Nejspíš i díky dvěma hodinám ledu navíc v Kladně, kde tatínek obstaral také hudbu, se svým o tři roky starším bratrem Pavlem vyhráli v 60. letech mistrovství světa v tancích na ledě čtyřikrát po sobě a stali se československými hvězdami. Děti národa, kterým v lóži nadšeně třásl rukou prezident Novotný se svou chotí.
Z volejepodcast iDNES.cz |
V Praze byly tréninky pro krasobruslaře od pěti ráno, nebo pozdě v noci. „Nejlepší čas měli hokejisti. A to Kladno byl luxus,“ líčí paní Eva, která světové tituly posbírala od šestnácti do devatenácti let.
I na jízdu nočním vlakem s dřevěnými sedačkami vzpomíná s hřejivou nostalgií. Tuhle silnou směs emocí přivodí jedině návraty v čase do dětských let.
Její životní příběh je nevšední, pohnutý, statečný a krasobruslení obsáhne jen jednou kapitolou.
Když měli ranní trénink, seděli s bratrem Pavílkem, jak mu s láskou říkávala máma, v tramvaji už po čtvrté hodině. „Byly jsme poslušné děti,“ kývne Eva. „Říkali nám, že nás táta okradl o dětství, ale oproti jiným dětem bylo veselé a pestré.“
Poprvé nazula brusle ve čtyřech letech v rodné Olomouci, kam se vrací na Memoriál Pavla Romana. „Stadion se moc nezměnil,“ pousměje se, třebaže plechový zimák v centru je ostudou města. „Když jedu do Česka, cítím, že jedu domů. A když do Olomouce, tak ještě o to víc. Bylo mi pět let, když jsme se přestěhovali do Prahy, ale Olomouc má speciální místo v mém srdci,“ vypráví v podcastu Z voleje v olomouckém Divadle na cucky.
Někdejší krasobruslařka Eva Graham Romanová během rozhovoru pro podcast Z voleje.
Znovu si prošla ulici Boženy Němcové poblíž nádraží, kde bydleli. I když vzpomínek si jako malá holčička nezachovala příliš, vybavila si ten krásný pronajatý byt s velkým balkonem. Zazvonit na návštěvu se však neodvážila. S bratry Pavlem a Zdeňkem se často chodívali koupat, zatímco táta hrál nohejbal. Jezdívali také na výlety za stařenkou do Náměště na Hané, odkud pocházela jejich máma.
Bruslit s cizí holčičkou? Pavel má sestru!
Jelikož stadion byl kousek a tatínek si přál, aby děti sportovaly, vzal je na zimák. Pavel chtěl hrát hokej, ale otec mu vysvětlil, že když bude dobrý krasobruslař, bude hrát hokej lépe než ostatní. „Samozřejmě se už pak k hokeji nedostal,“ podotýká Eva.
Pavel byl talent od boha. Navíc kluků v krasobruslení nebylo moc, a když je táta přihlašoval v Praze do klubu, museli vzít také mladší Evu, i když jak sama říká, „nadanějších holčiček bylo moře“. Otec však rázně zavelel: „Buď oba, nebo ani jeden.“
A podobně rázný byl, když chtěli Pavlovi přidělit krasobruslařskou partnerku: „Jak si to představujete s cizí holčičkou, vždyť má sestru!“
A tak vznikl ikonický sourozenecký pár na bruslích, který cepovala vyhlášená trenérka Míla Nováková.
Trénovali jsme na Vltavě a táta točil klikou, vzpomíná „dítě národa“ Romanová |
„Pavel byl opravdu hodnej kluk. Zdálo se mi, že my dva jsme spolu proti všem. Někdy i proti tátovi. Nepamatuju se, že bychom se hádali,“ líčí Eva. „I když se ho kamarádi ptali: Jak můžeš bruslit se svoji sestrou? Vždyť je to hrozný. Ale my jsme se měli rádi. Pavel byl ten šikovnější, vrozený talent, všechno mu šlo, já se to musela učit.“
Bylo jí třináct, když odjeli na první mistrovství Evropy do Davosu. Bez rodičů. „Jel s námi jen politicky správný doprovod,“ povídá. „Nebyl telefon, mezinárodní byl šíleně drahý, to by nás ani nenapadlo volat domů. Rodiče o nás nevěděli.“
Ve sportovních dvojicích skončili dvanáctí z dvanácti. „Proto tanec na ledě,“ vysvětluje volbu disciplíny, v níž měli teprve zazářit. „Nikdy jsme netušili, že budeme mistři světa. Neměli jsme mít ani finanční odměnu, byli jsme amatéři.“
Dokonale synchronizovaní amatéři. Chodívali spolu plavat, hrát tenis a také na ledě jako by tvořili jedno tělo. „Měli jsme možná výhodu i fyzicky, byli jsme si podobní i stavbou těla, sladění.“
Zaujali krokovými variacemi, pestrým oblečením i kytarovou muzikou anglické skupiny The Shadows, neboť do té doby klasická varhanová hudba se jim příliš nezdála. Maminka jim řekla, že by měli mít oblečení ve stejné barvě. Jako kostýmní výtvarnice na Barrandově jim šila všechny kostýmy. „Oba jsme byli v růžovém, tyrkysovém,“ vzpomíná paní Eva.
