„Je super, že jsem mohl skončit přímo na hřišti. Být jen v hledišti by bylo daleko horší,“ svěřil se Šindelář novinářům, když se plzeňský tým před pár dny znovu sešel v hale na Slovanech. „Ještě pár tréninků máme. Až to skončí, teprve pak mi všechno dojde,“ líčil.
Odchází jeden ze symbolů klubu. V Talentu vydržel 17 let, s týmem vyválčil sedm českých titulů.
Tvrďák, který na hřišti nikdy neuhnul. Spoustu ran rozdal, spoustu schytal. Pevná skála v obraně, bojovník v útoku. I když ho soupeři nenáviděli, zároveň ho respektovali. A parťáci v kabině obdivovali, byť je dokázal kdykoliv seřvat a srovnat.
Vzal jste i mistrovské oslavy naplno, když byly poslední?
Byly krásné, dlouhé a hodně náročné. (úsměv) Cesta z Karviné byla o hodně příjemnější než předchozí dva roky, kdy jsme jim tam pohár museli nechat. Vzal jsem to zodpovědně, ani se mi nepovedlo spát a ještě druhý den jsem pokračoval na turnaji holek, které trénuji.
Sedm titulů, sedmnáct let a dost. Už se vám začíná stýskat?
Všechno přichází postupně. A ještě bude přicházet. Až se mi to přes prázdniny všechno v hlavě rozleží, jsem zvědavý, jak se s tím popasuji. Furt bych hrál, nějaká chuť tam je. Ale zdraví, věk a rodina už říkají, abychom šli jiným směrem.
Tečka byla lepší, než jste si vysnil. Trápilo vás zranění ruky, ale kvůli zranění Jiřího Dokoupila jste musel v Karviné na hřiště.
Přesně tak. Myslel jsem, že se doma objevím aspoň na střídačce a to bude vše. Nepočítal jsem s tím, o to jsem raději, že jsem mohl do posledního finále na chvíli naskočit.
2018: Jakub Šindelář z Plzně při střelbě. Za ním je Jan Landa z Lovosic.
Stylový byl i poslední gól kariéry, kterým jste tým poslal do vedení 26:25. Zdálo se, že souboj o odražený míč s Danielem Křístkem nemůžete na brankovišti vyhrát. Ale přetlačil jste ho.
Byla to jedna z příležitostí, kdy jsem mohl vystřelit na branku. Tak jsem pro to udělal maximum. Byl to boj, po celý zápas. Na začátku druhé půle jsme prohrávali o pět branek, ale nic nevzdávali. Šli jsme balon po balonu, útok po útoku, obranu od obrany, celých třicet minut. A dokázali to otočit.
Byla chvilka, kdy vás napadlo, že už je to ztracené?
Ne.
I tenhle váš přístup je důkaz, jak jste byl pro tým důležitý, že?
Nejde o mě. Je tu zkušený mančaft doplněný šikovnými mladíky. Nikdo jsme si nepřipouštěli, že pátý zápas nezvládneme. Po dvou porážkách jsem se snažil vnést do týmu energii, nepropadat panice. Doma jsme sérii srovnali a pak už to bylo vše o jedné, poslední bitvě.
Řekl vám po finále někdo z Karvinských: Konečně už končíš?
To ne, popřáli mi do důchodu hodně štěstí. Víte, chvilku po hvizdu ještě cítíte nějaké emoce, ale to se rychle uklidní. Odejde to, jsme schopní si potřást rukou, popovídat si. Ve finále se nestalo nic, co by tomu zabraňovalo, byl to chlapský souboj o titul.
Je pro vás ten sedmý nejsladší?
To se nedá říci. Když přišel první, bylo to něco nového. Pak druhý, zase něco neskutečného. Tenhle poslední, sedmý, je moje zlatá tečka, moc si ho vážím. Ale ty předchozí mám na stejné rovině.
Vraťme se o sedmnáct let zpátky, kdy jste do týmu přišel jako dorostenec ze Slavie VŠ Plzeň.
Jako pravá spojka.
Kdo to změnil, tehdejší hlavní kouč Vladimír Haber?
Postupně to vyplynulo. Trenéři poznali, že na pivotu mi to sedí víc. Nejprve jsem chodil do obrany, postupně se učil za Martinem Šetlíkem. Učil jsem se celou kariéru, protože na tenhle post jsem nebyl zvyklý odmala. Ale jsem moc rád, že jsem skončil právě tady.
2014: Házenkáři Petr Winkelhöfer a Jakub Šindelář podepsali s plzeňským klubem Talent nové smlouvy.
Pánové Haber, Šetlík, Michal Tonar, nakonec Petr Štochl s Jiřím Hynkem. Za trenéry jste měl samé házenkářské persony. Kdo z nich vám dal nejvíc?
Každý měl své. U pana Habera jsem poznával extraligovou úroveň, ten mě provedl začátkem. Za Šetlasem, ještě když hrál, jsem se vytáhnul na post pivota, kde on patřil k nejlepším na světě. S Mikym (Tonarem) a teď s Petrem a Jirkou už to jen pokračovalo. Tvořil se systém, který v Plzni funguje. A bude fungovat. Je na čase přenechat to mladším. Jsou tady dobří a potáhnou tým dál.
Vy už trénujete dceru na plzeňské Slavii VŠ. Máte ambici jednou koučovat v extralize?
Ne. Já neměl ani ambici trénovat děti. Chtěl jsem skončit s házenou a jezdit už jen jako rodič. Ale zjistil jsem, že to nejde, furt jsem si k tomu něco povídal. (smích) Vyplynulo to. Nejprve se k trénování přidala manželka a pak i já.
