Mimo jiné mu gratuluje polská kamarádka, volá mu kovář a pak i doktor, který mu má v prosinci operovat páteř. Mobil prý Váňa občas vezme i na koni. Kolegové si z něj utahují, že ho odloží jen těsně před překážkou. "Nevím, jak bych to jinak všechno stihnul," říká.
Recept, jak vyhrát šestkrát Velkou pardubickou, podle vás zní: "Dobře se připravit, moc nechlastat a nekouřit."
Prozraďte, jak si pořídit toho správného koně?
Jsou lidé, kteří si myslí, že jde koupit si vítěze na poslední chvíli, ale to se ještě nestalo. Musí se vychovat.
Když si kupuju meloun, poklepu ho. Podle čeho se vybírá kůň?
Dělám to podle intuice.
Josef VáňaNemá o moc víc než 160 centimetrů, ale ve stájích ho oslovují "Šéfe". Legendární žokej, šestinásobný vítěz Velké pardubické za tři dny oslaví sedmapadesátiny. |
Čeho si všímáte?
Hlavně, jaké mám finanční možnosti. Nikdy jsem nekupoval drahé koně. Po světě mám pár špehů, kteří mi volají, že se někde zranil nějaký dobrý kůň. Tak zvednu krovky a jdu se na něj podívat. Sám si ověřím jeho zdravotní stav, radši bez doktorů. A když cítím, že bychom ho mohli dát do pořádku, koupím ho.
Koho se vám povedlo takhle výhodně koupit?
Bylo jich tolik, že bych o tom mohl napsat knížku. Třeba Welldancer. Ten mě stál 1 500 eur, Del Sole dva tři tisíce. Kdyby byli v pořádku, stáli by třeba 300 tisíc eur. Decent Fellowa dostala má paní na Vánoce před osmi lety. Majitel ho dal pryč, protože ho zklamal. Pořád ne a ne vyhrát Velkou cenu v Baden Badenu, byl druhý. Nechtěl čekat dál. Následující čtyři roky pokaždé vyhrál. Od té doby, co se ho zbavil, vydělal ten kůň 15 milionů.
To si teď bývalý majitel drbe hlavu.
To ne. Po každém jeho úspěchu volal a byl nadšený. On toho koně odchoval. Jsme v tom asi trochu podivíni. Držíme palce i soupeřům.
Ve fotbale to funguje tak: český klub prodá hráče, když z nového klubu přestoupí do ciziny, dostane za něj bonus. Mezi koňmi to takhle asi není, že?
To ne. Ale pár koní jsem koupil levně s tím, že pokud bude úspěšný, něco doplatím. Pro mě je to riziko, že ho budu rok živit a třeba se neuzdraví. Párkrát mi to vyšlo, ale víc případů se nepovedlo.
Jak moc je při koupi důležitý původ koně?
Kůň má nějaké rodiče, má za sebou nějaké výsledky. Podle toho se dá rozhodnout. Ale bohužel i u koní je to jako u lidí, že někteří nechtějí makat. Takže si dělám svůj vlastní test: když se na něj podívám, musí mi padnout do oka.
Koukáte se mu do očí?
Jasně. A měřím si i srdíčko. Dávám přednost koňům, kterým se občas zastaví srdce, v klidu třeba každý čtvrtý tep. To je pro mě znamení, že jsou vytrvalci. S těmi se mi pracuje nejlíp.
Podle čeho jste si vybral Železníka?
Měl jsem tušení, že to bude kanon. I on byl zraněný. Veterináři ho posílali už už na jatka. A on se o pár let později stal legendou.
Objevil jsem ho ve výběhu ve Slavkově u Brna. Ekonom ze Státních statků Bruntál Světlá Hora ho koupil na mé doporučení. Až dlouho poté jsem se dozvěděl, že stál 90 tisíc korun. V 80. letech to byly velké peníze. Nikdy bych je za něj nedal, myslel jsem, že stál mnohem míň. Byl jsem přesvědčený, že to je dobrý kůň, ale to zranění bylo vážné. Na sněhu špatně skočil a vypadávalo mu koleno na zadní noze. Bylo to riziko, ale vzpomněl jsem si, jak jsem kdysi seděl ve vážnici v Bratislavě. Přišel tam jeho jezdec a řekl: "Ten Železník má tak blbé jméno, že nikdy nemůže vyhrát žádný dostih." Lákalo mě to zkusit. A tak jsem ho dal dohromady.
Kolik podle vás vydělal?
Těžko odhadnout.
Vždyť přece čtyřikrát vyhrál Pardubickou.
Jenže tenkrát se běhala o sto tisíc korun.
Kolik teď vyhrál Tiumen?
