozmočovala amputovaný prst. Tak jsem si nandal tři šprcky. (směje se)
Vážně?
Opravdu. Skočil jsem s tím do vody, zaplaval si, pak jsem vylezl, hned si prezervativy sundal, propláchl to sladkou vodou a heřmánkem, protože se mi tam stejně vždycky něco dostalo, a takhle jsem se léčil, no.
A jak reagovali na kondomy lidé okolo, nesmáli se vám?
(směje se) No tak bylo to takové zvláštní, ale mně je jedno, jestli se smějí, nebo ne. Účel světí prostředky a pro mě bylo důležité, že mě to ochrání. Ostatně, nakonec to je ochrana. Nemusíme se stydět ji používat. (usmívá se)
"Nakonec jsem měl vlastně letos štěstí, protože na K2 nikdo nevylezl. Kdybych tam jel, taky bych na ni nevylezl. Byla by to marná expedice." |
Teď tedy k tomu, co jste chtěl dodat, když jsem vás přerušil.
No, chtěl jsem jen říct, že jsem poslední den neodolal, třikrát se šel potápět se šnorchlem a strhl jsem si celý strup. Potom to tedy bylo problematické, teď už to zarůstá, ale pořád to není ideál.
Znamená to tedy, že kvůli těm komplikacím expedici na K2 - poslední osmitisícovku, která vám zbývá - budete odkládat?
Komplikuje se to, ale posouvat ji neplánuji. Těch čtrnáct dní nebo tři neděle budou… ne chybět, ale znáte to. Když sportovci nemohou dělat, tak jsou nervózní. Nicméně vzhledem k tomu, že K2 není hora v Himalájích - sezona v dubnu až květnu - ale je to pohoří Karákorám, kam se jezdí až v červnu, červenci či srpnu, tak je to ještě dostatečně daleko, abych za toho půl roku dobře potrénoval.
A co tedy děláte, když nemůžete sportovat?
Mám období kalendářů, vyšla mi nová knížka (Hory shora 2) a také jsou přednášky. Od rána do večera tedy distribuuji a podepisuji.
OMRZLINY. Horolezec Radek Jaroš si z výstupu na osmitisícovou Annapurnu odvezl omrzliny prstů na nohách.
Takže se nenudíte?
To v žádném případě ne.
Program máte nabitý, lidi o vás mají evidentně zájem. Je to malá náplast?
Je, ale zase jsou to kolikrát dva dny v autě, přespávám u kámošů na gauči, pak dělám během dne ty knížky a kalendáře, večer jsem měl i vernisáž…
Úspěšné zdolané osmitisícovky1998 Mount Everest 8 848 m |
Když sedíte dlouho za volantem, bolí vás odoperované nohy?
Naštěstí ne. Na začátku jsem měl půjčený automat, ale teď už mám manuální. Už je to v pohodě.
Operací jste měl celkem šest. Jak to zvládáte psychicky?
Asi v pohodě, ale to víte, že to člověka sere. (směje se)
Dalo se vůbec tušit, že vám postupně budou muset amputovat všechny prsty na nohou?
Vůbec. Kdybych to tušil, tak bych si prsty komplet nechal uříznout na začátku a měl bych ušetřený rok problémů.
Proč vlastně těch zákroků bylo tolik, postupně se to horšilo?
Ne, ale chtěli jsme zachránit co největší množství prstů, které jsou opěrné. A ve finále se ukázalo, že když mi tam zůstal ten jeden zdravý prst, tak překážel. Proto mi ho teď při poslední operaci také amputovali.
Údajně jste při jednom vyšetření zažil nemilou kuriozitu.
Dostal jsem se na rehabilitaci ke Kolářovi, on udělal vyšetření, šel jsem tam samozřejmě s prsty. A když jsem přišel pro výsledky po magnetické rezonanci, tak říká: "No, výsledek je větší, než jsem myslel, ale ono to půjde." Tak říkám: "Co?" A on: "Máte zlomený obratel." Reaguji tedy: "Cože?" "Máte od mládí únavovou zlomeninu obratle." ... teď už nevím kolikátého odspoda, ale člověka to samozřejmě překvapí, když jde na vyšetření s prsty a zjistí, že má prasklou páteř. (usmívá se)
"Kdybych tušil, že bude potřeba amputace všech prstů, tak bych si je nechal uříznout hned na začátku. Měl bych ušetřený rok problémů." |
A co s tím budete dělat?
Mám k tomu nějaké konzultace. Ale tak když jsem s tím žil v podstatě třicet let do dneška, tak s tím budu žít třicet let dál.
Čili operace nehrozí?
Ne, to ne.
Pojďme k té poslední osmitisícovce, která vám schází. Na K2 už jste se pokoušel vylézt čtyřikrát, ale ještě jste ji nezdolal. Proč, v čem je tak neporazitelná?
V počasí. Nebo tedy jednou jsem se zranil, ale ve zbylých nás pokaždé zastavilo to počasí. Tam je průser, že tam převažují hlavně severozápadní větry. Zatímco kolikrát naproti přes údolí, kde je také osmitisícovka, jsou vrcholové dny, tak na K2 je kvůli jedinému mraku - který tam visí přibližně v sedmi tisících metrech a ve kterém sněží a fouká - zavřeno. Takže má prostě málo těch tzv. vrcholových dnů.
Když expedici nedotáhnete do vítězného konce, odjíždíte zklamaný, nespíte z toho?
