Její velká část totiž považuje esport (soutěžní hraní počítačových her) jako takový za toxické prostředí. Za nezdravé místo, kde děti hrají hry, místo aby sportovaly venku, a kde mají daleko blíž k depresím než v klasických sportech.
„Ale tak to vůbec není,“ říká nejpovolanější osoba k tématu. Gabriela Kloudová pracuje jako sportovní psycholožka pro armádní Duklu, kde spolupracuje s cyklisty, atlety a lyžaři. Je ale také psycholožkou esportového týmu Entropiq.
A může porovnávat.
Jako jedna z mála pracujete v obou prostředích – tom tradičně sportovním i esportovém. Jak moc jsou si podobná?
Hodně. V obou máte nějaký režim, zápasy, přípravu, regeneraci. Taky realizační tým, trenéry i asistenty trenérů, k tomu fyzioterapeuty. Jediný rozdíl vlastně vidím v offline prostředí. Klasický sportovec jde na trénink na hřiště, na soustředění vyrazí do zahraničí, stejně tak na zápasy nebo závody. Neustále je sbalený v letadle, což esportovci nemají. Ti hrají online s celým světem i většinu turnajů. Offline turnajů (všichni hráči na jednom místě) je málo, tak tři čtyři do roka.
Často podáváte výkony pod velkým stresem a rizikem je i určitá ztráta identity.
