Do ochozů bratislavského stadionu se vměstnalo na třicet tisíc lidí a v hledišti nechyběli političtí představitelé nebo členové Rudé armády. Ti všichni spolu s fanoušky vytvořili hlasitou kulisu a těšili se na utkání s pražskou Slavií.
První po letech.
Zápasu předcházely zdravice, projevy nebo poděkování sovětské, americké a anglické armádě za pomoc při osvobození vlasti. Hráči hostů do všech čtyř stran hřiště provolali: „Osvobozená Praha zdraví osvobozenou Bratislavu!“
Stalo se před letyHistorický seriál sportovní redakce iDNES.cz Všechny díly seriálu najdete přehledně ZDE. |
A publikum bouřilo.
Tu neděli byl fotbal víc než sport.
„Z utkání se stala manifestace slovenské a české sportovní veřejnosti a událost nejen sportovní, nýbrž i osvětová a politická,“ citovaly Svobodné noviny jeden z projevů.
Zpoza mikrofonu sledovali dění na trávníku i rozhlasoví reportéři - Čech Josef Laufer a Slovák Štefan Mašlonka.
Zatímco první platil za mazáka a respektovanou osobnost tuzemské sportovní žurnalistiky, druhý byl mladým, skoro o třicet let mladším talentem, který si teprve měl získat srdce mnoha posluchačů.
V tu neděli komentovali zápas oba pánové společně. Poprvé.
Už konání zápasu je vítězství
Když na jaře roku 1945 konečně utichla válečná vřava, nastal čas dát zbídačenou zemi opět do pořádku. Události na konci 30. let a v první polovině let 40. totiž postavily mezi Čechy a Slováky státní hranici a způsobily národnostní napětí.
Aby mohl společný stát opět fungovat, bylo potřeba znovuobnovit i vztahy mezi oběma národy.
A sport se v tomto ohledu ukázal jako velmi dobrý pomocník.
„Bratislavští občané se dlouho a upřímně těšili na příjezd a start pražské Slavie a zahrnuli pak celou výpravu projevy srdečného bratrství všude, kde se objevila,“ popisovaly Svobodné noviny červnové dění ve městě na řece Dunaji.
„Doslovně se předstihovali v pozornostech, přesvědčujíce o tom, že odtrhnutí Slováků od Čechů bylo jen násilím na opačné vůli obou národů.“
Mimochodem, Slavia onen zápas proti ŠK Bratislava vyhrála 3:1.
Po půl hodině hry sice hosté inkasovali po zásahu Júlia Korosteleva, ještě před přestávkou však ztrátu dorovnali a ve druhém poločase otočili skóre ve svůj prospěch. Dvakrát se trefil Jindřich Holman, jednou Ota Hemele.
Josef Laufer (vlevo) a Štefan Mašlonka v Bratislavě v roce 1945.
Oba soupeři se poté potkali znova - ve stejně vřelé a přátelské atmosféře - o necelé dva týdny později v Praze. I druhý zápas vyhrála Slavia, tentokrát 4:2.
O výsledky ale zas tolik nešlo.
Vždyť zápasy měly daleko hlubší význam!
„Slavnostní rámec a radostné prostředí, v němž se odehrávala obě utkání, hodně přispěly k opětovnému sblížení obou našich národů nejen ve sportu,“ vzpomínal po čase reportér Laufer ve své knize 50 let v našem sportu.
Oba duely navíc ukázaly, že i sport a sportovní žurnalistika mohou pomoci tak komplikovaným společenským procesům, jakými jsou poválečné obnovování státu a znovubudování národního sebevědomí.
„Ozvalo se mnoho směrodatných hlasů, které potvrdily, že rozhlas a jeho reportéři značným dílem přispěli k urychlenému obnovení přátelských styků mezi českými a slovenskými sportovci,“ těšilo zkušeného reportéra.
Rozhlasová novinka se ujala
Tuzemský rozhlas, tehdy stále ještě docela mladý (fungovat začal v roce 1923), zaznamenal během dvou zmiňovaných duelů zajímavý milník.
„Při vysílání obou utkání působili poprvé dva reportéři. Posluchači slyšeli střídavě české a slovenské hlášení, které se o několik let později stalo při významnějších reportážích samozřejmostí,“ popisoval Laufer.
Není divu, že se tato praxe ujala - rádio patřilo po válce mezi média s největším dosahem, dokázalo oslovit až statisíce posluchačů. A lidé si dvojjazyčné sportovní vysílání oblíbili.
A tak jej rozhlas začal využívat i pro další sporty.
Laufer a Mašlonka se stali společně s dalším reportérem Otakarem Procházkou bezesporu největšími osobnostmi, jež ve druhé polovině 40. let za mikrofonem stávaly. Právě tito pánové pokrývali (ať už ve dvou, nebo ve třech) nejvýznamnější sportovní akce doma i za hranicemi.
Štefan Mašlonka (vlevo) a Josef Laufer na rozhlasové tribunce na zimních olympijských hrách 1948 ve Sv. Mořici.
Jejich společným profesním vrcholem bylo zřejmě hokejové mistrovství světa roku 1947, kdy českoslovenští hokejisté poprvé dosáhli na zlato. Šampionát hostila Praha a lidé po celé zemi ladili rádia, aby napjatě poslouchali pozoruhodnou cestu domácího výběru až na vrchol.
Reportéři se tehdy stali doslova celebritami. Lidé je zahrnovali telegramy, děkovnými dopisy a různými pozornostmi. Všichni tři si také po turnaji zahráli sami sebe ve filmu Polibek ze stadionu.
U Čechů bodoval hlavně Mašlonka, který si posluchače získal svým mladým, energickým a přitom libozvučným slovenským komentářem.
MS 1947: Do třetice to vyšlo! První titul slavila Zábrodského parta |
„Díky bohu za to, že máme takové reportéry, jako je starý internacionál Laufer a dvojčata Procházka, Mašlonka. Co bychom si - my, miliony bez vstupenek - bez nich počali?“ chválil po mistrovství světa deník Mladá fronta.
Dvojjazyčné sportovní vysílání působilo na společnost jako účinný tmel.
Mělo pozitivní vliv na česko-slovenské poválečné vztahy.
Navzdory popularitě však společná éra Laufera, Mašlonky a Procházky nakonec netrvala příliš dlouho. Všechny tři komentátory profesně postihl nástup komunistického režimu a jejich hlasy se přestaly (ať už dočasně, nebo natrvalo) ozývat z rádiových přijímačů.
Ovšem praxe česko-slovenského komentáře, jejíž základy položili Laufer s Mašlonkou v létě 1945, v tuzemských vysílacích médiích pokračovala dál.