Asi 2 250 000 korun, nevím to ani přesně. To dostane pan majitel Köhler. Ono to vypadá jako velká cifra, ale je to trochu jinak. Má dvacet koní. Na provoz doplácel, teď mu to třeba zalepí nějakou díru.
A vy sám něco dostanete?
Jako žokej dostanu 5 procent. Kolik to je, ani nepočítám. Bude to vyplacené za půl roku.
Zhruba 120 tisíc korun.
To by bylo na slušnou dovolenou.
Však jste manželce sliboval, že za šesté vítězství ve Velké pardubické koupíte celé rodině zájezd na Kanáry.
Paní už je smířená, že pojede sama. Já pojedu jinam a v jiném termínu. Někdo se musí postarat o koně. Dvoutýdenní společnou dovolenou jsme zažili někdy před dvaceti lety. Navíc tyhle peníze padnou asi na krmení. Skoro veškerý příjem jde do koní.
Kdybyste byl fotbalista a vyhrál mistrovství světa, dostanete milion korun. Nezdá se vám to nespravedlivé?
Bohužel nejsme v Anglii nebo v Irsku. Na ostrovech chovají plnokrevníka tři sta roků, my jsme ještě ani nezačali. Za sto let se ten poměr mezi fotbalem a dostihy třeba změní. Nerad bych klukům fotbalistům ublížil – i oni na sobě musí dřít – ale myslím, že ta naše liga moc kvalitu nemá.
Olympijský vítěz Šebrle nafotí reklamu na potravinový řetězec a vydělá několik milionů korun. Nabídl vám někdo reklamu?
Zatím ne. Jen jsem dělal tvář pro preparáty, které léčily klouby koní i lidí. A včera tady byli z České pojišťovny, že bychom mohli udělat nějaký billboard. Ale večer pak volali, že si to rozmysleli. Musel bych vyhrát asi ještě třikrát po sobě, aby tu někdo zazvonil. (směje se)
Hlásí se aspoň sponzoři?
Nedělejte si srandu! Po převratu to ještě šlo, teď je velmi obtížné někoho sehnat. I když se jmenuju Váňa, nemám šanci. Nevím, jak to dělají mí kolegové. Ale nechci si stěžovat, máme kde bydlet, co jíst...
Magické přípravyPřed velkými závody měřím pomocí virgule koňům auru. Tiumen ji měl o dva metry větší než Sixteen. Ale šel bych ho stejně, i kdyby s aurou dopadl jakkoli. |
Co vás živí?
Výhry v dotovaných dostizích, hlavně v zahraničí. A pak taky to, že se tu staráme o cizí koně. Z těch šedesáti, co tu běžně máme, nám patří tak čtyři pět. Koupit si koně a starat se o něj stojí hodně peněz. Skoro deset tisíc měsíčně.
Kolik stojí ustájení u Mistra Váni?
Zhruba tolik, kolik jsem říkal. V ceně je strava, trénink i ošetření.
Kdy jste poprvé seděl na koni?
Na pořádného jezdeckého jsem si sedl až v šestnácti. Ale koně jsem miloval už jako malý kluk. Pamatuju si, že jsem ve třech letech seděl v kuchyni, a jen co jsem uslyšel povoz, už jsem byl v okně. Poznal jsem, co je to za sedláka, jakého má koně. Později jsem chodil na kovárnu ometat mouchy, aby koně v klidu stáli. Občas mě za odměnu na koně posadili. Ale já jezdil na všem, co má čtyři nohy.
Na čem třeba?
Napřed jsem vyzkoušel kozy. Pak jsem přeskočil plot JZD a jezdil jsem od rána na prasatech. Když mi bylo dvanáct třináct, pomáhal jsem při pasení družstevních krav, zkusil jsem i je. Měl jsem jich pár ochočených, obracel jsem s nimi stádo a nemusel jsem za nimi běhat. Pocházím z Valašska, ke zvířatům mám vztah, nerozlišuju je. Byl jsem dokonce organizovaný chovatel drobného zvířectva.
Jak se jezdilo na krávě?
Na krávě není ten pocit až tak příjemný. Je problém se na ní udržet, zvlášť když ji rozcváláte. Pro koně je cval přirozený. Když se s ním sehrajete, je ten pohyb přirozený i pro vás.
Jaký byl váš první a jaký nejdražší kůň?
První kůň, kterého jsem koupil do naší firmy, byl Saint Roger. A nejdražší? Blue Coral za 3,5 milionu korun. Toho jsem ale neplatil, to byl tip pro jednoho majitele. Koně jsme měli tady a trénoval jsem ho.
Byla to dobrá investice?
