Gabriela Vognarová při Světovém poháru v Mnichově .

Gabriela Vognarová při Světovém poháru v Mnichově . | foto: www.issf-sports.org

Hlavním cílem je teď olympiáda, tvrdí sportovní střelkyně Vognarová

  • 0
Úspěšná sportovní střelkyně Gabriela Vognarová ze Dvora Králové nad Labem je neustále na cestách. Objíždí závody po celé Asii, USA i Jižní Americe a venku tráví v průměru sto dní v roce.

Kdyby byla atletka, lyžařka nebo tenistka, pravidelně plní stránky českých i světových médií. Velké úspěchy pětadvacetileté sportovní střelkyně Gabriely Vognarové ze Dvora Králové nad Labem, ale zůstávají trochu pozapomenuté. Přitom ke stříbru z univerziády i Světového poháru v březnu v Malajsii přidala titul akademické mistryně světa ve vzduchové pušce.

„Střelba není pro diváky tak zábavná jako jiné sporty a ani média to moc nezajímá, pokud zrovna někdo z Čechů nezíská medaili na olympiádě. Beru to tak, jak to je,“ říká jedna z nejlepších českých střelkyň současnosti.

Procestovala kus světa, trénovala nebo závodila v Austrálii, Indii, USA i v Jižní Americe. V Singapuru dokonce kvůli patronám v tašce málem skončila ve vězení.

Veřejnost má střelecké závody spojené s komorní atmosférou. Je to tak všude?
Střílím také v Německu za bundesligový tým a tam se v poslední době snaží střelbu hodně zpopularizovat. Na závodech je bouřlivá atmosféra, fanoušci na tribuně bubnují, po každé ráně hlásí moderátor výsledek.

Neruší vás to?
V takové atmosféře se mi střílí lépe, člověka to vyhecuje.

Vyrůstala jste v Lipnici, na okraji Dvora Králové. Jak se odsud člověk dostane do vrcholového sportu?
Když jsem začínala, objížděla jsem jen menší závody. Všimli si mě v Manušicích v České Lípě, což je největší střelecký klub v severních Čechách, který se zaměřuje na mládež. Tam jsem se naučila střílet ve stoje a v kleče. Později jsem se dostala do Olympu Plzeň, za který závodím už 10 let.

Čím vás střílení zaujalo?
Ani sama nevím, o zbraně jsem se nikdy nezajímala. Hrála jsem ve Dvoře Králové softball, ke sportovní střelbě mě přivedl děda, chodili jsme na střelnici. Teď už je to moje práce, takže mě to musí bavit...

Co všechno obnáší trénink sportovního střelce?
Hlavní je samozřejmě střílení. Kromě toho ale posiluju, protože je potřeba mít zpevněné tělo, jinak vás po závodech všechno bolí, třikrát týdně chodím běhat nebo na in-line brusle. Sportovní střelec musí mít dobrou kondici a umět správně dýchat. Když střílíte třeba dvě hodiny v kuse, tak musíte mít sílu zvedat malorážku, která váží šest kilo. Součástí tréninku jsou také kompenzační cvičení. Nejdůležitější je ale psychika, spolupracuju proto i se sportovním psychologem. Ve střelbě neplatí, že čím víc budete trénovat, tak tím budou lepší výsledky. Špička je hodně vyrovnaná, i favorit může na velkém závodě skončit poslední.

Býváte po závodech unavená?
Když jsou hodně dlouhé a je navíc velké teplo, tak jsem někdy úplně vyždímaná. Hlavně v Asii, kde bývá vysoká vlhkost vzduchu.

„Ke sportovní střelbě mě přivedl děda, chodili jsme na střelnici. Teď už je to moje práce, takže mě to musí bavit.“

Musíte dodržovat životosprávu?
Úplně ne, ale vzhledem k tomu, že máme na míru ušité speciální oblečení, měli bychom si držet váhu. Neměli bychom hodně přibrat, ani zhubnout.

Jak to oblečení vypadá?
Máme speciální střelecký kabát, kalhoty, boty a rukavici. Kabát je vyrobený z kanvasu, který závodníka zpevňuje. Taky kalhoty jsou hodně robustní, nedá se v nich moc dobře chodit. Kromě kanvasu tam jsou prvky z kůže.

