Dopovala i atletická legenda Bugár

Praha - Legenda československé atletiky, diskař Imrich Bugár, který kandiduje za ČSSD do Senátu, měl před mistrovstvím světa 1987 pozitivní dopingový nález. Vyplývá to z dosud utajených dokumentů, které se podařilo získat MF DNES. V nich se vůbec poprvé rozkrývá pozadí státem organizovaného dopingu v 70. a 80. letech.

"Nález: metabolity metandiedonu," píše se v záznamu o tajné dopingové kontrole, kterou dělal před velkými sportovními akcemi na zakázku režimu tehdejší Ústav národního zdraví.

"Jde o zakázaný anabolický steroid, právě tohle byla za socialismu u sportovců oblíbená látka," říká dopingový komisař Jan Chlumský.

"Nechápu to, dodnes jsem přesvědčený, že jsem byl čistý jako slovo boží," říká dnes Bugár. Když mu redaktor MF DNES ukázal archivní dokument s výsledky testů, tvrdil, že ho vidí poprvé v životě.

Bývalý diskař Bugár by se chtěl v Senátu věnovat hlavně problematice sportovního vyžití mládeže. Problém v tom nevidí. "O žádném svém dopingu nevím," tvrdí stále Bugár.

A jak se na Bugárovu kandidaturu dívá předseda ČSSD Jiří Paroubek? "Než se vyjádřím, musím se s věcí podrobně seznámit," řekl. A dodal: "To by se taky mohlo přijít na to, že jsem jednou byl na odborářské rekreaci... Jestli by tohle nebylo bráno jako spolupráce s minulým režimem."

Bugár nebyl zdaleka jediný, kdo se za minulého režimu zapletl s dopingem. Své o tom ví předseda Českého svazu vzpírání, dřívější trenér Emil Brzoska.

Doping a sportovci

Imrich Bugár, mistr světa v hodu diskem
Mistr světa v hodu diskem z roku 1983 v Helsinkách. Před dalším světovým šampionátem v atletice v Římě v roce 1987 odhalil tajný test antidopingové laboratoře v jeho krvi anabolický steroid – metandianol. Vyplývá to z tajného hlášení adresovaného místopředsedovi ÚV ČSTV Rudolfu Duškovi. "Nic o tom nevím, slyším to poprvé," odpověděl na zjištění MF DNES sportovec. Nyní kandiduje za ČSSD do podzimních senátních voleb.

Ota Zaremba, vzpěrač, olympijský vítěz
Legendární vzpěrač, olympijský vítěz z Moskvy 1980. Dnes invalidní důchodce s existenčními problémy, který na rozdíl od mnoha jiných dokáže o dopingu otevřeně hovořit. "V reprezentaci jsme dostávali podpůrné prostředky, tak jsme je brali." Kvůli problémům se zdravím musel s vrcholovým sportem v roce 1987 skončit. Roky pracoval jako horník, dělal i nočního hlídače. 1. dubna byl evidován jako nezaměstnaný.

Remigius Machura, bývalý koulař
Pro socialistický sport to byla velká rána. Bronzový medailista z mistrovství světa v roce 1983 měl po finále Evropského poháru v Moskvě 1985 pozitivní test na doping. "Nemyslím, že bych podváděl," řekl Machura v roce 2003. "Chtěl jsem se dostat na rovinu se světovou špičkou a zůstat zdravý. To byl hlavní smysl podávání toho, co se nazývá dopingem. Nemusel jsem si připlácet. Kompletně to hradil stát v rámci svého programu."

Jarmila Kratochvílová, bývalá běžkyně
Držitelka dodnes nepřekonaného světového rekordu v běhu na 800 metrů z roku 1983. Největších úspěchů dosáhla v době, kdy stát nutil vrcholové československé sportovce dopovat. Špičkové, silově nebývale vybavené atletce však nikdy nebyl doping prokázán. "Brala jen dovolené prostředky, ale s anabolickým efektem," tvrdí její bývalý trenér Miroslav Kváč. "Dřeli jsme jako šílenci, dnes a denně," říká Kratochvílová.

Doping a funkcionáři

Antonín Himl, bývalý předseda ČSTV
Právě on dal oficiální podnět k dopingu organizovanému státem. Po souhlasu ÚV KSČ a vlády ČSSR 1. srpna 1983 vzniká Laboratoř klinické biochemie a farmakologie. "Vrcholový sport u nás potřebuje nové přístupy, stejně jako je tomu ve světě, zejména v oblasti endokrinologie (dávkování anabolik), biochemie (dávkování jiných podpůrných prostředků)...," napsal komunistický předseda ČSTV ústřednímu výboru KSČ.

