Loni v létě se tady ocitla v roli, která pro ni byla ve dvaadvaceti zcela nová. A která by kdekoho drtila.
Kalendář ukazoval 31. července 2024, závod kanoistek na hrách v Paříži vrcholil a všichni, soupeřky, trenéři i diváci, vzhlíželi jen a pouze k ní. Gabriela Satková byla poslední ženou finále, chystající se vjet mezi branky. Osud soupeřek se pro nejbližší dvě minuty ocitl v jejích rukách.
Vyhrála předtím kvalifikaci.
Vyhrála i semifinále.
Strašně moc chtěla medaili.
Tohle mě přece nerozhodí, snažila se na startu finále ve své mysli zareagovat na mohutný hukot tribun oslavující famózní jízdu Australanky Jessiky Foxové, která je po mamince napůl i Francouzkou.
Potom se mladá Češka rozjela - a hned ve druhé brance udělala chybu. Rozhodila ji v mysli. Obrala o koncentraci. A když se později snažila dohnat ztrátu, chybovala znovu. Cíl proťala na sedmém místě. Se zoufalstvím vepsaným v obličeji.
Plakala. Dlouze a usedavě. V lodi i na břehu.
LONI V PAŘÍŽI. Gabrielu Satkovou utěšuje po finále kajakářka Antonie Galušková.
„Bylo by divné, kdyby tomu bylo jinak,“ vykládala poté, co otřela slzy. „Trénovala jsem na tenhle den hodně dlouho. Nemůžu přece hned říct: Je to pryč, jdeme dál. Jo, určitě půjdeme dál. Ale musím dnešek nejdřív vstřebat. Je lepší vybrečet se hned než pak někde v ústraní.“
Šla dál. V životě i v kariéře. A parádně.
Letos na přelomu dubna a května ovládla na kánoi obtížnou čtyřdílnou českou kvalifikační sérii. Navrch se nominovala do tříčlenného národního týmu také na kajaku, své doplňkové lodi. Bude tudíž v poolympijské sezoně napodobovat náročný a mnohými obdivovaný dvojboj Jiřího Prskavce.
Absolvuje ho také nyní na pařížském mistrovství Evropy. Na umělém kanále, kde se chce tentokrát za cílem smát. I o tom vypráví v rozhovoru pro iDNES.cz.
Jiří Prskavec i kajakářka Antonie Galušková před tímto šampionátem připomínali, že mají s Paříží nevyřízené účty. Vy jste stejný případ, že?
Je to tak. Ráda bych si spravila chuť a zajela tu hezkou jízdu, která mi v olympijském finále chyběla.
Co se vám nyní, s odstupem devíti měsíců vybaví, když se řekne olympiáda?
Mix všech emocí. Jaký to byl úžasný zážitek. Jakou jsem měla radost, že se mi tak dobře jezdí. A jak velký byl můj smutek a zklamání po finále. Vlastně ta olympiáda měla pro mě v sobě úplně všechno, jak v dobrém, tak ve zlém.
Těšíte se na návrat?
Určitě. Že se mi to v Paříži jednou nepovedlo, přece neznamená, že se mi to tam nepovede ani napodruhé.
Zajela jste tehdy na hrách skvostně kvalifikaci i semifinále, v těchto fázích závodu jste nenašla přemožitelku. A pak? Najednou byly tlak a vědomí, co všechno od vás lidé očekávají, až příliš velké?
Tlak tam určitě byl. Ale nepřišlo mi, že by byl před finálovou jízdou o tolik jiný než před semifinále, už před ním jsem byla dost nervózní. Nervozita ke sportu patří. Já se i na startu finále cítila fyzicky dobře. Jenže potom jsem najednou nechytla vlnu a hrozně mě to překvapilo. Vůbec jsem takový scénář nečekala. Nemyslím, že moji jízdu ovlivnil strach nebo stres. Jen jsem v tu chvíli špatně přečetla situaci. Což vzápětí ovlivnilo celý zbytek jízdy. Bylo to takové nešťastné.
Po finále vám tekly z očí slzy zklamání. Říkala jste si: Vždyť ta medaile byla tak strašně blízko?
Byla na dosah. Věděla jsem, že na ni určitě mám. Věřila jsem si. Proto mě hrozně mrzelo, že se ten sen rozpustil během dvou minut. Nebo vlastně během jednoho krátkého okamžiku, kdy jsem udělala tu jednu chybu. Tak moc to bolelo. Vyrovnávala jsem se s tím v dalších týdnech a měsících docela dlouho.
Stejně jako Jiří Prskavec. Také on mi vyprávěl, jak obtížně ze sebe setřásával olympijské zklamání a hledal novou motivaci.
Tomu rozumím. Po návratu z Paříže mně potom mnohem víc bavilo jezdit víc na kajaku. (Na němž na olympiádě nestartovala.)
Tak jako si Prskavec potřeboval odskočit od kajaku a nějaký čas si užíval jen tréninky na kánoi.
Já o sobě vím, že na kajaku asi nikdy nebudu tak dobrá jako na kánoi, které víc rozumím. Ale na druhou stranu je kajak pro mě něco nového, zajímavého, učím se na něm nové věci. To mě strašně baví. Proto jsem po olympiádě byla ráda, že jsem mohla utéct do druhé kategorie.
