Pane Zábrodský, gratulujeme k ocenění, které jste přebíral. Jak vzpomínáte na rok 1947?
Vzpomínám rád. Tenkrát tam byli ohromný lidi, kteří nás milovali a my jsme milovali je. Zrovna dneska jsem byl na Štvanici a ten zimní stadion je stále stejný. Přesně tak, jako to bylo. Ale chtěl bych k tomu říci jednu věc. Kdo by si zasloužil takovouhle cenu byl Bóža Modrý. To byl vynikající brankář, který ovlivnil celou generaci, která podle něj chytala. A kromě toho to byl výborný člověk a džentlmen.
Jak dlouho budete v Praze pobývat?
Návštěva to je krátká. V pátek jsem přiletěl a v neděli se zase vracím domů.
Měl jste se setkat se svým dlouholetým spoluhráčem a velkým kamarádem Stanislavem Konopáskem. Ze setkání však sešlo.
No jo, no. Mluvil jsem s jeho synem. Standa bohužel není dobrej. To víte, že mě to mrzí.
Jak jste prožíval předávání ceny?
Až na to, že jsem řekl 1957 místo 1947, jsem se bavil moc. Bylo tam tolik muziky, že jsem z toho byl takový nervózní, ale to je jedno. Kdybych měl tu řeč hned na začátku, tak bych to určitě nespletl.
Pane Zábrodský, stále vypadáte skvěle. Jak se udržujete v tak výborné kondici?
Hraju tenis. Mám vnučky, které hrají dobře, s těmi hraji. Snad je to také tím, že jsem hrál kromě hokeje i tenis, takže jsem sporty střídal a tělo dostalo rovnoměrnou průpravu.
A mluvíte stále výborně česky.
Abych mluvil dobře česky, nechávám si posílat sportovní časopisy a luštím křížovky. Tak trénuji češtinu.
Jak často jezdíte do Čech?
Posledně jsem tady byl asi před pěti lety, když jsem dostával cenu od Sparty. Já bych jezdil častěji, ale manželka není docela fit na nějaké cestování.
|
Vladimír Zábrodský |
Sledujete český sport? Znáte například oceněné Sportovce roku?
Záhrobskou sleduji velice pilně. Lyže a Švédsko, to jde k sobě a v Aare byla Šárka ohromná. Špotáková je také vynikající. Sáblíkovou tu tolik neznám, rychlobruslení není sport, který bych sledoval. Ale říkal jsem Romanovi Šebrlemu, že by se mi jako vítěz nejvíce líbil on. Vyhrát desetiboj, to je prostě prvotřídní výkon. My máme ve Švédsku sedmibojařku, která je také vynikající.
Říkáte my. Cítíte se už více Švédem?
To je zajímavé. Já se cítím stále jako Čech, starší syn také. Ale mladší syn už se cítí spíše jako Švéd, má švédskou rodinu... S rodinejma příslušníkama hovoříme švédsky, doma s manželkou česky.
Jak se s odstupem let díváte na události, které následovaly v pozdějších letech po vašem pražském úspěchu a poznamenaly celou vaší generaci?
To bylo neštěstí. Kdybychom bývali mohli hrát v roce padesát a dál, tak jsme těch titulů mistrů světa měli víc.
Někteří členové z vaší generace spatřovali viníka neblahých událostí ve vaší osobě.
To byl akorát jeden - Bubník. Já mám například zápis od soudu, od soudní zapisovatelky, která mi píše, že to co Bubník řekl, bylo... že ho moc zbili, no. Mám to v sejfu, jmenovala se paní Králová, bohužel už zemřela.
Během slavnostního ceremoniálu byly vidět záběry z hokeje vaší doby. Dá se vůbec porovnat tehdejší a dnešní hokej?
Jako každý sport i hokej šel dopředu. Technicky je to snad stejné, ale tempo se změnilo. Ale to je tím, že dnes hraje přes dvacet hráčů, zatímco nás bylo deset.
