Každé ráno brzy vstává, už před šestou skáče do bazénu v Riegrových sadech. Pak se přesune do školní lavice Gymnázia na Vítězné pláni a odpoledne mu většinou tréninková dřina pokračuje v Podolí. Takový je svět Matěje Kozubka, talentovaného dálkového plavce, který minulý týden převzal trofej pro vítěze Českého poháru.
„Rozhodlo mistrovství republiky na 20 kilometrů v Račicích. Závodilo se až do posledního kola, ještě na 18 kilometrech bylo všechno otevřené. Nakonec jsem vyhrál a díky tomu skončil první v celkovém hodnocení,“ vrací se k rozhodujícímu momentu sezony.
Tedy té domácí: úspěch si totiž připsal i v mezinárodní konkurenci. Mistrovství Evropy juniorů mu ještě nevyšlo a skončil ve třetí desítce, o to víc si však spravil náladu na světovém juniorském šampionátu, který se konal na Balatonu. V cíli byl šestý! „Tam mi to vyšlo výborně. Předplavali mě jen dva Rusové, dva Francouzi a jeden Venezuelan,“ líčí osmnáctiletý talent.
Matěj Kozubek
|
Podmínky na Balatonu jsou přitom podle něj poměrně extrémní. „Já sice čistotu vody většinou moc neřeším, ale tam skutečně není vůbec vidět. Voda je hodně zakalená a v těch místech, kde jsme plavali, byla taky docela dost prorostlá řasami,“ vypráví.
Jak se vůbec kluk z Prahy dostane k dálkovému plavání? U Kozubka k tomu stačil krůček. „Už v deseti letech jsem začal plavat závodně v bazénu. Dařilo se mi na delších vzdálenostech a trenér Srb se mě jednou zeptal, jestli to nechci zkusit i venku. Kývl jsem a zalíbilo se mi to. Bylo to něco jiného.“
Ve Vltavě se netrénuje
Rychle se zlepšoval, brzy začal plavat s dospělými. Aby se to povedlo, musel od dětství tvrdě trénovat. „Ale ve Vltavě tréninky nemáme,“ usmívá se. „Všechno probíhá v bazénu, jen ve středu máme posilovnu. A já sám ještě chodím běhat.“
Závody probíhají pokaždé v jiném prostředí, na které si plavci často musí chvíli zvykat. „Třeba v moři je to úplně jiné,“ ujišťuje Kozubek. „Voda je samozřejmě čistší, i když třeba závody na kamencových jezerech jsou v tomhle podobné. Ale hlavně je tam plno faktorů, které závod ovlivňují: vlny, těžší orientace... Plave se podle bójek, které někdy ani nejsou pořádně vidět. Musíte se spoléhat na to, že ti před vámi plavou správně. Jinak máte smůlu.“
Jako asi každý dálkový plavec, také Kozubek si vybaví den, kdy se mu do vody vůbec nechtělo. „Jako malý jsem byl na mistrovství republiky na Seči. Příšerně pršelo, byla zima... Viděl jsem, jak i dospělí brzy lezou z vody ven, a bál jsem se. Nakonec mě přinutili, abych tam vlezl, a zjistil jsem, že je to vlastně lepší než stát v dešti na břehu.“
Zákeřnosti? To dělají holky
Nejčastěji plave trasy dlouhé deset nebo dvacet kilometrů, výjimkou však nejsou ani pětadvacetikilometrové závody. „Nejdelší trval pět hodin a osmnáct minut,“ vybavuje si.
Kromě délky závodů si už zvykl také na to, že si plavci kolem něj někdy dělají prostor i za hranou pravidel. „Stává se, že někdo někoho kopne, ale většinou omylem. Rozhodčí to z lodi hlídají,“ říká. „Horší je to ale v ženské kategorii. Trenéři nám vždycky říkali, že k holkám se nemáme moc přibližovat. Že jsou ve vodě docela lstivé,“ směje se.
V osmnácti letech má Kozubek před sebou řadu výzev. Láká ho úspěch ve Světovém poháru, ale také účast na olympiádě, kam dálkové plavání patří od roku 2008. „Nevím, jestli už bych na to měl. Ale rád bych se ukázal v Kazani, kde bude první kvalifikační závod. Tam bych poznal, jak na tom jsem ve srovnání se špičkou.“
Pokud vyladí formu tak jako na Balatonu, třeba se za dva roky do Ria podívá.
