Na beachvolejbalovém turnaji v Lucernu, který je součástí švýcarské A1 Tour, skončili s Janem Hadravou třetí. „Hráli jsme u jezera, pěkný turnaj,“ pochvaloval si Džavoronok. „Měli jsme ho spojený s krásným výletem.“
Upozornil, že švýcarská série je je jedna z nejlepších v Evropě. „Byly tam i dvojice, které hrají mistrovství Evropy a spousta mezinárodních týmů,“ dodal.
Tento týden už začíná trénovat na nadcházející sezonu v šestkovém volejbalu a chystat se na změnu klubu i kulturního prostředí.
„Budu už skákat trošku na tvrdém povrchu, aby si koleno začalo zvykat. Moc rád jsem se na písek vrátil, přes léto je to pro tělo výborná věc, šetrný povrch, ale už se musím připravovat přece jen na tvrdší dopady,“ usmál se.
Do Japonska odlétá 21. srpna, přičemž 9. září začne mistrovství Evropy a česká reprezentace odehraje základní skupinu v italské Modeně.
„Mluvil jsem s reprezentačním trenérem Jiřím Novákem a domluvili jsme se, že na šampionát nepojedu. Letos se k národnímu týmu nepřipojím,“ konstatoval Džavoronok.
Proč?
Nic zvláštního za tím nehledejte, žádný důvod udávat nechci. Je to moje rozhodnutí. Do budoucna je ale všechno otevřené.
Nelákalo vás ani to, že byste si s reprezentací mohl zahrát v Itálii?
Zkrátka tam letos nebudu.
Kariérní skok Kollátora. Volejbalový univerzál jde do nejlepšího týmu světa |
Tak pojďme k vašemu japonskému angažmá. Co si od něj slibujete?
Očekávám, že tamější liga bude mít vysokou úroveň, protože v posledních letech jde hodně nahoru, což můžeme vidět i na výsledcích japonského nároďáku. Dá se říct, že je to momentálně jedna z volejbalových velmocí, o čemž svědčí i to, že v tamní lize přibývají dobří cizinci. Těším se i na to, že s přítelkyní poznáme novou kulturu, nové lidi.
Co říkáte konkurenci, kterou tam budete mít? Na soupisce mají tři japonské smečaře a Aymena Bouguerru.
To je Tunisan, konkurence určitě je. Vítám ji stejně jako jsem ji vítal v každém klubu, kde jsem byl, protože vás posune dopředu. Díky ní se zlepšujete, takže čím je větší, tím je to lepší.
K tomu budete mít kolem sebe elitní spoluhráče – francouzské libero Jenniu Grebennikova a blokaře Norberta Hubera z Polska a Antona Brehmeho z Německa.
Jsem zvyklý hrát s hvězdami (usmál se), takže to není nic nového. Rozhodně jsem rád, že máme v týmu taková jména. O to víc můžeme mít spoustu hezkých výsledků. Když budeme zdraví a zadaří se nám...
Už jste mluvil s trenérem Nagoji Italem Valeriem Baldovinem?
Hrál jsem proti němu pět šest let, takže se s ním znám. Teď jsme si několikrát volali, jsme v kontaktu, řešili jsme i to, jaká bude moje letní příprava a podobné věci.
Italský titul už máte, takže je pro vás lákadlem i japonský?
Určitě. Moc rád bych vyhrál něco i v jiné než italské lize. Tým na to máme.
Dá se říct, že z Perugie jste odešel i proto, abyste více hrál, protože do té minulé sezony jste šel po vážném zranění kolena?
Šel jsem do Perugie s tím, že tak do Vánoc budu doléčovat koleno a postupně se do hry zapojím. Naskočil jsem ale už trochu dřív, i když do února jsem nebyl úplně fit. Přesto jsem si zahrál dost zápasů a nastoupil v hodně situacích, takže jsem rád, že jsem mohl pomoct. Rozhodně jdu ale do Japonska s cílem hrát více než v Perugii.
V minulé sezoně jste s Perugií vyhráli co se dalo – Ligu mistrů, mistrovství světa klubů, italskou ligu. Jen domácí pohár vám utekl. Byla to sezona snů?
Jediné, co se nám nepodařilo byl ten pohár, ale bylo to možná i dobře, protože nás to potom nakoplo do druhé půlky sezony, kterou jsme odjeli bez prohraného zápasu. Ano, ta sezona byla nejúspěšnější, jakou kdy nějaký italský tým měl. Jsem rád, že jsem mohl být součástí těch úspěchů.
V Itálii jste byl deset let. Bylo těžké odejít?
Už před touto sezonou jsem byl připravený změnit působiště, byl jsem v kontaktu s kluby z Japonska, Polska i odjinud ze světa. Už jsem byl mentálně připravený z Itálie odejít. Mám rád změnu, různé kultury, jiná prostředí, takže tak těžké to nebylo. Ale Itálie mi chybět bude, to je jasné, prožil jsem v ní kus života, vždycky to už bude část mě.
