„Přišel z ohrady, byl tlustý, chlupatý, bez svalů. Ale bylo jasné, že v něm něco je,“ vybavuje si Holčák prvotní dojmy s odstupem tří let.
V pondělí dvanáctiletého valacha vítali ve Velkých Karlovicích jako vítěze 130. ročníku Velké pardubické steeplechase.
„Věřil mu celý náš tým,“ tvrdí Zuzana Vokálková, která je s Hegnusem v Holčákovic trenérském středisku Valencio v každodenním kontaktu. Jaký je?
Maminko, tohle je pro tebe. Žokej Matuský poslal triumf do nebe |
„Je to vyrovnaný, hodný kůň, i když někdy se chová jako hříbátko. Jakmile uvidí nějakou věc poprvé, tak se toho strašně bojí. Ale když přijde dostih, je to neskutečný profík. Profesor. Excelentní skokan. Ideální kůň do překážkových dostihů,“ vychvaluje Vokálková hrdinu nedělního odpoledne v Pardubicích, když ho vyvádí ze stájí, aby zapózoval kameramanovi.
Na mediální pozornost je evidentně zvyklý. Ani nehne brvou, když fotograf mačká spoušť.
„Teď prosí, že by něco chtěl, ale zrovna nic nemám,“ usmívá se Vokálková na Hegnuse, který si koňsky kopytem žádá pamlsek.
„V krmení ho musíme krotit. Jedl by pořád a byl by pěkně kulatý,“ prozradila na svého svěřence.
Za odměnu dostal jablíčka, mrkev. Za pár dnů se rozšoupne mnohem více.
„Uděláme mu ovocný dort s cukrem, bude šťastný,“ hladí Hegnuse.
Zuzana Vokálková je součástí týmu, který se ve Velkých Karlovicích stará o letošního vítěze Velké pardubické, hnědáka Hegnuse.
Oslavy jeho triumfu byly krátké a střídmé.
„Vítězství jsem si užil bezprostředně po závodě strašně moc. Ale pak jsem musel zase přepnout na pracovní režim a jet,“ líčí Holčák.
„Příprava na Velkou jsou strašné nervy, abyste na něco nezapomněli. Vezli jsme patnáct koní, spoustu věcí, vybavení. To jsou čtyři nákladní auta, všechno naložit, pak zase dovést zpátky,“ vykládá Holčák, který kočíroval vzácný náklad z Pardubic jako šofér.
Početná karlovická výprava se dostala do postele ve čtyři hodiny ráno a už od sedmi byli Holčák a spol. opět na nohou.
„Přijdu do práce a první co, tak jdu Hegnusovi kontrolovat nohy,“ připomíná Holčák zdravotní trable jeho pohybového aparátu.
Kvůli nim loni přišel v životní formě o start ve Velké pardubické.
Díky nim se ale dostal do rukou Holčákovi, který je po Čestmíru Olehlovi jeho druhým trenérem.
„Vzal jsem ho, protože majitel je krajan, z Valašska,“ zmiňuje Františka Ševců, vlastníka a chovatele Hegnuse v jedné osobě. „Pro mě není tak důležité, jak vypadá kůň, ale jak vypadá majitel. Potřebuji, aby to byl slušný člověk, solventní, což byl. Řekl mi svoji vizi. Vyšel jsem mu vstříc, aniž bych koně viděl.“
Šampionem za tři roky
Úkol, na němž se obě strany shodly, zněl jasně: „Dát koně do pořádku zdravotně, natrénovat ho a dostat co nejvýše.“
Vzdušné zámky si trenér ani majitel nestavěli.
„Když jsem ho viděl, neřekl jsem si, že by to mohl být budoucí vítěz Velké pardubické,“ přiznává Holčák. Přesto z něho vypiplal za krátký čas šampiona.
Hegnus s Lukášem Matuským si jede pro vítězství ve Velké pardubické.
V roce 2018 s ním doběhl ve Velké pardubické těsně druhý. O rok později suverénně opanoval kvalifikaci. A letos už neměl v jednom z nejtěžších krosů starého kontinentu konkurenci.