U nás nevyhrával, tak majitel ztratil trpělivost a odvezl si ho do Chuchle. Koník za dva týdny vyhrál Velkou cenu Prahy. Dodnes mě mrzí, že nám ho tu ještě 14 dní nenechal. Podle mě jsme teď mohli mít kupu vítězství po světě. Tak dobrý kůň v republice nebyl. Když byl u nás, ještě nebyl dospělý. Měl zdravotní problémy. Škoda, že jsem už tenkrát neznal homeopata Kubise, který mi pomáhá s léčbou koní i mého těla. Coralovi fandím dál, bohužel pořád není úplně zdravý. A je mi líto ještě tohle: mně cválal a lízal hlavou písek, v Chuchli se na něm vystřídala celá jezdecká špička a nikdo ho nemohl zvládnout.
Kolik jste nejvíc utratil za svého koně?
Patnáct tisíc eur. Auenzar byla asi má nejhorší investice v životě, nikdy nic nevyhrál.
To je půl milionu. Mohl jste si koupit hezké auto.
Radši bych si koupil super koně.
Třeba za dva a půl milionu? Měl byste ojeté porsche.
Mně stačí fordy. Teď jsem si dovolil docela luxus – nekoupil jsem ojetinu, ale nový vůz. Asi to bylo zbytečné. Mohli jsme mít víc pro koně. Ono je to s nimi vrtkavé. Přestane se dařit, o pár koní přijdete při dostizích nebo kvůli nemocem. Třeba letos na jaře jsme vyhráli dva špičkové dostihy v Itálii a přitom jsme neměli na výplaty pro zaměstnance. Teď už je zase dobře. Ze začátku to bylo hodně tvrdý.
Proč?
Těžko jsme to utáhli. Když jsem odešel do Německa, manželka byla doma na mateřské. Ale pak za mnou přišla do Baden Badenu. Tam jsme neživořili, protože jsem patřil k těm lepším jezdcům. Bral jsem slušný plat. Paní si přivydělávala načerno ve stájích. Horší to bylo, když jsme se vrátili do Česka. Přišli jsme s koňmi nějakého neseriózního Němčoura, utratili jsme úspory za krmení. Čekal jsem, že nám to vrátí z dotací za dostihy. Ale on všechno roztočil. Tak jsme se rozloučili a byli jsme bez koruny.
Co jste dělal?
Sebral jsem pár koní, o které se jejich majitelé moc nestarali. Vychovali jsme z nich dobré koně, kteří nám nějaké peníze vyběhali. Hlavní zlom nastal s panem Charvátem, prodali jsme za slušné peníze Decent Fellow. Koupili jsme pár dobrých koní, začali vyhrávat větší dostihy po světě. Od té doby to jakžtakž jde.
Neměl jste někdy chuť s tím praštit a najít si něco jistějšího?
Těch chvil bylo tolik, že je ani nechci počítat. Ale problém byl: co místo koní? Nic jiného neumím, těžko bych sháněl jinou obživu. Mám automobilovou průmyslovku, ale žádnou praxi.
Hajzlíky mám rádMezi koňmi je mi dobře. A chovám se k nim líp než k lidem. Mám docela rád nepoddajné osobnosti, prostě hajzlíky. Takový byl třeba Železník. |
Mohl jste se vrátit k vlekům, kde jste působil za totality.
Když jsem po převratu občas na hory přijel, bylo mi z toho smutno. Nelíbily se mi ty křivé války o majetky, vleky, chaty. Ta parta kamarádů byla pryč. Byli tam byznysmeni, hovada, se kterýma nešlo vůbec mluvit a neuměli se chovat. (rozčileně) Tam bych se určitě nevrátil! Mezi koňmi je mi dobře. A chovám se k nim líp než k lidem. Mám docela rád nepoddajné osobnosti, prostě hajzlíky. Takový byl třeba Železník.
Opravdu?
K zamilování nebyl. Kvůli tomu zranění zadní nohy byl trochu líný. Skákat jsem musel občas za něj, pomáhal jsem mu a ta jízda nebyla pro mě moc příjemná. Leknul se třeba věci, kolem níž předtím desetkrát prošel a nic mu to nedělalo. Udělal tyátr, oběhl to stometrovým obloukem. Něco mu plavalo v oku, to byl možná ten důvod. Byl panovačný, se slabšími jezdci si dělal, co chtěl. Třeba ve středu neskočil s nějakou holkou na zádech 70centimetrový skok a v sobotu vyhrál kvalifikaci na Velkou pardubickou. Potřeboval tvrdou ruku.
A Tiumen?
Úplně opačný případ. Děti se na něm učí jezdit, je hodný, odevzdaný, spíš ňouma. Ale tento rok jsem ho měl připraveného tak, že jsem do něj v cílové rovince vůbec mlátit nemusel. Šel, jak jsem potřeboval. Taky jsem se mu dva měsíce věnoval jen sám, nějak jsme si na sebe zvykli. Udělal to pro mě. Před velkými závody měřím pomocí virgule koňům auru. Tiumen ji měl o dva metry větší než Sixteen. Ale šel bych ho stejně, i kdyby s aurou dopadl jakkoli. Dávno předtím jsme měli koně rozdělené. Na Sixteen bych si nesedl, nějak si s ní nerozumím.