Pavel Stejskal, bývalý šéf Ústavu národního zdraví
Stál v čele úřadu, který byl hlavním "dealerem" dopingu pro české sportovce. O své minulosti se rozhodl nyní otevřeně promluvit. "Nemohu se dost dobře obhájit. Je to neobhajitelné, už se s tím nikdy nevypořádám," říká dnes oblíbený univerzitní učitel, který přednáší na olomoucké Palackého univerzitě a píše práce o podpoře zdraví. Státem řízenému dopingu se prý nedokázal vzepřít, protože nikdy nenašel odvahu.

Petr Krejčí, bývalý lékař lyžařek
Muž, který má na starosti zdraví českých fotbalových reprezentantů. Za minulého režimu lékař reprezentantek v lyžování, které systematicky dopovaly. Dnes o braní zakázaných látek mluví jako o "prasečině". Vedení Českomoravského fotbalového svazu jeho minulost nepovažuje za důležitou. "Je to hlavně dobrý lékař. Kdybych to za důležité považoval, tak v té funkci není," řekl místopředseda Vlastimil Košťál.

František Fojt, exšéf komise pro vrcholovou atletiku
Někdejší předseda komise pro vrcholovou atletiku nad dokumenty o dopingu sportovců doslova oněměl. "To, že to tady máte napsané, nepovažuji za důkaz," řekl, když mu redaktor MF DNES ukázal archivní záznamy o sportovcích, u nichž kontrola odhalila doping. Po chvíli se o dopingu přece jen rozhovořil. "To byl trend i v celém světě, zřejmě to přišlo z Ameriky. Atletika byla tehdy zcela někde jinde než později."

"Když se objevily dokumenty, nebudu zapírat. Doping dodával vzpírání dravost," řekl včera na přímou otázku MF DNES. Až donedávna přitom braní dopingu u vzpěračů popíral.

K tomu, že dopovali sportovci týmu, které měl na starosti, se přiznal i dnešní lékař české fotbalové reprezentace Petr Krejčí. Za socialismu působil jako lékař reprezentace lyžařek. "Byla to prasečina, dnes si to uvědomujeme," říká Krejčí.

Vedení fotbalového svazu v jeho minulosti nevidí problém.

"Mě nezajímá, co doktor Krejčí dělal před dvaceti lety. Že to byly nemorální věci? Neočekávám, že by se Krejčí podílel na morálním vývoji fotbalové reprezentace. Podílí se na tom, aby byly urychleně doléčeny jejich výrony," říká místopředseda fotbalového svazu Vlastimil Košťál.

Kromě Krejčího dnes působí ve významných funkcích i další lidé spjatí se státem organizovaným dopingem za socialismu.

Pavel Stejskal, tehdejší ředitel Ústavu národního zdraví (což byla v éře komunismu hlavní rozdělovna dopingových prostředků), je dnes uznávanou kapacitou v oboru fyziologie a přednáší na olomoucké Palackého univerzitě.

"Chtěl jsem tehdy zveřejnit pravdu, ale nenašel jsem odvahu. Měl jsem děti, rodinu...," říká Stejskal.

Dnešní doping funguje jinak

Éra socialistického "státního" dopingu končí až v červnu 1989, kdy Československý svaz tělesné výchovy vydává směrnici ukončující řízené podávání anabolik.

Nejen skandál tenisového reprezentanta Petra Kordy, kterého v roce 1998 pozitivně testovali na zakázaný nandrolon, dokazuje, že doping s pádem komunismu rozhodně nezmizel. V něčem se ale doba přece jen změnila.

"Zatímco za minulého režimu organizoval braní dopingu stát, dnes je všechno na soukromé bázi. Doping platí sportovcům stáje, které od nich očekávají výkony," tvrdí ředitel českého Antidopingového výboru Jaroslav Nekola.

V Česku jsou však podle něho zakázané látky víceméně pod kontrolou. "Není tu ve sportu tolik peněz jako v některých západních státech, takže i tlak na výkony je nižší," vysvětluje Nekola.

Dopování i boj proti němu je dnes daleko sofistikovanější. Sportovci často berou zvláštní látky, které mají doping maskovat, kontroloři mají na druhé straně daleko dokonalejší měřicí přístroje.