Zrodily se hvězdy. Naše děti
Hvězdy se zrodily v roce 1962 na mistrovství světa doma v Praze. Na prvním šampionátu by Romanovi jako úspěch brali umístění do desítky. Vždyť soupeři byli o deset let starší. Ale nabitá hala až po střechu hnala „naše děti“ k životní jízdě. Lidé fandili tak, že ještě dnes má z toho paní Eva husí kůži. Kdo se nevešel na stadion, shlukoval se do místností, kde byl černobílý televizor. „A najednou ohlásili, že jsme mistři světa. Byli jsme z toho dost překvapení,“ popisuje.
Co se dělo pak, měla jako šestnáctiletá slečna v mlhovém oparu. Prezident Novotný je pozval do lóže, ale to zjistila až zpětně, když vyprávěla doma: „Maminko, byl tam povědomý pán a já nevím, kdo to byl.“ Teď se tomu směje: „Byla jsem mimo. Bylo mi šestnáct!“
A s bratrem byli vyhlášeni nejlepšími sportovci Československa, načež táta pronesl: „Když jste mistři světa, musíte trénovat víc.“
Sourozenci Eva a Pavel Romanovi.
Světové zlato obhájili ještě v italské Cortině d’Ampezzo, německém Dortmundu i americkém Colorado Springs. Do toho přivezli z evropských šampionátů dvě zlata, jedno stříbro i bronz. A když bylo Evě devatenáct, ohlásili konec. „Neměli jsme co dalšího vyhrát.“
Bohužel tehdy ještě nebyly tance na olympiádě. „Bylo nám to líto,“ připouští. „Ale lepší odejít na vrcholu.“
Zvlášť když dostali nabídku ze západního světa, která se těžko odmítala: Chcete společně vystupovat v americké lední revue Holiday on Ice?
„Vyděláme peníze a něco vrátíme rodičům,“ kývli. I proto, že každé dva roky měla ledová show zamířit na Vánoce do Prahy. Museli se domluvit s Pragosportem, kterému odváděli deset procent zisku, ale jednoduché to nebylo. Navíc staršího nevlastního bratra Zdeňka zatkli hned na hranicích za to, že byl v cizině tři týdny bez povolení. Odseděl si ve vězení rok a půl. Když rodině režim dovolil ho jednou navštívit, byli u toho i vojáci se samopaly.
Vzpomněli si však, s kým že si to třásli rukou v lóži po triumfu v Praze. A napsali dopis prezidentovi Novotnému, zda nemohou reprezentovat zemi v Americe.
Vpád okupačních vojsk do rodné vlasti v srpnu 1968 prožívali ve Francii. „Děsný. O to horší, že jsme byli mimo republiku a jen četli, jak to bylo.“
Neměli v plánu emigrovat. Za dva roky v revue se chtěli vrátit, přerušili studium vysoké školy. Za podepsání kontraktu s Holiday on Ice dostali sto tisíc korun a každý si koupili parcelu na Barrandově, že si tam postaví domek. „Nikdy by mě nenapadlo, že budu bydlet jinde než v České republice,“ říká Graham Romanová.
Jak příjmení napovídá, láska to zařídila jinak. Brit Jackie Graham dělal komika v revue. „Nikdy nebyl naštvanej, jeho dobrá nálada mně imponovala,“ usmívá se Eva.
„Když seženeš šimpanze, tak si tě vezmu,“ pronesla v žertu. Šimpanzice se jmenovala Daisy a účinkovala s nimi v revue. Bruslila a jezdila na psovi jako na koni. „Vzdala jsem se svatbou české národnosti, Pavel si vzal Švýcarku Sonju. Mohli jsme se tak kdykoli vracet do Československa, já byla Angličanka a Pavel Švýcar.“
Milovaní rodiče však na veselce chyběli. S vízy to bylo náročné, ale nic Evě nevyčítali.