Utekla jste na chvíli od vodního slalomu i úplně?
Trochu jo. Jenže ono nebylo na nějaké větší volno moc času, když nás ještě v září čekaly Světové poháry. Utekla jsem vlastně jen na chvíli domů. Pořádná dovolená ani dodnes nepřišla.
Vůbec?
Ne, žádná dlouhá. Jen nějaké víkendy, nebo výlet na pár dní. Potřebovala bych nějakou delší. Ale to nešlo, zase mi začínala škola.
Studujete mezinárodní obchod. Daří se vám vrcholový sport a vysokoškolské studium kombinovat?
Je to náročné. Do letního semestru se snažím dávat si předměty, které se dají dělat i víc na dálku, protože vím, že budu často na kempech nebo závodech. Bývá to organizačně docela složité.
Vraťme se ještě na chvíli k vaší velké olympijské zkušenosti. Když jste se s odstupem času zadívala do výsledkové listiny finále a viděla, jak Američanka Leibfahrtová i se slabším časem dosáhla na bronz, neříkala jste si: „Neměla jsem přece jen jet víc na jistotu?“ Vždyť na medaili stačil i o dost horší čas, než jste předvedla v semifinále.
Já vím. Mrzí mě hlavně, že jsem udělala druhou chybu, která pramenila z té první. Že jsem si po tom úvodním nezdaru neudržela víc chladnou hlavu. Ten bronz nebyl až tak vysoko. Ale s tím už nic neudělám.
Byla to pro vás zcela nová situace ocitnout se na několik dní nejen v centru pozornosti fanoušků vodního slalomu, ale v podstatě celého českého sportovního národa, který sledoval olympiádu - a který tou dobou dosud marně vyhlížel první českou medaili v Paříži.
Jo, šlo o něco úplně jiného, olympiádu sledovalo mnohem víc lidí, než jsem byla zvyklá. Spousta z nich mi i psala. Ale i když mám tyhle zprávy moc ráda, těsně před Paříži jsem je musela vypnout, protože už toho bylo na mě moc. Takže jsem se úplně odloučila od telefonu a vlastně mi ani nikdo napsat nemohl.
Ani po závodě jste se na něj nedívala?
To už jo. Dostávala jsem potom i hodně podpůrné zprávy.
Žádní hejtři? Žádná negace?
Ne, za což jsem byla strašně ráda, že ti lidé byli fajn. Jířa (Prskavec), kterého mám lidsky moc ráda, to od nich, chudák, naopak schytával. Já naštěstí musím zaklepat, že lidé, co mi psali, měli pochopení. Kvůli výsledku v Paříži jsem sama byla hodně nešťastná, i když v životě se vám samozřejmě dějí mnohem horší věci. V tu chvíli na mě těžce dolehlo, že se mé sny takhle rozpadly - a do toho nechcete, aby vám ještě někdo vyčítal něco, co už nezměníte.
BOJ O NÁRODNÍ TÝM. Gabriela Satková jej letos úspěšně zvládla i na kajaku.
Prskavce letos napodobujete také obtížným dvojbojem, kdy budete reprezentovat na kánoi i na kajaku. Jak jste se s touto kombinací vyrovnávala v české nominační sérii?
Čtyři jízdy za den byly fakt dost náročné. Času mezi nimi ani moc nezbývalo, ani na převlečení ne. Po posledním závodě domácí kvalifikace jsem měla pocit, že už vůbec nemůžu, že jsem své tělo maximálně vyčerpala.
Teď vás tato dvojkombinace čeká během sezony na šampionátech a ve Světových pohárech. Jak se na ni dá nejlépe fyzicky a psychicky připravit?
Pořádně se vyspat a najíst, to je pro mě nejdůležitější. A samozřejmě nepodcenit regeneraci.
Tentokrát jste v Paříži v národním týmu i se starší sestrou Martinou. Její přítomnost se stává další velkou motivací?
Úplně suprovou. Je hrozně fajn, že jsme zase spolu, i když jsou jen tři místa v každé reprezentaci. Loni za mnou jela Martina na olympiádu na kole z Prahy jako fanoušek, tentokrát do Paříže odletěla na Evropu zase jako reprezentantka.
Evropským mistrovstvím vlastně začne na mezinárodní scéně nový olympijský cyklus. Máte už nyní myšlenky na hry v Los Angeles 2028?
Ty jsou ještě dost daleko. Soustředím se na letošní sezonu, abych v ní po loňském roce zase našla na vodě radost. Co se bude dít dál, je ve hvězdách.
Státnice vás čekají kdy?
Koncem června. Bakalářku jsem psala o home office v jedné organizaci.
Pak budete jen profesionální vodní slalomářka?
Nějaký čas asi jo.
O pokračování ve studiu tedy nepřemýšlíte?
Zatím ne. Minimálně ne ve stejném oboru. Snažím se udělat si obrázek, co bych chtěla a nechtěla v životě dělat a co bych se ještě chtěla naučit. Ještě to nemám úplně promyšlené, ale věřím, že to nějak vymyslím.
