"Dělám tento sport dvacet let a olympiáda, to byl sen mnoha generací," prohlásil Tobiáš. "A teď se splní."
Jak se vůbec povedlo dostat dálkové plavání na olympiádu?
Patnáct let o to usilovali členové evropské a světové federace. I proto se v minulých letech snažili náš sport zpopularizovat a přiblížit ho co největšímu počtu diváků. Způsob závodění se tak změnil. Ze závodů se stává kritérium, plavou se okruhy, aby to bylo i organizátorsky co nejjednodušší.
A co se dělá pro diváky?
V prvopočátcích plavci odstartovali z břehu a plavali dvanáct kilometrů do moře. Tam byla bójka, u které se otočili, a vraceli se. Diváci tak viděl start a cíl. Od roku 2005 se ale na vrcholných soutěžích objevuje velkoplošná obrazovka. K tomu se často závodí na veslařských kanálech, kam mohou přijít lidé. Pořád to ale není jako v klasickém plavání, kde člověk sedí na tribuně. Plave se na delším okruhu a fanoušci se mohou podél trati procházet.
Je dálkové plavání náročnější než to bazénové?
Nemohu říct, že by padesátka, sprint, byla méně náročná než třeba 25 kilometrů na volné vodě. Vše chce svoje.
Proč bude na olympiádě zrovna závod na 10 kilometrů?
Délka trati se dlouho řešila. Dříve býval hlavní závod na 25 kilometrů, což je záležitost šesti a více hodin. Připomíná to Iron Manna. Pak se hovořilo o pěti kilometrech, jenže to je málo, když se v bazénu plave 1500 metrů. Nakonec padla volba na desítku, což jsou zhruba dvě hodiny. To odpovídá klasickému běžeckému maratonu, takže se závod dá obsáhnout pořadatelsky a televizně a v pozornosti se dají udržet i fanoušci.
Dá se tedy říct, že ty extrémně dlouhé tratě ustupují?
Trochu jsou na ústupu. Dálkové plavání totiž v prvopočátcích znamenalo především přeplavbu jezer, úžin. Příkladem může být závod Capri– Neapol dlouhý 35 kilometrů. Nebo na jezeru Magog v Kanadě se plave 40 kilometrů, na jihoamerických řekách šedesát.
Do světové špičky patří tři čeští plavci, Jana Pechanová, Rostislav Vítek a Jakub Fichtl. Čím to, že se tak prosazují?
Musím se pochlubit, že jsem byl u samotných počátků. V roce 1989 bylo první mistrovství Evropy na Hvaru, odkud přivezli stříbro Henyš na pět kilometrů a Michal Špaček na pětadvacet. K tomu byl čtvrtý Michal Šanda. Evropský šampionát je každé dva roky. Konkurence přibývá, houstne, ale my svoje pozice držíme. Pokud si uvědomíte počty obyvatel jednotlivých zemí a sportovců, tak jsou naše výsledky unikátní. Letos na mistrovství světa v Melbourne skončilo Česko v hodnocení národů mezi dálkovými plavci šesté.
Ale proč se tak čeští plavci prosazují? Máme jako národ k plavání blízko?
Tak o tom jsem nepřemýšlel. Možná nám přeje jen štěstí, ale úspěšní jsme. Už před současnými našimi nejlepšími dálkaři se prosazovali Yvetta Hlaváčová, Michal Drozd, Michal Šanda, Heneš, Olina Šplíchalová. Vždy jsme měli někoho, kdo přivezl z mistrovství Evropy dobrý výsledek. A budu rád, když se nám postavení v evropské špičce podaří udržet dál.
Byla úspěšná i letošní sezona?
Byla. Dominovala v ní Jana Pechanová, která skončila na mistrovství světa pátá a šestá. Rosťa Vítek byl jedenáctý na světě, a pokud by na desítce příští rok zopakoval čas 2:08 hodiny, tak do Pekingu pojede.
Bude těžké mít tři české plavce na olympiádě?
Bude. Vždyť z celého světa si účast zajistí jen pětadvacet kluků a stejný počet holek. Už to je limitující. Tvrdší bude se do Pekingu dostat než tam uspět.
Jak bude vypadat kvalifikace?
První příležitost bude v květnu na mistrovství světa v Seville. Tamsi postup zajistí nejlepších deset z desetikilometrové trati. K tomu právo startu mají nejvýše dva plavci z jednoho státu. Dodatečná kvalifikace bude o měsíc později přímo v Pekingu. Tam už ale nepojedou závodníci ze zemí, které si účast vybojovali v Seville.
Kdo z českých plavců má největší šanci do Pekingu jet?
Určitě Jana Pechanová. Pro Janu by byl nejen úspěch dostat se tam, ale má i ambice na velice dobrý výsledek. Šance mají i Rosťa Vítek a Jakub Fichtl. Snad to aspoň jednomu z nich vyjde.
A co třeba Květoslav Svoboda, který si letos dálkové plavání vyzkoušel?
To nevidím reálně. Lidé, kteří se chtějí na olympiádu dostat, se dálkovému plavání věnují už nejméně druhý rok. Kromě tréninku totiž potřebujete i hodně zkušeností, jak si s dlouhou tratí poradit.
Stále více o sobě dávají vědět i mladí plavci z Krnova Libor Smolka a Micheal Mrůzek. Mají šanci?
Snad se jich nedotknu, když řeknu, že ne. Budu tvrdý. Dělám dálkové plavání už nějakou dobu, a tak vím, co je možné za rok zvládnout. Vím, co všechno museli Jana, Rosťa a Jakub udělat, aby byli tam, kde jsou. Je zatím opravdu moc práce, potřebují sbírat zkušenosti.
Bude mít trojice nejlepších dálkařů Pechanová, Vítek a Fichtl nástupce?
Půl roku pracujeme na nové generaci, kterou připravuji na příští rok na mistrovství Evropy do Dubrovníku. To je Katka Černíková, která jde rychle nahoru. Je možné, že pojede i na světový šampionát do Sevilly, aby kryla záda Janě. Do mé tréninkové skupiny patří už i Libor Smolka, což je také vynikající závodník. Zlepšují se i mladý Melichárek a Míša Spurný. Z nich chci sestavit nový tým pro Dubrovník.