Pavel měl autonehodu
Na ten noční telefonát od švagrové Sonji na konci ledna 1972 paní Eva nezapomene. Bylo jí divné už jen to, že nevolá bratr Pavel. „Hned jsem věděla, že je zle.“
Známý z Tennessee zavolal Pavlovi, jestli by mu nepomohl s porouchaným autem, ve kterých se někdejší krasobruslař se slabostí pro rychlou jízdu vyznal. Auto spravil a spěchal domů za manželkou Sonjou. Na prašné cestě dostal smyk, vletěl do příkopu a prorazil si spánek. Jiné zranění neměl. Bohužel ani pásy. Byl na místě mrtvý.
Přátelé, kino i Vánoce. Vše se řídilo bruslením, říká šampionka Romanová |
„Děsný šok, ale ne překvapení. Jezdil rychle,“ povídá tiše Eva a vybaví si, jak mu maminka říkala: „Pavílku, ty se jednou zmrzačíš.“
A on jí na to odpověděl: „Mami, neboj, kdyžtak se zabiju.“
Jako kluk měl dvakrát zranění kolem spánku. „Potřetí na to doplatil,“ hlesne sestra. „Myslím na to dodnes.“
Letos uplynulo od úmrtí Pavla Romana padesát roků. Dožil se 29 let.
Rok předtím umřel jejich táta.
Ještě deset minut a je mrtvá
Po konci v revue koupili Grahamovi farmu v Anglii, chovali koně. Dlouho to však nevydrželo, protože to byl nákladný koníček. V Devonu si našli dům z roku 1670 se čtyřiceti pokoji. „Lidé, kteří nám to prodali, měli jednu podmínku: Pět starších penzistů tu bydlí, musíte si je nechat. Pekla jsem jim, vařila, starala se o ně,“ říká Eva. „Měsíc po koupi přišel v Anglii zákon, že když máte doma cizí lidí nad 65 let, musí to být dům pro seniory. A z pěti lidí jsme se starali o dvacet pět.“
Jackie se staral o pozemky a dům, ale po deseti letech náročné práce bez dovolené se rozhodli pro nový život. Dům prodali a vyrazili do Ameriky - do Texasu. Aby získali zelenou kartu, poradil jim advokát, ať do každého státu v USA dají inzerát: Hledáme čtyřnásobného mistra světa na trénování krasobruslení. „Musela jsem čtyři roky trénovat, abych dostala zelenou kartu a mohli jsme tam zůstat,“ usmívá se paní Eva.
Pak toho nechala a pět let objížděli Ameriku v karavanu. Jackie byl snílek a romantik. A opora. Chtěli děti, jenže Eva měla dvakrát mimoděložní těhotenství. „Ještě deset minut a už byste neměl manželku,“ oznámil mu lékař. „Oplakala jsem, že nemůžu mít děti,“ povídá nezdolná Graham Romanová o další bolestivé ráně. „Vzali jsme to tak, že takhle nám to osud připravil a nemá cenu naříkat nad něčím, co se nedá změnit.“
Nikdy v životě nebyla sama. Nejdřív byla pořád s Pavlem, pak s Jackiem. „Všechno jsme dělali spolu.“ Když její muž zemřel po 46 letech krásného manželství, musela se učit být sama. Bez jediného příbuzného. „Často myslím na maminku. Beru z ní sílu. A taky na Pavla. Když něco dělám a řeknu si, že jsem nešika, tak mě hned napadne: To by se Pavlovi nestalo. Život jde dál.“
Po revoluci si vzala zpět české občanství. V Anglii se stará o holuby, přihlásila se do tenisového klubu, plave a jezdí na kolečkových bruslích. „Potřebuju v životě strukturu.“
Na Vánoce si usmaží řízek, jaký dělávala máma. Kapra nejí. „A maminka nás nemučila.“
Navzdory mnoha životním zkouškám rozdává Eva Graham Romanová úsměvy a energii, kterou by jí mohly mladší generace závidět. „Dnešní svět je smutnej. Nejen seniorům, ale všem lidem bych radila: Hodně lidí myslí na to, co nemohou mít, ale měli bychom se radovat z toho, co máme. Myslet na ty plusy v našem životě. Trápit se něčím, co nemohu změnit, to je škoda slz.“ A ještě doplní: „Taky trošku štěstí se v životě - nejen ve sportu - vždycky hodí.“
Ve sportu ho měla. S Pavlem je uvedli do Síně slávy světového krasobruslení v Coloradu. „Úspěchy hezký, ale to je jen část života,“ ohlíží se.
A zase slyší tátu: Hup!
