Za měsíc bude mít 77. narozeniny a pořád jezdí na bruslích. Jen ty s nožem vyměnila za kolečkové. Ráno chodí plavat a v malé britské vesničce u moře, nedaleko Manchesteru, kde žije, se přihlásila do tenisového klubu. „Potřebuji mít disciplínu,“ říká Eva Graham Romanová. Ze čtyřnásobné světové šampionky v tanečních párech stále čiší velká životní energie navzdory mnoha ranám osudu.
Tou největší bylo úmrtí o tři roky staršího bratra Pavla, se kterým na bruslích tvořila jedinečný pár. Letos od jeho tragické autonehody uplynulo padesát roků, bylo mu pouhých 29 let. „Myslím na to dodnes. Pavel byl tak hodnej člověk,“ vypráví britským přízvukem v podcastu Z voleje v olomouckém Divadle na cucky.
Do rodné Olomouce zavítala na Memoriál Pavla Romana. Vyprávěla o dětství, rodičích i nečekané slávě. „Nikdy jsme netušili, že budeme mistři světa. Nesměli jsme mít ani finanční odměnu, byli jsme amatéři.“
Když vyhráli první světový šampionát doma v Praze v roce 1962, stali se také československými sportovci roku. Bylo jí jen šestnáct roků a třásla si rukou s prezidentem Novotným, aniž by ho poznala. Následně s bratrem vyhráli další tři šampionáty a už v devatenácti ukončila výjimečnou kariéru.
Z volejepodcast iDNES.cz |
S Pavlem patří do krasobruslařské Síně slávy v Coloradu. Spolu působili také v americké lední revue Holiday on Ice. Provdala se za komika na ledě a krasobruslaře Jackieho Grahama, který se zabýval drezúrou zvířat. Společně žili na farmě v Texasu a pět let cestovali v karavanu po USA. V Anglii provozovali domov pro seniory.
Před sedmi lety jí manžel umřel, krásné manželství trvalo 46 roků, a třebaže nemohli mít děti a Eva Graham Romanová už nemá žádné příbuzné, zůstává energickou inspirativní dámou s britským i českým občanstvím.
Trénovali jsme na Vltavě a táta točil klikou, vzpomíná „dítě národa“ Romanová |
Vánoce stráví sama, udělá si řízek místo kapra, jak jí ho chystávala maminka. A co přeje nejen opuštěným seniorům do roku 2023?
„Dnešní svět je smutnej. Ale nejen seniorům, všem lidem bych radila: Hodně lidí myslí na to, co nemohou mít, ale měli bychom se radovat z toho, co máme. Myslet na ty plusy v našem životě. Trápit se něčím, co nemohu změnit, to je škoda slz,“ povídá. „A taky trošku štěstí se v životě, nejen ve sportu, vždycky hodí.“
