Pětatřicetiletý Benítez si Česko a Kopřivnici oblíbil. Zamiloval si pivo a kachnu se zelím, ale jak říká, musí jít dál. Myslí na rodinu. K tomu plánuje doma v Portoriku založit klub a pozvednout tamější házenou.
Jak jste se vůbec z Portorika dostal do Kopřivnice?
Přes Španělsko, kde hrál můj kamarád. Díky němu jsem měl šanci tam jít. V té době u nás řádil hurikán, který nás asi na pět měsíců připravil o elektřinu. Tak se to ve mně zlomilo, řekl jsem si, že chci zkusit něco nového. Navíc jsem se dostal blíž přítelkyni, která hrála házenou v Itálii. Angažmá ve Španělsku se ale úplně nepovedlo, a tak mě kamarád zkontaktoval s člověkem, který znal prezidenta kopřivnického klubu.
Proč to ve Španělsku nevyšlo?
Hlavně kvůli podmínkám. Hrál jsem tam druhou ligu v podstatě zadarmo. Žil jsem z úspor a ty mi došly, tak jsem se musel vrátit domů. Pracoval jsem, našetřil a vydal se zase do Španělska. Byl to docela hazard. Po další sezoně jsem chtěl smlouvu, ale klub na moje požadavky nepřistoupil, tak jsem zvolil Kopřivnici.
Jaké byly vaše první dojmy z nového prostředí?
Přišel jsem v srpnu a bylo to v pohodě, ale v říjnu a listopadu to začalo. Čekal jsem zimu, ale takovou teda ne. Nikdy jsem takové chladno nezažil. V Portoriku je třicet stupňů celý rok. Ale už jsem si zvykl. Být to v mladším věku, možná bych si řekl, že tohle nemám zapotřebí a jel domů. Ale bylo mi osmadvacet let a to už se chce člověk usadit.
Portorický pivot Edwin Brito Benítez (v černém) patřil v minulých letech k oporám házenkářů Kopřivnice.
Původně jste tady žil bez přítelkyně, že?
S tou jsme měli tehdy docela smůlu. Když jsem hrál ve Španělsku, ona přestoupila do Santanderu, aby se mi přiblížila. Jenže zrovna jsem odešel do Česka. Alespoň se tam z Vídně nebo Prahy dalo dobře doletět, ale krátce na to začal covid, který nám to utnul. Neviděli jsme se měsíce. Vše jsme však ustáli a dnes tu bydlí se mnou.
Jak probíhalo v Kopřivnici zabydlování a vyřizování dokladů?
To bylo složitější, protože klub neměl s cizinci moc zkušeností. Můj příchod byl takový experiment. Začátky byly těžké. Než mi zařídili byt, vystřídal jsem hotel a spolubydlení na koleji, ale šlo to. Byl jsem rád za střechu nad hlavou.
A to papírování?
Každý rok si prodlužuju sportovní vízum. Jako na potvoru ale náš konzulát přesunuli z Bratislavy do Drážďan. Vše musíte vyřídit osobně, takže tam jedu pět hodin kvůli desetiminutové záležitosti v kanceláři.
Jaký byl první rok v Kopřivnici?
Nic jsem nevěděl. Měl jsem si zařídit pracovní vízum, nakonec se jako jednodušší varianta ukázalo to sportovní. Jenže než jsme to stačili vyřídit, začal covid, takže jsem tady byl jako uvězněný. Všechno zavřené, neměl jsem papíry… Naštěstí jsem chvíli mohl hrát bez nich.
Pracovat jste nezačal?
Nakonec ne. Živil jsem se v Česku čistě házenou.
Dá se v extralize házenou uživit?
Teď už je to častější. Ale v našem týmu moc ne, tady jsme byli jen dva, ostatní pracují. Naopak třeba v Brně a Plzni hrají všichni profesionálně.
Je to na hře poznat?
Určitě jsou napřed. My můžeme trénovat jen odpoledne, kluci mohou být z práce unavení, takže ani účast není vždycky stoprocentní. Třeba pondělky chodí jen mladí a ti, co bydlí přímo v Kopřivnici. Když jsem přišel, většina týmu studovala, takže jsme trénovali víc, ale všichni stárneme. Všichni mají práce, rodiny, povinnosti.
Házenkář Trkovský: Karviná? Silná, ale jsme to i my. A teď nám nikdo nechybí |
Po minulé úspěšné sezoně ta nynější vašemu týmu nevyšla. Proč?
