Tak vypadá dva dny poté, co v rekordním čase přeplavala Vltavu, 140 kilometrů zvládla během sedmi denních etap.
V řece celkem strávila 30 hodin. "Su odřená, ale spokojená," říká brněnským přízvukem.
"Nohy mám dořezané, jak jsem lezla po šutrech. Na rukou a na boku odřeniny, modráky na koleni. Ale to se krásně zahojí. Jsem zvyklá na hlubší rány, na těle mám pár jizev."
Těší se, až se po rozhovoru vrátí do postele. "Tělo se naštvalo. Udělala jsem chybu - včera jsem nešla plavat. Místo toho jsem do noci uklízela, pak jsem snědla nějakou špatnou pizzu a spala jen tři hodiny. K tomu ta únava po náročných dnech..."
Už jste byla od té doby u gynekologa?
Prosím?
Někomu stačí k infekci návštěva bazénu. A ve Vltavě je přece mnohem špinavější voda...
Ke gynekologovi nechodím.
Nevěřím.
Nemusím tam chodit často, nemám problémy. Moje tělo už je odolné. V Jižní a Střední Americe jsem při závodech plavala vyloženě ve splaškách. Když jsem zdolávala kanál La Manche, měla jsem menstruaci, a taky jsem nic nechytla. A navíc voda ve Vltavě byla čistá, až poslední dvě etapy, když jsem se blížila k Praze, se trochu zhoršila, čtyři etapy byla vyloženě nádherná.
To zní skoro jako reklama na krásné plavání ve Vltavě. Přitom většina lidí by tam strčila sotva palec u nohy.
Jestli budou takový vedra, za dva týdny to bude jiné. Ale teď to vážně šlo. Před lety jsem v ní potkala mrtvou krysu, teď se mi jen otřela mrtvá ryba o obličej. Za 140 kilometrů je to slušná bilance. Horší věci jsem zažila v olomouckém bazénu, tam jsme potkávali krysy v šatně. Plavaly dokonce i ve žlábku od bazénu.
To jste se ve vodě opravdu nikdy ničím nenakazila?
Jednou v Mexiku jsem měla žaludeční infekci. Plavali jsme v odporné vodě a lokla jsem si. Většina holek měla otravu, devětatřicet horečky. Některé ležely v kómatu ve špitále, mě to chytlo až druhý den. Ležela jsem na pokoji a zvracela. Jsem zvyklá na mnohem horší kvalitu vody, než je ve Vltavě. Tělo to zvládne, jen ho musíte připravit.
Jak?
Dát si ho do pořádku, zvýšit imunitu. Neužívám k tomu jedy z lékárny. Jsem pro homeopatika a beru koloidní stříbro, což je silné přírodní antibiotikum. Piju levitovanou vodu, která tělo pročistí. Pak se natřu olivovým olejem – ten používám i místo krému na opalování – a vyrazím.
A nikdy jste neměla vyrážku?
Měla jsem vrozený ekzém, odmala jsem s tím bojovala, doktoři mně zakazovali plavat. Měla jsem místa do krve rozedřená, takže jsem nemohla čtyři měsíce ani chodit ven. Ale vyléčila jsem to. A teď mi nevadí ani chlor. Třikrát denně tělo natírám kvalitními krémy a jednou za dva týdny chodím na kosmetiku.
Z čeho máte ty odřeniny na ruce?
Jsem odřená na celém těle. Něco je z plavek, z neoprenu mám odřená záda. Bradu jsem si odřela při plavání o rameno. Tomu se nevyhnete, to vám potvrdí každý dálkový plavec. Zkuste si třicet hodin třít ruku o ruku a budete to mít taky olezlé.
Co jste ve Vltavě potkala za živočichy?
Zdálky jsem viděla sumce. Aspoň si myslím, že to byli sumci. Prostě pár metrů ode mě se mrskaly nějaký velký hovada. (smích) Ale po téhle stránce to byla docela nuda. Z Egypta a Thajska jsem docela zhýčkaná.
Koho ve vodě nejraději vidíte?
Delfíny. Dřív jsem ráda potkávala velké želvy, ty masožravé. Dokonce jsem za nimi plavala, ale pak jsem zjistila, že občas člověka ošklivě napadnou. Teď číhám jen na delfíny, dá se s nimi kamarádit. Plavala jsem a najednou se pode mnou objevil víc než dvoumetrový delfín a kopíroval mé plavání. Zkontrolovala jsem, jestli tam nemá tu horní ploutev, a neměl, takže jsme mohli začít blbnout. Pořád šaškoval, otáčel se na mě, šel pod hladinu, zabrala jsem a taky jsem se potopila. Plavali jsme dokolečka, mohla jsem se ho dotýkat. Paráda! Pak připlavali další dva.
V cíli jste říkala, že Vltava Tour byla mnohem náročnější než překonat Lamanšský průliv. To jste myslela vážně?
Naprosto. Jednu cestu přes Kanál dám kdykoli. Z Anglie do Francie to je nějakých čtyřicet kilometrů. Mám za sebou mnohem náročnější závody v Argentině nebo Mexiku.
Co bylo nejtěžší na Vltavě?
Studená voda. Jednou měla osm, podruhé devět stupňů. Ani neopren mě moc nezahřál. Těžké bylo vracet se další den zase do vody.
Ale našli se i kritici, kteří tvrdí, že to nebyl žádný sportovní výkon. Že je jedna vaše etapa, dlouhá zhruba 20 kilometrů, denní přípravou běžného dálkového plavce.