To je taková rozmazlená dámička.
Vzpomněl jste si při šestém vítězství na Železníka?
To ne. Ale myslím na něj docela často. Téměř denně chodím kolem jeho obrazu. Občas zajedu na Malou Morávku, kde má pomníček. Měl tam i hrobeček, ale byl z toho problém, protože uhynulá zvířata musíte dát do kafilerie.
Stihl jste se s ním rozloučit jako Chaloupka se svým Korokem?
Ne, jeho majitel mi volal, že se musí utratit, že se hrozně trápí. V tu chvíli jsem byl zaneprázdněný, nebyl jsem u toho.
Bylo vám to líto?
Nedojímám se.
Nikdy jste nebrečel?
Kvůli úmrtí koně nebo člověka ne. To neovlivníte. Brečel jsem vzteky kvůli hajzlovství lidí.
A když jste teď v dostihu před Velkou pardubickou přišel o Picadora?
Běžel jsem za ním po závodě a viděl, že má od nějakého jiného koně přeseknuté šlachy na zadních nohou. Museli jsme ho utratit.
Kdo o tom rozhodne?
Většinou majitel nebo trenér. Na doporučení veterináře. O Picadorovi jsem to rozhodl já, byl jsem blíž. Byla tři procenta, že by jednou mohl chodit, ale když vidíte, jak mu noha visí na kůži, jako by to někdo usekl šavlí, musíte se rozhodnout. Dostal injekci. T63 se jí říká: dvacet kubíků, okamžitě zastaví srdce. Je třeba jednat co nejdřív, aby se kůň netrápil. Shirley uspali během Velké pardubické. Nešlo dělat nic jiného – měla zlomenou nohu. A kůň si nemůže lehnout jako člověk, potřebuje pohyb, jinak mu nefunguje trávicí trakt. Proto Shirley zastínili už na trati plachtou, aby to lidi neviděli, a utratili ji na místě... Pak přijede traktor a koně odveze.
To zní hrozně. Máte pak vůbec chuť slavit vítězství?
Je to drsné, ale úmrtí k dostihům patří. Kdyby se koně nechovali ke sportovním účelům, byli by pravděpodobně k vidění jen v zoo. Když si zlomí nohu, utratí se, ale těch je za rok deset v celé republice. U nás na farmě jsme léta neměli žádné úmrtí, až před dvěma roky jsme během dvou měsíců utratili osm koní – mohla za to zranění a koliky. Ale většinu zranění řešíme jinak. Léčíme je. Když to není na závodění, najdeme koníkovi majitele, který hledá někoho na volnou jízdou v lese.
Jsou koně pojištění?
Chtějí deset procent z ceny, to je strašné. Mám dva pojištěné koně. Vesměs se to u nás nedělá, protože se pojišťují jen na smrt. Hodně koní se zraní a můžou pak patnáct let dělat někomu radost. Proto je nepojišťuju. Když se zraní, nenecháte ho zabít, je vám ho líto. Zabít kamaráda je nedobrej počin. A koně jsou naši kamarádi. Vždyť si s nima povídáme.
Nahlas?
Taky, ale ne před lidmi. Když jsem byl s Tiumenem sám, povídali jsme si. Většinou v duchu, dodával jsem mu důvěru. Pak pro mě vylezl na nejvyšší horu tady v okolí. Původně se mu tam moc nechtělo, ale šel tam. A nemusel jsem ho bít, prostě jsem ho jen přemluvil.
Co jste mu řekl před Velkou pardubickou?
Že jsme oba borci a že to zvládneme.
Řeknete mu to i za rok, nebo už doopravdy končíte?
Stát se může cokoli.
Manžela už se nebojím, říká žena dostihové legendyS bouřlivákem Josefem Váňou vydržela jeho manželka už více než dvacet let. Když ho potkala poprvé, bála se ho. Teď už ho prý krotit nemusí. "Je s ním sranda, je hrozný cholerik. V jednu chvíli udělá kravál, my ho necháme vykřičet, ale pak je naprosto klidný a vůbec neví, o čem mluvil," tvrdí Pavla Váňová (41). Měla jste období, kdy jste byla bez koní? O psech se říká, že se podobají pánovi – platí to i o koních? Nesklouzne člověk občas k tomu, že upřednostňuje jednoho koně? Loučila jste se s ním těžce? (mal) Obsáhlý rozhovor s Pavlou Váňovou čtěte ve čtvrtek v Magazínu DNES |