"Zvláště v některých sportech se dá říci, že rozdíl mezi ‚čistým‘ sportovcem a tím, u kterého odhalili doping, je jen v tom, že ten druhý měl méně schopný tým expertů, kteří mu doping namíchali," říká ředitel Antidopingového výboru.

Za minulý rok odhalila Antidopingová komise v Česku celkem 44 pozitivních nálezů.

Průměrně bylo v letech 1993 až 2005 pozitivních 2,2 procenta odebraných vzorků. "Nejprohnilejším" sportem v Česku je kulturistika, která zabírá 23,4 procenta všech pozitivních testů.

Největším současným dopingovým skandálem je případ amerického cyklisty Floyda Landise. Ten kvůli zakázaným látkám v krvi s největší pravděpodobností přijde o vítězství na slavné Tour de France.

Všichni věděli, co berou

O s t r a v a - Neměli jsme jediný dopingový nález, tvrdil roky. Včera se prezident Českého svazu vzpírání Emil Brzoska pod tíhou důkazů přiznal. Za jeho trenérskými úspěchy v minulosti byl i doping. "Je to přesně tak, jak dnes píšete," reagoval v havířovském baru Cobra na článek MF DNES.

Z tajných dokumentů, které má list k dispozici, vyplývá, že všichni vzpěrači testovaní před mistrovstvím světa v roce 1986 měli pozitivní nález. "Komu a čemu to ale dnes pomůže? Tehdejší výsledky se už nezmění," říká Brzoska.

V minulosti jste vždy tvrdil, že za výsledky vzpěračů žádná anabolika nejsou.

Když se objevily dokumenty, které to vše potvrzují, nebudu přece zapírat. Byl bych sám proti sobě. Taková ostatně byla éra.

Nicméně doping je stále zajímavé téma.
To je a bude. Jsou laboratoře, které doping chytají, a další, které ho vyrábějí. To jsou dva protiklady a stojí to hlavně hodně peněz.

Proč jste ale dosud mlčel?
Už jsem jednou prohlásil, že kdybych chtěl o dopingu napsat, tak to udělám už dávno, protože jsem byl velmi úspěšný trenér. Této republice jsem přinesl 83 medailí a pět světových rekordů. To nejméně dvě stě let nikdo nepřekoná.

Ale teď se ukazuje, že to všechno nebylo čisté.
Jasně, já netvrdím, že to bylo čisté, ale z druhé strany říkám: zkuste brát 100 miligramů a netrénovat. Byli takoví frajeři závodníci, kteří si mysleli, že jen dopingem zvednou činku. Bez tréninku v životě nikdo nezvedl činku, ale taky nehodil koulí ani diskem. Zkrátka, i když byl doping, tak se u něho muselo dřít. Pomáhal k tomu, aby se dalo s maximální intenzitou trénovat.

Jinými slovy – bez tréninku doping nepomohl, ale zároveň říkáte, že bez dopingu se sport neobešel.
Částečně zvyšoval sílu. Hlavně vzpírání dodával dravost.

A brali podpůrné prostředky všichni dobrovolně?
Nikomu jsme to do huby nestrkali. Všichni to brali dobrovolně. Kdo chtěl být v té době nejlepší, a to se nebavím jen o českých vzpěračích, ale o světovém vzpírání, tak bral. Nikdo nezvedne nad 220 kilo bez dopingu. Ani dneska.

Věděli vůbec, co berou? Nemysleli si, že jsou to vitaminy?
Ne, vše věděli. Měli obrovskou chuť vyhrávat. Byli i tací, kteří rovnou řekli, že kdyby jim to pomohlo, tak žerou i kobylince.

Nejen sportovci tehdy toužili po úspěchu. Vyhrávat, to byl politický úkol, že?
Před každým mistrovstvím světa jsem musel jít k Antonínu Himlovi (tehdejší šéf ČSTV) na kobereček a slíbit mu, kolik přivezeme medailí. A po každém šampionátu jsem byl hodnocen. Jen jednou jsem nesplnil.

A máte nějaké poznatky, že by vaši tehdejší svěřenci měli dnes kvůli dopingu zdravotní problémy?
Ne. Berte to tak, že anabolika byla kdysi lék, až později se zneužila ve vrcholovém sportu. Navíc byli všichni pod neustálým lékařským dohledem.