Ano, hrajeme skupinu o udržení. Ale loni jsme se dostali do semifinále, to byla paráda. S našimi skvělými fanoušky jsme si to fakt užili. Tým byl už nějakou dobu pohromadě, všichni vydrželi zdraví a v dobré formě. Před touto sezonou nám ale několik hráčů odešlo a nahradit jsme je nedokázali, a tak jsme se trápili.
Jak vypadal v Kopřivnici váš den coby profesionála?
Ráno jsme šel do posilovny, i když někdy jsem vynechal, protože už nejsem nejmladší a všechno na sobě cítím. Nemůžu se zničit. Poslední dobou mě trénování víc unavovalo a taky jsem více hrál. Ale jinak ráno posilovna, pak jsme si udělal oběd, po něm jsem byl doma, nebo šel na kafe. Obyčejně nemám tolik věcí na práci, řešil jsem hlavně házenou. Kromě hraní jsem trénoval dorost.
S českými mládežníky jste se domluvil?
Ano, šlo to dobře. Skoro všichni rozumějí anglicky. Taky jsem se zlepšoval v češtině, takže o házené jsem se snažil mluvit jen česky. Hodně mi pomáhá, když už mi lidi rozumějí.
Jak jste se česky učil?
Hlavně mluvením s lidmi, plus jsem si někdy pustil film s titulky. Rozhodně jsem se nedonutil sednout si s učebnicí.
Ale třeba pokyny na hřišti jste si musel osvojit hned.
Jasně, nejdřív herní pokyny a nadávky, to se učí vždycky jako první.
Co se vám na Česku líbí?
Musím říct, že pivo je tu znamenité a kuchyně dost netypická, takové věci jinde nenajdete. Nejvíc miluju kachnu se zelím a knedlíkem. Nebo třeba obložený chlebíček. Je to jednoduché, můžu si ho udělat, ale dokud jsem ho tady nepoznal, v životě by mě nic takového nenapadlo. Ale chybí mi tu rybí pokrmy.
A co vám vadí?
Nemám rád zimu, jak jsem říkal. Na rozdíl od Portorika mi chybí pláže, kde si rád na půl hodiny lehnu. Tady se ale asi o něco lépe žije. V Portoriku je otřesná doprava, každý tam musí mít auto a neustále se prodíráte provozem, takže když chcete stihnout za den tři věci, nemáte šanci. Pořád jste tam v nějakém shonu.
Létal jste domů za rodinou?
Vždy, když jsem mohl. Ale letenky jsou strašně drahé, hlavně třeba o Vánocích. Na Vánoce jsem byl doma jen asi třikrát, jinak jsem vždy létal v létě na šest až sedm týdnů. Loni jsem na svátky odjel domů na tři týdny, to bylo skvělé.
Jak jste se vlastně dostal k házené, když u vás není běžným sportem?
Chodil jsem na sportovní střední školu. Nejvíc jsem se věnoval volejbalu a basketbalu, což mi šlo, ale třeba taky lehké atletice, hlavně hodu diskem a běhu. Jednou nám do školy někdo přišel ukázat házenou, tak jsem ji zkusil. Ve školní lize jsem byl dobrý, tak mě vzali do klubu. Tam už bylo znát, že jsem začal až skoro v osmnácti letech, Ale z ostatních sportů jsme měl základy, běhal jsem, skákal i házel, takže jsem se dokázal přizpůsobit.
Dá se srovnat česká házená s portorickou?
Nedá. U nás je to menšinový sport, máme jen pět klubů, a ty ani nikdo netrénuje. Jsem z toho smutný, i když se národní federace skládá z dobrých lidí, kteří vychovali moji silnou generaci, mohli by dělat víc. Federace se nikam od té doby neposunula.
Pokusíte se teda angažovat?
Nevím, co budu dělat. Teď plánuju skončit, dodělat trenérskou licenci a vrátím se domů. Chtěl bych založit klub. Už s tím mám trochu zkušenosti, působil jsem před odchodem do Španělska jako trenér a prezident klubu. Kdybych měl pracovat ve federaci, změním plán a udělám to. Uvidíme, kam se nakonec vrhnu. Chci co nejvíc pomoct systému, protože ten momentálně nefunguje.
Máte založení klubu už nějak naplánované?
Nějaké obrysy mám a jednám se zástupci města Luquillo. Další prioritou je ale rodina. S přítelkyní jsme sedmnáct let, chceme se vzít a mít dítě. Budu muset začít pracovat, zabezpečit rodinu, vzít na sebe všechnu zodpovědnost jako normální člověk a házená bude takový bonus.