Taky jsem si to přečetla a někteří lidi mi přijdou hodně ubozí. Tak ať si to zkusí. Ať plavou 140 km za sedm dní! Nemůžu za to, že jsem zase v něčem první. Ať zaplavou La Manche v rekordu jako já a pak budou mít to, co mně tak závidí. Slávu.
To myslíte vážně?
Psali tam, že se píše pořád jen o mně, a ne o mnohem lepších českých plavcích. Tak mi je ukažte! Kdo z nich má 80 titulů v bazénu? Kdo má víc než osmdesát rekordů? Kdo má světový rekord?
A navíc nohy dlouhé 126 centimetrů, že?
Jo. (směje se)
Proč jste ten závod uspořádala? Abyste se zviditelnila?
Předně to byl výborný trénink na La Manche, který bych brzy ráda přeplavala ještě rychleji. Jsem už ve věku, že si musím hledat důvody, abych mohla překonávat hranice svých možností. A pak to byla charita. Honorář jsem věnovala ochrnutému bývalému sportovci. Zaplatí se z toho fyzioterapeut a péče.
Zapomněla jste to zviditelnění.
Ano. Bylo to i poděkování sponzorům. Akce stála víc než La Manche, takže jsem ráda za ten rekord.
Co na tom stálo tolik peněz? La Manche vás vyšel zhruba na 600 tisíc korun.
Trvalo to sedm dní. Měla jsem desetičlenný tým, k tomu pronájmy karavanu, lodí, reklamy...
Vrátilo se to?
Sponzoři jsou spokojení.
Do jaké míry jste svobodný sportovec? Vltava Tour vymysleli sponzoři, vlastně i přeplavbu kanálu La Manche.
Obojí mě moc bavilo. Jen mi přišlo, že některým lidem moc nezáleží na sportu. Naznačovali, že kdybych Vltavu nepřeplavala, byla by to větší show. Bylo by o čem psát. I u La Manche sponzorům ani nevadilo, že jsem to na zpáteční cestě vzdala. Říkali: "Venclovský taky vzdal a vrátil se – je to silnější příběh." To mně docela vadilo.
Odmítla jste něco pro sponzory udělat?
Mockrát. Neberu sponzora, který chce, abych se někde ukazovala desetkrát do roka. To bych nedělala nic jinýho a musela bych bydlet v Praze. Jinak toho dělám dost. Pro amerického sponzora jsem se dokonce učila beach volejbal. Zvládám modeling, moderování, focení...
Klidně zase i odvážné snímky v pánském časopise?
To už ne. Jsem ráda, že moje nahota zůstala zakrytá a tak to i zůstane. Ale jinak přiznávám, že tu hranici, kam nezajdu, mám asi výš než ostatní.
Připravujete se na letní přeplavbu La Manche. Ještě před lety jste měla cíl: olympiádu v Pekingu.
O olympiádě nepřemýšlím, je to pro mě nevýhodné. Moji sponzoři se tam prezentovat nemůžou. A dotace od svazu by mi nestačila ani na nájem. Takže asi ne.
Vás to nemrzí?
Je to komerční akce, kde vyhrávají dopující závodníci. Umíte si představit ty Číňanky?
Taky jste byla druhá na mistrovství Evropy a byl za tím doping?
To nebyla olympiáda. Prošla jsem pokaždé dopingovým testem. Na olympiádě podle mě nejsou kontroly dost přísné. Své zdraví si ničit nehodlám, nic brát nebudu.
Řekla jste teď také, že olympiáda je komerční. Ale vy přece taky děláte komerční akce.
Jenže to jsou moje akce, ne celosvětové. Tam jsem svobodnější, můžu leccos ovlivnit, je to zábava. Plavu a zároveň se tím živím. Od svazu jsem měla dvacet tisíc ročně plus letenky na část závodů, nepokrylo to ani desetinu nákladů. Bazénové plavání je úplná charita, z toho jsem odešla ještě dřív. Při dálkovém plavání aspoň cestujete po světě.
A teď?
Nestěžuju si. Vydělávám, abych mohla trénovat, někam jet. Uzavřela jsem smlouvu s jednou americkou investiční společností – přihlásili se po rekordu na La Manche. Americká televize bude můj další pokus natáčet. Tam se ty peníze najdou líp než u nás.
Ještě nedávno jste říkala, že váš manžel bude cizinec. Ale teď jste si našla přítele – a Čecha...
Ještě se nevdávám. (smích) Ale je to pro mě poučení: nikdy neříkej nikdy.
A dítě? Stále tvrdíte, že nemá cenu přivádět ho na tento svět?
Nevšiml jste si, jak se mládež baví? Nejsem si jistá, že budu mít sílu koukat se na to, jak se moje dítě stává součástí toho komerčního světa, kde se ničí příroda. A nechtěla bych lítat po světě a doma mít dítě. Přihlížet, jak bere drogy.
Taky by mohlo třeba plavat s delfíny.
To je pravda. Ale chci mít jistotu, že bude mít zázemí...
Vždyť je vám dvaatřicet.
Ale jo. Dítě máte hned. Snažím se být zodpovědná, nechci dítě dávat chůvám. Kam všichni pořád spěcháte?! Mé tělo je v naprostém pořádku, mám lepší kondici než kdejaká dvacetiletá holčina. A mám ještě nějaké sportovní a životní cíle.
Jestli chcete opravdu pokořit La Manche v osmdesáti letech, tak to dítě mít asi nebudete.
Tak si dám třeba dvacet let pauzu. Až děti odrostou, budu škudlit důchod na lodivoda. Nebo bychom mohli pak plavat celá rodina – Hlaváčova jedenáctka na La Manche. (smích)