„Po dostihu byl strašně spokojený, že konečně ze sebe vydal energii, chuť do závodu,“ říká Vokálková. Spokojeností září i Holčák: „Dobře koně natrénovat je jedna věc, druhá věc je udržet ho ve zdraví. Dnes můžu s určitostí říct, že nemá žádný šrám a je v pořádku,“ oddechl si Holčák. „Ne vždy se to podaří. Měli jsme i štěstí. Šli jsme mu tvrdě naproti zodpovědnou prací, přístupem a pílí celého týmu,“ chválí svoji věrnou partu.
Nejemotivnější vítězství, bojovali jsme na všech frontách
Klan Holčáků přidal v neděli sedmý triumf ve Velké pardubické (viz box), pětkrát slavil otec František, syn Radek podruhé od roku 2002, kdy připravil Maskula.
„Oba výkony posuzuji stejně vysoko. Ale letošní byl mnohem emotivnější,“ vnímá mladší z Holčáků.
Okolnosti nemohly být rozdílnější. „Když jsem chystal Maskula, byl jsem mladý kluk, všechno šlapalo, rodiče jsem měl zdravé, procházel jsem životem v pohodě, nekonfliktně,“ vzpomíná Radek Holčák.
A letos?
„Měli jsme těžký rok. Bojovali jsme na všech frontách. Táta byl hodně těžce nemocný, nebylo jisté, že se vrátí. Mamka vážně onemocněla, naštěstí se z toho dostala,“ svěřuje se Holčák. „Do toho epidemie koronaviru.“
 |
Až odezní vítězné fanfáry, nadejde čas, kdy se rozsekne, co dál s Hegnusem.
„Ideální scénář pro mě je – vyhrát Velkou pardubickou a odejít do důchodu,“ přál si před startem Holčák. Zaděláno je. Hegnus může zamířit do penze na vrcholu. Jenže jeho slovo má jen částečnou váhu.
„Po Velké mě pan Ševců požádal, jestli by ještě nemohl rok zůstat na dráze,“ prozradil Holčák. „Jelikož je zdravý a v pohodě, tak pravděpodobně zůstane v tréninku. Ale návrat do dostihů není jasný. Uvidíme po zimě.“
Více než stoletá historie Velké pardubické zná jen čtyři vítězné koně starší dvanácti let. A za rok bude Hegnusovi už třináct.
„Pokud bych viděl, že výkonnost šla dolů, což je s věkem přirozené, tak bych s ním nechtěl běhat. Nechci, aby kariéru ukončil 10. místem,“ prohodil Holčák.
Zatím bude zaslouženě relaxovat ve stájích sevřených mezi malebnými valašskými kopci.
„Budeme ho udržovat, aby mu neochably svaly, ale už se nebude na nic chystat,“ přiblížila Vokálková. A kdyby přece jen došlo na loučení? „To pro mě není těžké. Naplňuje mě a těší, když kůň skončí na vrcholu a odejde zdravý,“ dodává Holčák, který má pro Hegnuse jen slova chvály. „Prototyp dokonalého koně. Fantastická povaha. Co se po něm chce, udělá. Bojovník, závodník. Má srdce.“
I díky němu Hegnus znovu proslavil velkokarlovickou dostihovou stáj.
Vítězové Velké pardubické z Velkých KarlovicValencio S amatérem Karlem Zajkem vyhrál v roce 1986 s náskokem 300 metrů. Jeho jméno nese dostihová stáj Františka a Radka Holčákových dodnes. Libentína Podceňovaná klisna z úpatí Beskyd vyhrála první polistopadový ročník v roce 1990. Rigoletto Hnědák z Kolchozu Lenina zvítězil v roce 1993. Erudit O rok později vyhrál opět ruský kůň. Maskul V roce 2002 ho dovedl k vítězství Radek Holčák, v roce 2005 otec. Hegnus Vítěz letošního 130. ročníku. |