Kdyby se vás někdo ptal před deseti patnácti lety, jak to bylo, řekl byste to, co tvrdíte dnes?
Ne, to odpovím, že jsme nebrali nic. A kdybych dneska nečetl ten článek, tak to popřu taky. Nebudu zabíjet svou práci a práci lidí, kteří něco uměli.

A nebojíte se, že teď, když vychází pravda najevo, své výsledky boříte?
Je mi to líto, protože si myslím, že není spravedlivé, když se to opět vytahuje. Vždyť je to vlastně bublina, o které se psalo už tisíckrát.

Stále jste šéfem českého vzpírání. Je to dnes čistý sport?
Naše vzpírání je čisté. U nás je bohužel doktor Chlumský, šéf antidopingové laboratoře. Ten je tvrdý a nekompromisní.

A to je důvod, proč už české vzpírání nemá výsledky?
Je to jeden z důvodů, ale hlavně nemáme základnu.

Neuvažujete, že odstoupíte z funkce prezidenta svazu, když už přiznáváte spojení s dopingem?
Příští rok už nebudu kandidovat, už to dělám dlouho.

Mysleli jsme spíš jako očistné gesto.
Tím nic neočistím, protože všichni vědí, jak vzpěračský život a život vrcholových sportovců fungoval. Myslíte, že ti, kteří mne za prezidenta svazu volili, žili na Marsu?

PETR ŽIŽKA, JIŘÍ SEIDL

Byla to prasečina, přiznává lékař

P r a h a - Založit instituce, které by vedly řízený doping, se stát neodvážil bez účasti lékařů. Mementem byla předčasná úmrtí atletů, která se přikládala zhoubnému vlivu anabolik. Proto už od prvních pokusů zavést státní doping v druhé polovině 70. let minulého století vypukl zápas o jejich svědomí, o jejich názor.

Mnozí podlehli. Pro některé to byla šance na kariéru, jiní se báli.

"Dnes to všichni cítíme, byla to prasečina," přiznává Petr Krejčí, tehdejší lékař lyžařů.

A Pavel Stejskal, v té době ředitel Ústavu národního zdraví, hlavní šéf distribuce anabolik, k tomu říká: "Státem řízené utajování bylo špatné. A že se to skrývá dodnes, je také špatné."

Byli i tací, kteří se zpěčovali. Jako lékař lyžařských juniorů, dnes šéf Českého olympijského výboru Milan Jirásek. Když tušil, co se bude dít, upláchl z funkce sportovního lékaře. "Když je něco neetické a zakázané, tak je svinstvo to dělat."

To však nehodlal trpět šéf vrcholové sportovní organizace ČSTV Antonín Himl. Ve svém dopise na ÚV KSČ v srpnu 1983 vyzdvihuje lékaře, kteří "jdou progresivní cestou", ale "jsou neustále napadáni!". Himl žádá o legalizaci jejich práce.

Pro ty, kteří se postavili na odpor, to byl předem prohraný zápas se státní mocí. Tehdejší ministr zdravotnictví Jaroslav Prokopec povoluje státem řízený doping, ale jako lékař nesouhlasí, svědčí o tom Miloš Máček, bývalý člen výboru Mezinárodní federace sportovní medicíny: "Jednou, přiopilý, vmetl Himlovi do tváře: Ti tví hormonální brojleři!"

Důvěru distribuovat doping dostali jen vybraní lékaři, jejich kolegové ve sportovních svazech neměli často ani tušení, co se děje.

Strach byl silným hráčem. Když si Pavel Stejskal uvědomil, k čemu přispívá, zaobíral se myšlenkou všechno oznámit na tiskové konferenci. "Jenže já neměl odvahu, měl jsem děti, rodinu, bál bych se, že syna vyhodí ze školy."

Odpovědnost dopingových doktorů byla absolutní. Když kvůli omylu při tajné domácí kontrole atletů byli diskařka Zdeňka Šilhavá i koulař Remigius Machura na finále Evropského poháru 1985 v Moskvě pro doping diskvalifikováni, vyšetřovací komise trvala na vyhození lékaře atletické reprezentace.

Ať na té či oné straně barikády, nakonec se většina lékařů kupodivu shoduje na obhajobě doktorské role: nesmyslnému dávkování trenérů sebrala vítr z plachet.

"Byl to chemický sport," říká Pavel Klapuš, jenž ve funkci místopředsedy ČSTV zakázal v červnu 1988 tajné domácí dopingové kontroly. A to znamenalo i konec konfliktní úlohy lékařů ve státním dopingu.

VÁCLAV PACINA