Věnujete se vzduchovce a malorážce. V čem je trénink odlišný?
Vzduchovka se střílí pouze ze stoje na 10 metrů a hlavní sezona je v zimě. V létě se kombinuje s malorážkou. Ta se střílí na venkovních střelnicích na 50 metrů a celkem ve třech polohách. Malorážka je náročnější, roli hrají vnější podmínky: teplo, vítr, slunce. Já mám raději vzduchovku, protože se mi v ní víc daří.

Jakého úspěchu si nejvíc ceníte?
Největší hodnotu pro mě má loňské druhé místo ze závodu Světového poháru v Mnichově, kterého se účastní kompletní světová špička včetně nejlepších závodnic z Číny. Každý rok přijede na světák neznámá Číňanka a vyhraje ho. Je to skutečná velmoc v našem sportu.

Díky vaší profesi jste už procestovala kus světa. Poslední Akademické mistrovství světa se konalo v Malajsii. Stačíte si zemi aspoň trochu prohlédnout?
Závody trvají dlouho, obvykle dva týdny, a většinou jezdíme do míst, kde toho k vidění moc není. Volno máme maximálně jeden den. Byla jsem na závodech v Číně, USA, Brazílii, Indii nebo na soustředění v Austrálii, ale moc jsem toho z těch zemí neviděla.

Kde se vám nejvíc líbilo?
Největším zážitkem byl výlet k Velké čínské zdi, kam bych se asi normálně nepodívala. Líbila se mi také socha Krista Spasitele nad městem Rio de Janeiro. Naopak třeba indické Dillí, kde jsem byla v říjnu na finále Světového poháru, mě moc nezaujalo: hrozná špína, smrad, všude nepořádek, krávy na silnici, spousta psů. Tam bych se už vracet nechtěla.

Gabriela Vognarová

Narodila se v roce 1993, pochází ze Dvora Králové nad Labem. Patří mezi nejlepší české sportovní střelkyně ve vzduchovce a malorážce. Závodnice Olympu Plzeň dosahuje nejlepších výsledků ve vzduchovce, v níž je také akademickou mistryní světa. Mezi největší úspěchy patří její loňské druhé místo na Světovém poháru v Mnichově. Stříbrné medaile má i ze Světové univerziády v Jižní Koreji (2015) a Olympijských her mládeže z roku 2010 v Singapuru. V září ji čeká Mistrovství světa v Jižní Koreji.

V Singapuru na letišti vás prý málem zatkli? Co se stalo?
Jeli jsme tam na závody ve vzduchovce. Týden předtím jsem byla na Mistrovství světa v malorážce a do střelecké tašky mi nejspíš spadly prázdné patrony. V Praze jsem prošla bez problémů, ale v Singapuru se jim moje taška nelíbila. Našli v ní patrony, dvě hodiny jsem seděla na letišti a čekala na policii. Když celníci zjistili, že to je se mnou vážné a že mě policie nejspíš zatkne, tak mi poradili, ať jim řeknu, že jsem patrony v tašce sama náhodou našla a šla jim je odevzdat.

Za dva roky je letní olympiáda v Tokiu. Je pro vás v současné době hlavní motivací?
Určitě, na olympiádě jsem ještě nebyla. Není jisté, že se do Japonska dostanu. Kritéria jsou hodně tvrdá. Všechny následující závody beru jako přípravu na příští sezonu, ve které se bude o účasti na olympiádě rozhodovat.

Jak dlouho chcete na vrcholové úrovni střílet?
Chtěla bych jet na olympijské hry do Japonska, to je pro mě teď hlavní cíl. A pak se uvidí. V našem sportu se dá závodit třeba i ve čtyřiceti, ale nejde to moc dohromady s rodinným životem. Hodně času trávíme v zahraničí, u mě je to přibližně sto dní v roce. Sezona je navíc hodně dlouhá, jediným hluchým měsícem je říjen.

Přemýšlíte o tom, co budete dělat, až skončíte se závoděním?
Jsem vystudovaná oční optička, takže tímhle směrem bych se ráda ubírala. Chtěla bych si dostudovat ortoptiku nebo optometrii a třeba jednou pracovat v oční škole ve Dvoře Králové.


Sport v roce 2024

4. - 26. 5. Cyklistické Giro d´Italia
10. - 26. 5. MS v hokeji, Praha a Ostrava
26. 5. - 8. 6. Tenisové Roland Garros, Paříž