Nejen o chlapech v kuchyni pohovořili pro MF DNES reprezentanti Martin Bohman a Jan Stokláska.
Jak vlastně vypadá to vaše vaření, pánové?
Bohman: Kus masa na pánvi si člověk vždycky udělá. Hlavní je ušetřit na bydlení. V rámci úspor bydlíme čtrnáct dní v baráku. Přes polský tým jsme získali tip na realitní makléřku. Je to výrazně levnější než hotel.
Jako jediný tým, kromě domácích Američanů, jste dostali povolení trénovat na dráze v Lake Placid už týden před šampionátem. Jak se vám to povedlo?
Bohman: Napsali jsme do Lake Placid, jestli bychom tam mohli jezdit, že máme složitou finanční situaci a potřebujeme výsledek.
Jak moc vám trénink pomůže?
Stokláska: Myslím, že dost. Dráha je technická a tvrdá, takže je každá jízda dobrá. Navíc tam náš pilot Honza Vrba ještě nikdy nejel. Ale výhodou je, že Vrbič je flegmatik, takže ho atmosféra mistrovství nerozhodí. Na nebezpečnějších drahách, jako je právě Lake Placid, se někteří piloti podělají a bojí se, že tam svou posádku rozšlehají. Vrbičovi to je jedno, on si věří, že to sjede. A většinou to taky sjede.
Vy, co sedíte za ním, se nebojíte?
Stokláska: Ta jeho flegmatičnost se odráží pozitivně také na posádce.
Na co během jízdy myslíte?
Bohman: Že už chci být dole a vyhrát. Ale většinou to nezabírá.
A na co myslí váš pilot Vrba?
Bohman: Bůh ví, asi na nějakou ženskou. Piloti mají také zvláštní rituál na osvěžení paměti. Před každým startem si imaginárně projíždějí dráhu i s pohyby při řízení. Někdo jen sedí, ale někdo si stoupne, a jak si v duchu trať prochází, tak se různě točí po pokoji. Plánek trati mohou dostat předem pro představu od trenéra. Vrbič si to vzal, položil si to na noční stolek a tam to zapadávalo prachem.
Ostatní piloti takové plánky důkladně rozebírají?
Bohman: Ano, ale on jezdí na oko, je to talent od přírody.
Kolik jízd máte oproti ostatním týmům najeto?
Bohman: V poměru deset ku stu.
Takže jste mistři světa v přepočtu výkonu na počet odjetých jízd?
Bohman: Na to zázemí, které máme, jsme špička. A to si ani nedělám srandu. Teď na Evropě nás porazily jen posádky bobových velmocí, které mají deseti- a vícenásobné rozpočty i základnu.
Máte před startem rituál?
Bohman: Chvíli před naší jízdou jdeme ven a plácáme si s pilotem, občas padne nějaké sprosté slovo.
Stokláska: No a pak se hecujeme a řveme na sebe.
Co řvete?
Stokláska: Pojď ty ... píp píp. Různá sprostá slova. A mlátíme se do zad. Já sprostý nebývám. Někdo se hecuje vnitřně, někdo to musí dát najevo i navenek jako Martin.
Bohman: Nakonec jsem z naší posádky jediný sprostý já.
Máte nějaký pokřik?
Stokláska: Máme. Na závěr si dáme všichni přes sebe ruce a s nepublikovatelným pokřikem, který se používá léta, plácneme do bobu a zaklekneme. Jeden zafuní, pilot řekne dobrý, brzdař řekne dobrý a ve stejný moment vpadneme do startu. Kdo chce vědět, co si při startu říkáme, ať dorazí na trenažér v Liberci. Stejně neustále hledáme nové lidi.
Vulgárně mluví i jiné posádky?
Bohman: Všichni. Člověk je pod stresem schopný říct i něco jiného, než co chce. Mně se kdysi v Lake Placid místo sprostého bojového pokřiku povedlo říct: Pojďme. Dodnes na to vzpomínáme.
Stokláska: Teď jsme se hezky vyprofilovali.
Bohman: Člověk musí být trochu exot, když je bobista.