Sportovec chce vyhrát. Ale tak vždycky jedno družstvo ve fotbale, v hokeji prohraje… Je to sport a tady je to podobné. Nikdy to nebylo tak, že bych měl z K2 noční můry, deprese a byl nasraný, že to nedopadlo. Vždycky je to o tom zážitku, které jsou intenzivní, i když se tam nedostanete.
"Mít prezervativy na nohou byl zvláštní pocit, ale bylo mi jedno, co si lidi myslí. Je to ochrana, nebojme se ji používat." |
Z čeho zážitky - z těch krásných horských scenérií?
Jasně. Na druhou stranu člověk by lezl místo pětkrát na jednu horu radši na pět jiných hor. Bylo by to zajímavější, ale ty hory jsou krásně nádherné. K2 je pojem sám o sobě. A že člověk má možnost se tam realizovat, lézt a být ve společnosti podobných lidí, je samo o sobě skvělá věc… Vždycky jsme bojovali. Když jsme tam byli v roce 2003, tak jsme tam přišli jako druhá expedice a odcházeli jako úplně poslední. Byli jsme tam jen ve třech - já, Martin Minařík a Petr Mašek. A odvedli jsme strašné práce. Jedenáctkrát jsme se dostali nad sedm tisíc. Rozhodně jsme se tam neflákali, bojovali jako lvi, ale holt příroda je příroda.
S tou by se nemělo zahrávat.
Přesně.
Dokument vznikne v Himálaji Omrzliny, které si Radek Jaroš odvezl z loňské expedice Annapurna, sice odsunuly jeho další výpravu na rok 2014, ale dokument o slavném horolezci přesto nadále vzniká. |
Říkal jste, že jste tam byli dlouho. To musí hrozně vysilovat.
Ve výšce sedmi tisíc metrů tělo není schopné regenerovat, takže ač se dostanete do vyšších nadmořských výšek, musíte jít dolů. Aspoň do pěti tisíc. A samozřejmě to bere síly, až se dostanete do stavu, že už nemá smysl tam být dál. I kdyby bylo hezčí počasí, tak jste tak vysílený, že to nemá smysl. Potom člověk rád a pokorně odejde.
Je to boj o život, když se dostanete do takové fáze?
K tomu bych to asi nepřirovnal. Protože k tomu by prostě nikdy nemělo dojít, vždycky to musí být s přehledem.
Dokážete si připustit, že byste ať už příští rok, nebo ještě později zkrátka na K2 nevylezl?
Dokázal. Jsou jména jako slavný Polák Kurtyka. Ten na K2 lezl sedmkrát a nikdy to nevyšlo, přitom to byl excelentní horolezec s neuvěřitelnými schopnostmi.
Byla by to pro vás prohra?
Sebevraždu bych nespáchal. (usmívá se) A svět se nezačne točit na druhou stranu a nenastane doba ledová… Lendl taky vyhrál kdeco, toužil vyhrát Wimbledon a nikdy se mu to nepodařilo.
Pravda, vy už jste toho vlastně dokázal hodně.
No jasně. Právě proto mluvím i o tom Lendlovi. Protože to neznamená, že byl špatný. Někde je holt dáno, někde ne. Prostě někde to nemůže vyjít.
Přejděme dál. Je něco, co vám tenhle rok dal? Spíš si myslím, že vás obíral.
No tak jako mohlo to být lepší, co si budeme povídat. (usmívá se) Já jsem si třeba chtěl hodně užít cyklistiky, a když jsem měl největší fazónu a byl na tahu, tak mě pokousal pes (na konci července), znamenalo to tedy měsíc neschopnosti v tom nejparnějším létě. Nebo ne neschopnosti, já jsem nikdy v neschopnosti nebyl. Ani s těma nohama. Ale měsíc nemohoucnosti.
Radek Jaroš
|
O prsty jste přišel, pes vás pokousal. Vybral jste si letos všechno zlé a bude to příští rok veselejší?
Doufám, že jo. Ale když to teď vezmu z hlediska, co se v těch vysokých horách dělo, tak jsem měl vlastně obrovské štěstí.
Proč?
Protože na K2 letos nikdo nevylezl. Takže kdybych tam jel, tak bych ji nezdolal. Byla by to jen další marná expedice. Navíc jeden parťák z Ameriky - se kterým jsme se tam chystali a se kterým jsme už stáli na vrcholu hory Gašerbrum i poté, co jsme celkem zariskovali nočním výstupem v zimních podmínkách - se společně se svým synem ve špatných podmínkách vydal k vrcholu K2 a oba tam smetla lavina.
To máte štěstí, že jste tam nejel. Asi byste se Američany nechal zlákat, co?
Vzhledem k tomu, že já bych tam byl popáté a můj parťák Petr Mašek by tam byl počtvrté, a protože jsme s ním podnikli ten riskantní kousek, který nám vyšel, tak ano, možná bychom - neříkám určitě, asi by se to vyhodnocovalo podle situace - nahoru šli s nima. A dopadlo by to špatně.
Ne že bych vám amputaci přál, ale nakonec je tedy snad lepší, že jste přišel "jen" o prsty na nohou než o celý život.
Mám anděla strážného, který mě za ty pazoury držel, a bylo mu jasné, že v okamžiku, kdy budu zdravý, tak tam odjedu. A on mě držel trochu víc. Něco mu v rukách zůstalo, ale nejspíš věděl, že jiná varianta nebyla.
